| Ivule+Hony | 
 |
(19.9.2002 6:50:00)
Ali, nevím, nakolik je věk důležitý. Já jsem tam zrovna včera volala, tak jsem se dozvěděla, že stále ještě tak rok a půl. Je to zdrcující!
Taky jsem se zmínila, že jsme mladí a řekla, že to nemá význam. Žadatelé se vyřizují podle roku podání žádosti, ne podle věku. Což je pro mě aspoň jediný plus, momentálně mi je 26. Manžel mi říká, že to rychle uteče, ale pro mě je to někdy vážně utrpení.
Když vidím mimčo, tak mi to někdy je líto, někdy ne - záleží na situaci. S časem se to zlepšuje :) Chodím si chovat sousedovic prcka, je to takový zlatíčko, skoro nepláče. Ale když mi někdo oznámí, že se jim povedlo, je mi z toho dost těžko a u blízkých lidí mi docela i trvá, než to zkousnu.. blbý, co..
|
| Kaťas & 2 kluci | 
|
(19.9.2002 8:41:27)
Ivi sorry, jako obvykle mimo mísu. Už bych tě přestěhovala. To je to nepsaní si poznámek. Kdybych se tě za půl roku ptala, odkud jsi, tak mě klidně odpal.
Ještě si představ, že jsem tady před chvílí psala sáhodlouhej elaborát, kterej sem si ovšem odpráskla, tak jsem si musela dát chvíli pauzu, abych vzteky nepřekousla klávesnici. No nic, tak repeté.
Včera jsem ti chtěla napsat nějaký konejšivý slovo, ale byla jsem na tom stejně jak ty. Odseděla jsem si poctivou hoďku u ženský doktorky a musela se celou tu dobu dívat na jednu těhuli, vyvěšený plakátky s reklamou na mateřský šaty a kojenecké zboží. Pak mně doktorka řekla, že s těma výsledkama od manži to není tak strašný, že tam měla i horší výsledky a pár přesto otěhotněl. Vždycky mě takový řeči naopak zdrtí, místo aby mně povzbudili. Nebo že třeba později otěhotníme a tak. Já teda ve 40 letech být těhotná nechci, moc nestojím o brutální porod a nervy, jestli nebude mimi trpět Downovým syndromem a navíc je člověk už starej, unavenej a zbytečně upjatej a na dítě přísnej.
To čekání je fakt děsivý. Mně je teda 28, takže jsme o dva, ale hrabe mně z toho pěkně. Leze na mě tradiční podzimní splín a pořád si pohrávám s myšlenkou, že bych si nejraději ty "debilní" mateřský pudy a hormony vyměnila s chlapama. Já už o ně nestojím, ať si to na chvíli zkusí zase oni. Kdo to má vydržet? Mylně jsme se domnívala, že to třeba tou stavbou nějkka zahluším, ale je to furt stejný. Možná teda o trošku lepší. Včera mně ještě k tomu bývalá spolužačka napsala, že vysazuje pilule a nechává to přírodě, tak už se vidím, jak se zase příšerně přemáhám, až ji uvidím celou happy s náckem. Jó ty kámošky s mimi jsou velmi náročnej element. Jenže žijeme ve světě a prostě to tak je.
Tak já přestanu bečet, aspoň vidíš, že nejsi sama. Určitě dostaneš mimi dřív než já, my dali žádost letos, tak se můžeš utěšovat, že už to bude jen ten rok a půl, my máme před sebou 3-4.
Tak se holky mějte, hold to musíme ňák vydržet. Mysleme na Pinetku, taky se dočkala.
čau Kaťásek
|
| Ivule+Hony |
|
(19.9.2002 9:52:18)
Terko, poslala jsem
Kaťásku, to nevadí, já mám k jižní moravě blízko. Jsou odtama oba mí rodiče, z jedné vesničky u Zlína. Já už jsem se narodila v Ostravě a po 22 letech jsem se přestěhovala za láskou do Pardubic. Takže mi to nevadí. Žije tam stále moje sestřenka a ta se dočkala krásnýho kluka, měl 6 měsíců, když ho dostali a je krásnej! A taky je jim strašně podobnej.
S těma kamarádkama je to těžký. Já mám teď strašnej útlum, protože mě čeká 3 IVF. Takže jsem taková nějaká "divnější" než obvykle.
|
|
|
| Alena | •
|
(19.9.2002 10:23:56)
Ahoj Ivulko, já vím ,že ten věk se zrovna moc nepočítá, ale aspoň trochu se tím utěšuju, hlavně se snažím, a ne že by mi to nějak zvlášť šlo, si říkat, že to určitě dopadne, že je to jistý. Zatím si říkám, že dáme do pořádku barák, zahradu, něco našetříme a potom budu v klidu. Z toho, že bych byla stará se zase tak moc nebojím, doufám, že jsem po tátovi a to budu mít rozhodně elánu na rozdávání, já si zase tak stará nepřipadám a občas mám i nápady, no děs.
