Dezinformace a jak před nimi chránit naše děti

Natož děti a dospívající, kteří si svůj názor na svět teprve tvoří. Řeč je o dezinformacích. Jak pomoci našim dětem orientovat se v záplavě všech informací? Jak je vést ke kritickému posouzení toho, co na síti vidí nebo čtou? Jak posoudit důvěryhodnost sdělení? Tomu se budeme věnovat v tomto článku.

Dezinformace mezi námi: Zrušení písmenka „Ř“

„Mami, Pepa z béčka na obědě říkal, že se v češtině zruší písmenko Ř.“, zazní z úst mého devítiletého syna po příchodu ze školy. Možná znáte tento původně satirický vtip o rozhodnutí Evropské unie, který před zhruba sedmi lety začal žít svým vlastním životem. Chopili se ho tehdy někteří konspirátoři a začali ho vydávat za ověřenou zprávu a fakt. Jeden z tehdejších senátorů jim napomohl tím, že bez ověření informací šířil zprávu dál. I dnes, po letech, se mylná informace opět někde vynořila… Co na to dítěti říct, jak reagovat?

Než se dostaneme k odpovědi, pojďme si říct, co je vlastně dezinformace? Stručně řečeno, jde o prokazatelně falešnou, nepravdivou nebo silně zavádějící zprávu, která je vytvořena za účelem určitého prospěchu a úmyslně šířena s cílem ovlivnit názor druhých lidí.

S rozmachem internetu je téměř nemožné, abychom nikdy nepřišli s nějakou formou dezinformace do styku. Naopak – setkáváme se s nimi doslova každý den. Naše děti, které tráví v kyberprostoru značnou část svého času, nevyjímaje. Míří k nim často mix různých kvalitních zpráv, ale i článků, které se za zprávy jen vydávají, komentáře, osobní názory, sponzorované a reklamní příspěvky, bulvární zpravodajství, příspěvky od přátel… A samozřejmě mnohem více druhů mediálních sdělení.

Internet a sociální sítě umožnily rychlé a masivní šíření informací. Jakékoli informace, bez ohledu na jejich pravdivost, tak mohou být snadno sdíleny a dostat se k tisícům až milionům lidí během několika okamžiků. Bohužel to platí i pro dezinformace. Místo úsměvného zákazu písmena Ř si můžeme představit méně humorné situace – propagandu kolem válečných konfliktů, rasistické útoky, nekalé praktiky kolem politických kampaní, koronavirové dezinformace, internetové výzvy…

Hoaxy, fake news, řetězové maily, click-baitové titulky, (ne)vítejte mezi námi.

Orientace v bludišti

Mému synovi stačila ohledně otazníků nad budoucností písmena Ř jednoduchá odpověď, kterou (zatím) neměl potřebu zpochybňovat. Vysvětlili jsme si, že písmenko se z češtiny vyřazovat nebude, a že spolužák Pepa naletěl na dezinformaci. V jeho případě nešlo o záměr šířit lež, jen předal, co slyšel jinde. To je častý způsob, jak se dezinformace šíří.

U starších dětí a dospívajících už můžeme s jasným stanoviskem narazit. Je možné, že budou v opozici, což není nutně na škodu. Je to dobrý ukazatel toho, že přemýšlí – umět zpochybnit nějaké sdělení a přemýšlet o věcech z různých úhlů pohledu, je důležitá dovednost vedoucí ke kritickému myšlení. Zároveň je to skvělý způsob pro otevření debaty, ve které lépe než setrvání ve striktní opozici naopak pomáhá vytvoření atmosféry respektu, pochopení a zájmu o pohled druhého člověka. Za dítě si můžeme dosadit tchýni nebo vlastní rodiče, souseda nebo nahlédnout do jiné sociální bubliny na síti. Zde sice nemáme už tak silný vliv formovat ostatním lidem jejich názory, ale i v tomto případě můžeme svůj odlišný názor vyjádřit bez hodnocení druhého.

A co když zjistíme, že běžné argumenty najednou nemají šanci obstát? Pokud se chcete pouštět do hlubší diskuze, obrňte se trpělivostí a pusťte se do kritického ověřování - třeba společně.

Kdo, co, komu, jak a proč?

Velmi inspirativní je v tomto směru koncepce pěti klíčových otázek od autorů vzdělávacího programu Jeden svět na školách, který zastřešuje organizace Člověk v tísni. Je to jednoduchá „pomůcka“, jak se kriticky zamyslet nad právě přečtenou zprávou. U každého sdělení je užitečné zamyslet se nad základními pěti otázkami – KDO, CO, KOMU, JAK a PROČ? Pro tento článek si pomůcku vyzkouším a aplikuji na náš příspěvek o písmenku Ř.

