Smutná realita
První mobil jsem dítěti koupila po rozvodu, aby si mohl telefonovat s tátou. To mu bylo 7 let (prázdniny po 1. Třídě), telefon byl normální tlačítkový. Během 2. třídy začal pod vlivem okolí nátlak na „lepší mobil“ a nátlaku jsem opravdu podlehla, dostal za vysvědčení nějaký levnější smart. Telefon přestal být telefonem a stal se něčím úplně jiným…
Přestoupil do jiné školy, ve 3. třídě není jediné dítě, které by nemělo dotykový mobil a mnohé děti mají iPhone, iPad apod. Je to šílenej svět - nevadí mi, že jsou ty hračky "drahé", ale to, že děti jim totálně propadnou. Na druhou stranu mám pocit, že synovi tahle věc asi trochu usnadnila přechod na jinou školu - všichni na něčem pařej, jeden má to, druhý ono, vymění si to třeba na den a jsou z nich kamarádi. Nemůžu jít hlavou proti zdi, snažím se nastavit nějaká pravidla. Až začne hrát při vyučování, tak to zabavím.
Jinak jako statistický výzkum je to zavádějící. Je přece rozdíl mezi telefonem na telefonování (praktická normální věc, není důvod démonizovat pitomý telefon, ať ho mají klidně děti tříleté) a jiným přístrojem, který se sice jmenuje telefon, ale téměř nikdy se na něm netelefonuje.
Odpovědět