Jinak ještě k těm kámoškám, já mám jednu, která má 19ti měsíční holčičku a pořád mi tvrdila, jaký ona měla problém s otěhotněním, no abych to zkrátila, otěhotněla asi tak za rok a normálně, takový problémy bych chtěla mít. Jo a taky mám jednu a ta jenom prostě vysadila prášky a těhotná byla hned, je to teda pěkně nespravedlivý, ale s tím nic nenaděláme. Zatím krásný den. A
|
| Elsa 40, Tom 10 | 
|
(19.9.2002 10:43:25)
No dámy, co to smutnění? Ale Kaťásku, napsala jsi to hezky. Já taky když slyším rady, jak na to nemám myslet, že příroda je mocná čarodějka a o párech, který 50 let nemohly mít děti a pak najednou prásk, tak bych vraždila. Víš, já mám teď před posledním IVF a občas mi hlavou prolétne myšlenka, že si snad přeju, aby to nevyšlo, protože si jsem jistá, že se budu strachovat celé těhotenství, aby všechno dobře dopadlo a někdy si myslím, že už na to nemám sílu... Dostala jsem se do stadia, kdy to mám celkem na háku, pokud se to povede, tak super, pokud ne, tak ať si příroda trhne lopatkou, když si myslí, že já bych vlastní děti mít neměla, nebudu se jí doprošovat. Budu mít dítě adoptované, budu super mamina a ona uvidí, jak se spletla!!! :o)))
E.
|
| Ivča/Lenka/Emily | 
|
(19.9.2002 10:57:00)
Teda Elsi ta tvoje poslední věta mě rozesmála :-)) Jen tak dál, nedej se !!! ;-)
|
| Magdina | 
|
(19.9.2002 12:29:50)
Holky, chtěla jsem se zeptat, když jste byly na těch psychotestech, jestli se vás ptaly proč třeba nechcete cikáně (pokud jste ho teda nechtěly). Nás se socka ptala u nás doma na romský původ a já jsem jí hned řekla, že ne, že se na to necítím. Taky jsem jí řekla (jsem hrozná držka), že simyslím, že geny jsou geny a výchovou ovlivním tak 5% a zbytek má to dítko daný po rodičích. A ona mi na to řekla, že neví jestli jsem něco o tom četla (což jsem nečetla), ale že teď chodí výsledky ze severských zemí - Norsko, Švédsko, kde si asi před 15 lety začali lidi adoptovat romské děti od nás a že i když se to dítě absolutně vytrhlo z určitého prostředí, tak že s nima jsou velké problémy - utíkají, kradou, hledají svou rasu .... Tím nechci říct, že bílé dítě musí mít perfektní geny - o čemž svědčí třeba ta vražda rodičů adoptované holky. Spíš záleží na štěstí, kdo byl zrovna rodič, co za geny mu dal do vínku. Z toho má asi největší obavy můj muž. Taky jsem slyšela názor jedné holky co měla doptované normální dítě, že kdyby se rozhodovala znovu tak by to už víckrát neudělala, protože to co zažili když šlo dítě do puberty a geny se rozjely naplno bylo hrozný. Jedna bývala kolegyně, která má adoptovanýho syna (dnes je mu už 24 let) s tím má taky hrozný zkušenosti, kdy jí začal prodávat věci, páčit skříňky kde bylo něco cenýho, prodávat oblečení... Ale zase spousta lidí ma třeba dobrý skušenosti. Jen se tak ptám, jestli z toho nemáte trošku obavu. I když i z vlastních dětí někdy vyrosou zrůdičky.(Naproti v domě zabil vlastní syn matku, protože mu nechtěla dát stovku na automaty).
|
| Kaťas & 2 kluci |
|
(19.9.2002 13:11:43)
Teda holky, to je fakt počteníčko. Zmítáme se tady od apokalips až po modré z nebe.
Magdi, zrovna jsem včera přemýšlela - jak jsem ráno popisovala svoje deprese, že bych snad svolila k nějakému tomu tmavšímu človíčkovi, jen aby to bylo rychleji. Je to ale o citech, ne o rozumu. Jasně, že máme asi každá strach, jak to dopadne. Ty děti jsou jako malý sladký všechny, uvidí se až v pubertě. Ale je to asi tak jak s vlastníma. Kdo ti zaručí, že ti vlastní neodejde někam s partou fetovat nebo si šlehnout? Pořád tu máš nějaký ten otazník. A taky záleží na tom jak moc nás rodiče vychovali k toleranci či povědomí o ostatních rasách nebo jak jsme se snažili je pochopit sami. Naši teda nic moc. Ta moje kamarádka, co adoptovali toho malýho chlapečka (polorom), zrovna studovala religionistiku a je pro ostatní rasy velmi otevřená, už jen pro to, že se o ně zajímá a hodně o nich studovala. Je to asi o tom. Člověk dokáže přijmout hodně, ale musí se sám snažit o věcech získat si co nejvíce objektivních informací, přemýšlet o nich, konfrontovat je se sebou. Připadá mi to strašně podobný právě u té adopce. Aspoň u mě to tak je. Ještě před lety mně připadalo přijmutí cizího člověka jako něco nepředstavitelnýho, něco co já určitě nedokážu. A helemese, za pár let je všechno jinak.