V první řadě bývá vhodné zamyslet se nad tím, kdo dané sdělení vlastně vytvořil. Původní článek o Ř byl uveřejněn na zábavním webu a byl míněn jako satirický vtip. Sdělení mělo svého autora, web měl dokonce svou redakci, která byla jako satirická označena. Potud všechno v pořádku. Pojďme dál.

Co bylo obsahem zprávy? Pokud bychom si dali práci s ověřením informací, které v článku zazněly, dojdeme k tomu, že zmíněná Evropská lingvistická rada, která zprávu údajně vydala, ve skutečnosti vůbec neexistuje a že zmíněný jazykovědec je další smyšlená satirická postava.

Pojďme si posvítit také na to, komu je sdělení určené, jak se k němu dostane a jak se dál šíří. Napovědět nám může formulace slov, témata oblíbená u různých cílových skupin, volba fotografií… Pomůže nám zamyslet se nad tím, čí postoje se snaží sdělení ovlivnit – půjde o starší generaci, o děti, nebo o někoho jiného? V případě písmena Ř šlo pravděpodobně o pobavení široké veřejnosti. Původní záměr se však vymkl kontrole, když si veřejně činná osobnost pravdivost neověřila a začala ji na sítích šířit jako pravdivou.

Neméně důležitá je také forma, kterou je příspěvek psaný či v případě videa natočený. Snaží se zpráva zaujmout naši pozornost šokujícími výrazy? Pak v nás chce pravděpodobně vzbudit silné emoce (vztek, strach, lítost…), díky nimž budeme snadněji manipulovatelní. Tato zpráva to rozhodně splňovala a u mnoha lidí jistě vzbudila víc emocí než jen pobavení. Při převzetí dalšími autory už šlo navíc o jasně šokující informaci doplněnou rozhořčenými výrazy a politickým kontextem.

V posouzení důvěryhodnosti článku nezbývá, než se také zamyslet nad tím, za jakým účelem příspěvek vznikl. Chtěl čtenáře (diváka) informovat, pobavit, předat názor, ovlivnit jeho mínění…? Je za ním nějaký osobní, komerční či snad politický zájem? Nebo prostě jen nedostatek relevantních informací, naivita, neschopnost ověřit si zdroje informací? Ano, i příspěvků vzniklých nebo šířených za dobrým účelem koluje spousta. Může jít třeba o varování před nějakým hrozícím nebezpečím, které je bezmyšlenkovitě přeposláno mezi blízké. Nebo o vtip, který měl původně pobavit, ale v důsledku nepochopení byl považován za skutečnost. To přesně se stalo v tomto případě. Vtip se stal dezinformací.

Shrňme si to tedy

Jak má vypadat seriózní zdroj, ke kterému můžeme mít důvěru? Má za cíl informovat čtenáře, nikoliv ho o něčem přesvědčovat. U každého článku či videa je uvedeno skutečné jméno autora (v ideálním případě je možné na jeho profilu dohledat víc informací a publikovaných článků), zdroje jsou uvedeny také u zveřejněných fotografií. Je použit věcný jazyk, který neobsahuje šokující výrazy – příspěvek chce předat informace bez hodnocení (a to včetně titulku). Hlavní sdělení je možné ověřit v dalším seriózním zdroji a v ideálním případě známe také provozovatele webu a jména členů redakce.

Je to tak trochu detektivní práce, že? A také časově náročná. Pravděpodobně nikdo z nás nechce strávit čas věčným ověřováním informací. Nicméně pokud sebe a své děti naučíme principu, jakým se na mediální obsah kriticky dívat, mělo by pak být každé vyhodnocení splavnější. A jak přistupovat k sociálním sítím? Berme je jako prostor pro vyjadřování názorů různých lidí, ne jako zdroj faktických informací. Možná si tím ušetříme nějakou tu starost navíc.

Pojďme se dezinformacím společně postavit. V sázce je hodně. Dezinformace mohou deformovat veřejné mínění, a podkopat tak důvěru veřejnosti v tradiční média a demokratické instituce. Mohou v lidech zasít rezignaci, že není možné zjistit, kde je pravda a že se ničemu nedá věřit. Mohou narušit mezilidské vztahy, které pro nás bývají obvykle tím nejcennějším - vztahy v rodinách rozkolísané různými názory na politickou situaci, nedůvěra mladých lidí ke všemu a všem, bezmezná důvěra dětí v influencery všeho druhu… Naučíme-li se v rozklíčovávání informací chodit a povedeme-li ke kritickému myšlení i naše děti, máme napůl vyhráno.

Článek byl inspirován metodikou vzdělávacího programu Jeden svět na školách.