Nezbude nám, holky, asi nic jinýho, než doufat, že nám se to podaří.
ahoj Kaťas
|
| Hanka | •
|
(19.9.2002 14:02:11)
Ahoj lidi, náhodou jsem narazila na tuto diskusi a jednak všechny čekatelky chápu a jednak jsem se místy celkem i pobavila. Chápu proto, že to, co Vás čeká mám za sebou, ale částečně i znovu před sebou. Vysvětlím za chvilku. Pobavil mně především článek, ve kterém se píše, že dotyčná nechce mít dítě ve 40, protože bude stará, unavená, upjatá. Je mi skoro 43 a všechno na co Vy čekáte, mně potkalo vloni, jen trochu jinak než jsme plánovali. Teď jsem už rok máma, jsem mladá, spokojená, nabitá energií, rozdováděná, přístupná všem ptákovinám, zkrátka jsem v pohodě. Vdaná jsem něco přes 19 let a protože můj muž je sportovec fanatik, tak už víc než 16 let trénuje malé chlapečky ve fotbale. Z toho důvodu celých 17 let nic nedal na moje prosby, že potřebujeme dítě. Je fakt, že se v naší domácnosti vyskytovalo denně okolo 15-ti dětí(tedy fotbalistů). Jemu stačila na blbosti jejich přítomnost, já měla prázdnou náruč a večer slzy. Je taky fakt, že jsem po 5-ti letech manželství začala s umělým oplodněním, byla jsem 9x, ale díky tomu, jak jsem se na to hrozně těšila a vlastně jsem na nic jiného nemyslela, tak to nevyšlo. Byla jsem sice varována, abych na to tolik nemyslela, ale každá víte, že to se prostě nedá na to nemyslet. K 17. výročí svatby mi dal manžel ten nejkrásnější dárek, svolil s osvojením. Bylo mi 40 let. Požádali jsme o dítě od 0 do 6-ti let a bylo nám jedno jestli to bude kluk nebo holka, i když všichni naši fotbaloví žáci nám tvrdili, že si u nás holku nedovedou představit. Měli jsme jen dvě podmínky a to, že to bude bílé a zdravé dítě, protože žijeme na malé vesničce na jižní Moravě a máme daleko k doktorům. No a naše sociální pracovnice (mimochodem naprosto senzační)to s námi probrala a vysvětlila nám, co je adopce a co je pěstounská péče a řekla to, co na nás zabralo. Nechcete dlouho čekat - rozhodněte se pro pěstounskou péči. A my to udělali. A tak nám to tak hezky vyšlo, že jsme vloni k 18. výročí svatby dostali chlapečka. Takže od podání žádosti uplynul přesně 1 rok a 1 den. Bylo to sice trochu jinak, než jsme původně zamýšleli, jak jsem psala na začátku, ale zatím nelitujeme. Když nám z Brna o něm volali, tak nám řekli, že mu je 8 let, což je víc než jsme chtěli, navíc měl trochu psychické problémy, protože do 6-ti let nemluvil a matka ho týrala, než jí ho odebrali. U nás však úplně rozkvetl, je to nádherné dítě (tím myslím krasavec) za ten rok, který budeme za chvilku slavit si na nás naprosto zvykl a je to prostě paráda. Já vím, že pro něco takového se rozhodnout je dost těžké a asi k tomu člověk musí nějak dojít, ale tím vším jsem chtěla říct, že pokud člověk opravdu chce dítě a ty mateřské pudy v něm takhle řádí, tak se rozhodne i tak jako my. Taky jsem snila o tom, jak budu chovat miminko, ale teď si říkám, že našemu synkovi je 9, takže třeba už za 10-15 let budu taky chovat miminko, budu totiž babičkou. A pokud ho po jeho zkušenostech dokážeme dovést k tomu, že založí svou rodinu a bude mu to klapat, bude to asi náš největší úspěch. Páni, teď to vypadá jako agitka, ale není, to jsou jen moje skutečné postřehy. Jo, a proč mně to ještě čeká? My jsme si totiž požádali o další a bude mu 5-7 let. Takže se holky držte. Hanka
|
| Štěpána | •
|
(19.9.2002 15:13:53)
Ahöj Hanko,
Tvůj příběh se mi moc líbil.. A přeji aby, Vám "obě" děti přinášely jen samou radost v životě.
Hodně štěstí !!!
|
| Kaťas & 2 kluci |
|
(19.9.2002 16:20:46)
ahoj Hanko, nedá mně, abych nezareagovala. Moc hezky se to četlo a taky přeju všechno pěkný.
Ta dotyčná jsem já a myslím to přesně tak, jak jsem napsala. Ve 40 miminko ne. Něco jiného je, když máte už tak velkého kluka. Vždycky se mi vybaví manželova máma, která ve 40 poslední dítě mněla. Švagrové je teď 22 let a i když chodí na vejšku, nějak si už vydělá, ale na střední to nešlo. No a milá maminka s tatínkem makali jak šroubci (a tatínek i teď), jen aby utáhli domácnost, protože jsou oba už dlouho v důchodu. Jak teda utáhnout z nic moc důchodu studující dítě? Nad tím lidi už moc neuvažují, jak to zvládnou za 20 let. Možná to píšu trochu kostrbatě, ale pointa je myslím jasná. Jasně, ve 40 ještě o berli chodit nebudu (teda doufám), ale doba se změnila a děti neodchází z domů v 18, ale často studují a rodiče je živí dlouho. Nerada bych dopadla jak moji tchánovci, na kterých je fyzicky dost vidět, že pracují i ve vysokém důch. věku, protože prostě chtějí dceři ještě přispět na hory, skripta...
Tak asi tak. Jinak nic ve zlým, prostě jsem jen chtěla říct proč nechci.
Ahoj a ještě jednou hodně štěstí! Kaťas
|
| Kateřina | •
|
(19.9.2002 17:15:29)
Fakt nevím, proč zavrhovat miminko ve 40, naopak bych řekla, že dneska je to dost moderní. Je mně teď 32, mám tři děti a cítím se podstatně lépe než v 25, občas si děláme s manželem legraci, že si ještě jednu holčičku pořídíme. Opravdu je dnes už jiná doba. Rodiče, kteří mají dítě později jsou většinou materiálně zabezpečení až moc. Takže si opravdu nemyslím, že by měl být nějaký problém např. s VŠ. Často sem píše Lída z Anglie s dvojčaty (měla je kolem 40) a myslím, že její elán jí mohou všichni závidět.
Jo a k té práci starších lidí - ono jim to naopak prospívá a stárnou mnohem pomaleji.
|
|
| sally | 
|
(19.9.2002 18:55:36)
Katas,
moje tchýně čekala na dítě 22 let, otěhotněla ve dvaačtyřiceti. Můj muž bral jako samozřejmost, že si při vysoké přivydělával, od třeťáku pracoval na plný úvazek (za hluboké totality si dokázal zařídit studiuma zkoušky tak, aby mohl i vydělávat). Tchýni je letos osmdesát a její elán bych někdy chtěla mít. Tchán zemřel ve čtyřiaosmdesáti, byl posledních pár let těžce nemocný (cukrovka, slepota atd.) - což podle mě nemá s dítětem v pozdním věku nic společného.
Takže - záleží na tom, jak to ten rodič vezme.
Samozřejmě - taky bych raději stihla ty děti PŘED čtyřicítkou, ale když to jinak nepůjde, tak zaplať pánbůh za to :-)))
|
| Renka | •
|
(19.9.2002 19:30:31)
Ahoj holky,
urcite neni nic spatneho na tom, mit dite okolo ctyricitky. Pokud je dite cekane a chtene, tak to muze mit pro tu "ctyrictku" blahodarne ucinky. Moje mamka si pockala patnact let nez mela druhe dite a dnes, kdyz uz ma nejaky ten rok i padesatku za sebou a na krku patnactileteho pubertaka, je dusevne velice mlada, vitalni, ale i moudra a zda se mi, ze starne pomaleji nez jeji vrstevnice. Docela ji zavidim ;o))
|
| Kaťas & 2 kluci |
|
(20.9.2002 8:03:56)
Ahoj holky, na jedné straně máte pravdu, v těch 40 je to ještě O.K., ale mám prostě strach, vo bude až mi bude těch 60. Se svým temperamentem bych to měla zvládnut, ale člověk nikdy neví, co ho ve stáří navštíví za nemoci. Vypadá to, že jsem nenapravitelnej pesouš, jenže když vidím tchyni, tak teda nic moc. Záleží asi fakt na osobnosti. No já tady za něco brojím a vsadím boty, že budu první, kdo v těch 40 počne a budu tady psát, jaká je to paráda. Tak už to v životě chodí, co?
Jinak, Káťo, s tím černouškem. Prvně by jsi měla oslovit sociálku a zažádat si o mezinárodní adopci. Není ovšem u nás zas až tak vyžívaná. Každý stát totiž dává do mez. adopce děti, které se jim v rámci státu nepodaří umístit, takže jsou to často děti s různými postiženími. Nevím ale, jak to třeba funguje s Afrikou nebo dalekými zeměmi. To bych nechala na sociálce nebo ještě zkus napsat tady do Poradny.
čau Kaťas
|
| Elsa 40, Tom 10 |
|
(20.9.2002 9:33:41)
nám socka říkala, že si máme dobře rozmyslet, jestli bychom přijali dítě jiné rasy, třeba i míšence. Spousta párů si třeba myslí, že budou vypadat jako rasisti, když to odmítnou, a to je velká chyba. Pokud si myslíš, že nechceš dítě romské ani poloromské, či jiné národnosti, řekni to, nikdo to nebude komentovat. My jsme to tak taky udělali.
K těm genům - i já jsem se zděsila, když jsem slyšela o adoptované holčině, co byla spolupachatelkou vraždy svých rodičů. Jenomže když ona pak řekla, že ten otec na ně měl strašně vysoké nároky, její ségru vyhodil v 15 z baráku, tak to je pak chyba spíš těch rodičů, ne? Mamčin brácha s manželkou si před 15 lety adoptovali 5-letého chlapečka. Abych byla přesná, vzali si ho do pěstounské péče, protože to bylo velice problémové dítě. Rodiče těžcí alkoholici, kteří nalévali chlast i do svého syna, takže ten byl opožděný. V děcáku jim radili, ať si vyberou někoho jiného, protože tenhle kluk prostě bude zaostalý. Dnes je mu 20, odmaturoval, sportuje, nepije, nekouří, je naprosto skvělý, způsob, jakým miluje své rodiče i mladšího bráchu (taky adoptovaného) jsem viděla do té doby pouze v amerických slaďácích. Takže můj názor je ten, že výchovou zmůžeš strašně moc.
E.
|
| Alena | •
|
(20.9.2002 11:08:27)
Ahoj holky, já mám vedle sebe taky jednu zkušenost s tím mít dítě ve 40. Můj brácha se svý mámě narodil, když jí bylo 39 a tátovi 50, dneska je mu skoro 16 a je to normální kluk a nemyslím si, že by mu vadilo, že má starší rodiče, je fakt, že táta s ním jezdí do Alp lyžovat (jo, tatínek je i teď jura) a v létě k moři a mnou jako svojí starší sestrou se před spolužáky chlubí, takže bych řekla, že je to závislý případ od případu a já když mám vedle sebe takovýhle příklad, tak se toho ani nebojím.
Jo a k tý adopci jiné rasy (fuj to je hnusný slovo), my jsme o tom s manželem taky přemýšleli a zjistili jsme, že všechno jíný jen ne romské, nebo poloromské a to musím říct, že mám za kamaráda Roma (on tvrdí, že je cikán), je to bezva kluk a rozhodně bych mu svěřila i svoje dítě.
No, nějak jsem se rozepsala, doufám, že to není moc zmatený. Zatím krásný den!!!!!
|
|
| Magdina |
|
(20.9.2002 12:35:59)
Já to vím určitě, že nechceme dítě romské, poloromské a zatím ani třeba vietnamské, polovietnamské.... Mně jen zajímal váš názor. Já má kolem sebe velmi málo lidí co adoptovali dítě, ale i tak to zatím vždycky dopadlo špatně. Já si myslím, že geny jsou geny a tou výchovou se toho zase tolik neovlivní. Ale nechci se tím zatěžovat. Prostě adopťátko chci, vychovávt ho budeme jak nejlépe umíme a necháme to osudu, jak si s náma zahraje nebo nezahraje.Proč se zatěžovat něčím, co třeba nemusí být, ne? Třeba to bude úplně normální dítě s normální pubertou a bude vše O.K. Počítáte s tím, že byste dítěti řekli, že je adoptované? Nás se na to socka ptala při návštěvě u nás doma. Můj názor je ano - rozhodně to říct, co nejdřív a to formou pohádky. Pak to dítě nemůže zaskočit když mu to někdo vlepí do obličeje - to pak pro to dítě musí být šok. Protože představte si, že by vám bylo 8,10,15 - to je jedno a někdo vám třeba ze vzteku řekl - stejně to nejsou Tvoji rodiče, vzali si Tě z děcáku. To musí být pro to dítě fakt rána. Kdež to když to ví, tak se může bránit - třeba stylem - no a co, ale mají mě rádi a jezdíme na výlety a hrajeme si.....
|
| Elsa 40, Tom 10 |
|
(20.9.2002 14:00:05)
Magdi,
určitě říct, že je adoptované. Nám na kursu říkali, že je nejlepší to říkat formou pohádky, když je dítě ještě malinkaté, ono to nechápe, ale zůstane mu to v podvědomí, ty tu pohádku můžeš postupně rozšiřovat a ono až to pochopí, vezme to v pohodě. Takže určitě říct!
E.
|
| Kaťas & 2 kluci |
|
(20.9.2002 14:58:37)
Rozhodně se přikládním k Elsi. Magdi, uřčitě začněte hned, jakmile z toho bude mít rozum a pomaloučku polehoučku přidávat. Všichni odborníci doporučují. Naopak jsou případy, kdy se to dítě dozví nevhodně od cizích lidí, co pak mnohdy působí vážná psychická traumata a zanevření na rodiče, které ho s láskou vychovali. Neměli však odvahu to dítěti říci a pak se to obrátilo proti nim. Z praxe je známo, že děti, kterým se tato skutečnost oznámuje šetrně od malička, jsou naprosto v pohodě a berou to jako samozřejmost.
JO, málem bych zapomněla. Včera jsme řekli o našem rozhodnutí adoptovat ségře a švárovi a ti byli naopak moc rádi. Max. nás podporují a jsou přesvědčeni, že to naši vezmou v pohodě. Kéž by to byla pravda. Možná dělám zbytečnou paniku.
Mějte se krásně, u nás teda začalo lejt - no přeci bude víkend.
čau Kaťas
|
|
| sally |
|
(20.9.2002 18:16:44)
Adoptovaný syn našich známých si myslí, že je na tom líp než děti narozené rodičům.... protože když se dítě narodí, tak si ta maminka nemůže "vybrat", kdežto oni se s maminkou vybrali :-)) (historka o tom, jak se na ně smál a natahoval ručičky).
Zdá se, že se to dá obrátit i k dobrému :-))
|
| Kateřina | •
|
(21.9.2002 18:11:38)
Ahoj holky,
velmi obdivuji ty, z vás, které se rozhodnou pro adopci dítěte. Já znám ze svého okolí totiž příliš mnoho případů adopcí (ať už romských nebo bílých dětí), které skončily rozpadem manželství svých adoptivních rodičů. A dovoluji si tvrdit, kdyby tyto rodiny neadoptovaly tyto děti nebo měly své pravděpodobně by byly mnohem šťastnější. (Toto se netýká pěstounských rodin - kde mají hodně dětí nebo rodin, kde si k vlastním třem dětem vzali další děti.) Toto jsou příběhy řekla bych velmi inteligentních, pracovitých lidí, kteří vlastní miminko mít nemohli a rozhodli se, že si vlastní dítě nahradí právě adopcí dítěte většinou miminka z kojeneckého ústavu.
Jen jeden příklad pro ilustraci - 2 SŠ, 12 let manželství - naprostá spokojenost, postavili spolu spíše hrad než dům (koupili jsme ho od nich při rozvodu), finančně velmi dobře zabezpečení (v podstatě bezpracné příjmy od německé klientely, kterým pronajímali značnou část domu), zvyklí na určitý obdiv společnosti malého města (bývali velmi často pořadateli různých večírků apod.), paní několikrát potratila a tak se nakonec rozhodli pro adopci. Vše bylo poměrně rychle vyřízeno (měli ty správné styky) a dostali ani ne měsíční holčičku z kojeneckého ústavu - krásné sladké miminko - pozn. holčičce je teď 14 let. Miminko dostalo nádherný "zahraniční" kočárek, byl mu zařízen úchvatný pokojíček. Známí se káceli obdivem. Vše bylo v nejlepším pořádku. A pak to začalo. Do roka bylo vše jakž takž v pořádku a pak se začalo ukazovat, že holčička je "jiná", navíc dodatečně vyšlo najevo, že tatínek byl cikán. Dítě bylo opožděné, trpělo mnoha zdravotními problémy (alkoholismus matky v době těhotenství). Rodina se pustila do boje. Najednou bylo pryč vše na co byli zvyklí. Večírky se nekonaly, známí postupně řídli a spíše je litovali. Místo toho péče o dítě, které bylo tak jiné a, aby to bylo ještě bolestnější, sestra té paní si vzala bratra jejího manžela a měli spolu dvě děti, přičemž holčička byla o rok mladší než ta adoptovaná. Srovnání bylo nasnadě.
Teď přeskočím pár let - když bylo holčičce 8 let a musela nastoupit do zvláštní školy rodina se rozvedla.
A teď případ z jiného soudku - já mu říkám z pohádky - manželé nežijí v ČR. Manželé, VŠ, oba podnikatelé. Zdravotní stav ženy je takový, že lékaři těhotenství zásadně nedoporučují. Ženina diagnóza se stále zhoršuje - žena moc touží po miminku. Nakonec přes zákaz lékařů (a bez vědomí manžela) otěhotní, je hospitalizována, v pátém měsíci dojde k předčasnému porodu, dítě po několika dnech umírá. Žena se pokouší o sebevraždu. Lékaři ji zachrání, ale ona naprosto odmítá komunikovat se světem, výživu jí musí lékaři podávat nitrožilně. Do toho musel manžel neodkladně odletět na Ukrajinu. Za několik dnů se vrátil a v rukou držel dvě nejhezčí miminka na světě. (ženin stav se jako mávnutím kouzelného proutku zlepšil a dodnes si z manžela dělá legraci, kdy bude mít zase služební cestu na Ukrajinu - její manžel je biologický otec dvojčátek narozených po umělém oplození - sám mně říká, že to byly nervy, že věděl, že by s tím manželka nesouhlasila, ale prostě neviděl jinou možnost)
|
| Miška, 3 děti | 
|
(21.9.2002 18:39:03)
Kateřino, právě z tvého příkladu je poznat, že je všechno v lidech a ne v tom, jestli mají děti vlastní nebo adoptivní. Ten první příklad je jasný - tam by neuspělo ani vlastní dítě. I vlastní dítě dokáže svým rodičům přivést okamžiky, kdy by jej nejraději "vrátili". A to že se dva lidé rozvedou? S tímto nemá dítě co dělat....
|
| Kateřina | •
|
(21.9.2002 19:54:27)
Miško,
a není přece jenom pravděpodobnější, že jisté problémy by s vlastním dítětem nenastaly? A nebo ještě jeden příklad z mojí rodiny. Nejmladší dcera uměla být od malinka pěkně vzteklá (po tatínkovi - je cholerik), vzhledem k tomu, že je to vlastnost jejího otce, kterého přes to moc miluji - nebyl problém se s tím vyrovnat a holčičku naučit reagovat přijatelnějším způsobem. Navíc tady vždy bylo - ona je celý tatínek. Nejsem si jistá, zda bych já i rodina reagovali stejným způsobem (stejně klidným a pro dítě nejvhodnějším) pokud by dítě bylo adoptované. Tady by se určitě ozvalo ono známé po kom to dítě je. Určitě jsou rodiny, které odlišnost dítěte od zvyklostí rodiny zvládnou, ale nejsem si opravdu jistá, zda jich je většina.
|
| Miška, 3 děti |
|
(21.9.2002 20:20:10)
Kateřino, jak jsi popsala tu první rodinu, tak to vypadá, že tam by byly problémy i s vlastním dítětem :-)) Takový dojem to na mě má. Sama si myslím, že i takové problémy (např. rasové) se dají řešit správnou výchovou. Protože, jak píšeš, "špatné" geny mohou děti pochytit i od nás. Je na nás, jak se s nimi vypořádat. Pokud někoho adoptuji, musím si být jistá, že to dítě budu mít za vlastní. A v tom případě se musím vyrovnat i s chybami, které si přinese sebou. Hlavně s nimi počítat. Žádné dítě, ani to vlastní, není bezchybné.
|
| Kateřina, 3 děti | •
|
(21.9.2002 21:04:31)
Ahoj Miško,
co píšeš je samozřejmě naprostá pravda. Jediné s čím si nejsem ale za to vůbec jistá je vliv výchovy na dítě. Nějak bych se osobně příklaněla k tomu, že geny jsou naprosto rozhodující. Znám několik případů, kdy rodinnému prostředí nešlo vůbec nic vytknout a v pubertě se adoptované dítě začalo chovat tak, jak absolutně nikdo nečekal. Prostě se přihlásily geny. Konec konců dneska už asi nikdo nevěří legendě o tom, že jejich miminko z kojeňáku je dítě VŠ rodičů, kteří tragicky zahynuli při autonehodě.
Píšeš - správně výchovně působit - ano, to jsou jistě případy pěstounských rodin, kdy rodina úspěšně uvede do života třeba 15 hendikepovaných dětí. Jenomže co ty bezdětné páry, které žádné zkušenosti s výchovou nemají, mají za sebou řadu let léčby neplodnosti a miminko je jejich obrovským snem. Budou tyto páry dostatečně připraveny na to, že adoptované dítě dosáhne pravděpodobně mnohem horších výsledků než jejich dítě vlastní, že s ním bude mnohem více práce? Můj názor je, že nikoliv.
|
| Stáňa+Ondra (* r. 94) | 
|
(24.9.2002 11:05:29)
Kateřino,
už to tu zaznělo - mne taky trochu udivuje, že na jedné straně víc věříš na moc genů než na sílu výchovy a na druhé straně uvažuješ o výchvě dítěte z naprosto diametrálně rozdílného sociálního, kulturního atd. prostředí. Přitom o tomto dítěti z největší pravděpodobností budeš mít možnost získat ještě méně informací (třeba o případné genetické zátěži) než mají adoptivní rodiče beroucí se dítě z dětského domova. Navíc zde nepochybně ještě přistoupí problém viditelné odlišnosti v českém prostředí.
Myšlenka pomoci aspoň jednomu dítěti je určitě skvělá, ale je to velký závazek a je třeba důkladně zvažovat, zda jsi se se všemi problémy, které s toho vyplynou, schopná a ochotná vyrovnat (a nezlob se - vzhledem k tomu, co jsi tu napsala, o tom nejsem 100% přesvědčená). Zvaž to než v téhle věci podnikneš nějaké další kroky. Pokud si nebudeš úplně jistá, je asi lepší volit nějakou jinou formu pomoci - existuje projekt Adopce na dálku. Pokud se do něj zapojíš, umožní tvé peníze některému dítěti (tuším, že projekt probíhá v Indii a Súdánu) dosáhnout vzdělání a tím mu umožní lepší start do života.
V každém případě je skvělé, že myslíš i na to, jak svými penězi pomoci někomu dalšímu, a přeji ti, ať je tvé rozhodnutí správné, a´t už bude jakékoliv.
|
| Marti+Maty+Niki+Teri+Vojta | 
|
(25.9.2002 18:50:38)
Ahoj Kateřino,
to, že má člověk hodně peněz a rád by je využil pro něčí prospěch je rozhodně úžasné a nevidí se to zas tak často. Pokud Ti ale jde opravdu o to někomu pomoct, pak nechápu, proč to musí být zrovna černoušek? Že je větší pravděpodobnost, že bude schopný a inteligentní? Ale kde, spíš čekej dítě ze sociálně slabých poměrů, které bude trpět psychickou deprivací, tj. bude opožděné, navíc nějakou dobu bude trvat, než se vůbec vyrovná s přechodem do zcela odlišného prostředí - kulturně i jazykově (bude-li trochu starší než kojenec). Takže záruka na vysokoškoláka veškerá žádná, nevidím důvod, proč si tedy nevzít dítě z českého děcáku. Černoušek je jistě exotičtější a vyprávění o tom, že jste si ho vzali z afrického sirotčince je rozhodně působivější, než že je z kojeňáku v okrese - ale o to Ti snad nejde, ne?
Možná jsi byla jen hodně emocionálně ovlivněná tím filmem, o kterém píšeš, nechci Ti nic podsouvat. Ale soucítit a pomáhat podle svých možností je jedna věc a uvázat si na celý život (!) na každý den spoustu starostí, na které můžeš a nemusíš být připravená je věc druhá.
Víš, z ostatních Tvých příspěvků mám pocit, že jsi sama dost ambiciozní a cílevědomá, na tom není nic špatného, ale pro výchovu dětí, které pravděpodobně nebudou potenciální vysokoškoláci (bez ohledu na to, jestli z českého děcáku nebo z afrického sirotčince) je to hodně velké sousto ke ztrávení. Opravdu dobře a upřimně sis promýšlela, co pozitivního a co negativního by Ti adopce dítěte přinesla? Spíš bych měla říct přinášela, celý život, den po dni, když první nadšení a pocit vykonání dobrého skutku vyprchá a zůstává dítě a jeho radosti i problémy... Promiň, jestli jsem úplně mimo mísu, jestli přesně víš, do čeho jdeš a víš proč. Hraju tu teď jenom "ďáblova advokáta", jestli jsi o tom plně přesvědčená, na Tvém rozhodnutí to nic nezmění.
Ale jestli opravdu chceš částí ze svých peněz zachránit dítě, a nejde Ti o Tvoje uspokojení, ale o to dítě, pak souhlasím se Stáňou - projektům Adopce na dálku věřím, myslím si, že tyhle peníze se opravdu dostanou dětem tam, kde je potřebují, mohou vyrůstat ve svém prostředí, ale za x-krát lepších podmínek.
Neber prosím tenhle můj výlev až tak vážně, nerada bych se Tě nějak dotkla a hlavně Tě neznám než z pár příspěvků. Jsem hodně ovlivněná tím, že znám maminu, která si s nejčistšími úmysly vzala ke svým dětem ještě jedno z děcáku a měla hodně horké chvilky, než se vyrovnala s tím, jak je to dítě odlišné od jejích vlastních, a to ani není romské. Jenom chtění vykonat dobrý skutek je v tomhle případě málo...
|
| Dorka | •
|
(25.9.2002 23:54:22)
Ahoj holky.Pročítala jsem si tady Vaše názory co se týče výchovy a genů.V dnešní době se hodně říká o špatných a dobrých genech.Ale co to vlastně geny jsou?Myslím si,že dítě nemůže být dobré nebo špatné.Může být jenom klidné,pomalé,cílevědomé,poctivé,chytré ale také agresívní,temperamentní,náladové,hrubé.....ap.Ale tohle jsou přece vlastnosti,které se dá ovlivnit výchovou.Ještě příklad.Dejme tomu,že jste zlé/vykrádáte samoobsluhy,kouříte,pijete,flákáte se-zkrátka hajzlíci/.Pak potkáte člověka,který vás "navrátí",udělá z vás dobré lidi,dejme tomu věřící.A pak se vám narodí vlastní dítě.Jaké bude?Odpovězte si sami.Já si ale myslím,že geny jsou na dobré rodiče krátké.A pokud se vyskytují případy,že adoptované děti zničily manželství a podobně,pak si myslím,že na vině nejsou geny,ale buď špatná výchova,nedostatek času a tolerance k dítěti,vysoké nároky,nebo jen prostě "žádná zkušenost "s výchovou.Bez zkušenosti s výchovou jsou ale i rodiče,kteří mají své vlastní PRVOROZENE dítě.Takže zdá se mi,že jsme všichni na jedné lodi,že se nám úplně všem mohou děti v pubertě změnit.Souhlaste se mnou nebo ne,já na geny nevěřím.
|
| Jana | 
|
(26.9.2002 0:28:39)
Dorko,
souhlasím s Tebou.
Pokud je dítě vzteklé a výbušné, můžu jednoduše říct - má to po otci, zdědil to po něm. Ale dítě jen odkouká chování rodiče, když otec reaguje vztekle a výbušně, dítě dělá totéž. Děti přejímají naše chování, naše gesta, naše reakce, tón hlasu... Dlouho jsem vedla dětský oddíl a chování dětí bylo mnohdy přesnou kopií chování rodičů. Až to zaráželo, jak přesně stejné ty děti byly.
Vzorec chování, který uplatňují rodiče, se přeháší i na děti. Můj názor je, že děti JSOU po těch, kteří je vychovávají. (samozřejmě jsou výjimky, ale tam bych podobně jako ty hledala chybu i jinde). A co se s dítětem stane v pubertě? To neodhadneme nikdo ;o)
J.
P.S.: kdysi jsem se dozvěděla, že jedna moje známá je adoptovaná. Nechtěla jsem tomu věřit, ona je prostě stejná jako její adoptivní rodiče, povahově a dokonce i fyzicky.
(To je taková "happy story" na závěr, ať v téhle diskusi s nejdelší čekací dobou nepodléháte depresím :o)
|
|
| Elsa 40, Tom 10 |
|
(26.9.2002 9:37:34)
Dorko,
zlatá slova, se kterými naprosto a stoprocentně souhlasím!!!
E.
|
| Simča a beruška | 
|
(27.9.2002 8:02:06)
Ahoj holky, dnes jsem poprvé nahlédla do diskuze "jak to vidí muži".Je pravda, že se to tam trochu zvrtlo do jiného směru, a proto bych tohle téma ráda přesunula k nám adopťačkám.
Našla jsem tam strašný výraz - nekvalitní geny (no hrůza) - jak to nazvala paní Jaruna. Tak jsem se rozhodla k této zpovědi. Mojí holčičce jsou, jak jste možná některé postřehly z minulých příspěvků, 3 roky. Adoptovali jsme jí v jednom roce. A podle pravidel paní J. mohu stoprocentně říct, že měla ty nejnekvalitnější geny (brrr,to je fakt strašný) na světě. Matka alkoholička, prostitutka, feťačka a z toho pravděpodobně vyplívající i zlodějka a bůhvíco ještě.
No a co, říkali jsme si. Několik dnů před adopcí jsem viděla v televizních novinách rozhovor s nějakým MUDr., který řekl důležitou věc. "Lidé, kteří si myslí, že jejich geny jsou lepší (podle paní J. kvalitnější) než geny jiného člověka, je svým způsobem rasista. Dědičnost genetické dispozice se nejvíce projeví ve fizyckých vlastnostech dítěte. To ostatní se dá vždy ovlivnit prostřením, výchovou, přístupem k dítěti."
To, že paní Jaruna uvádí nemístné příklady, že někdo zabil, okradl a tak dále své adoptivní rodiče, mi nepřipadá dost argumentní. Vždyť to se děje naprosto normálně v naší společnosti,. akorát to nikoho nezajímá, protože tam naní ten podtext "adopce". Když zemře na rakovinu nebo na infarkt nějaký člověk, tak druzí říkají - no on to má z toho,že moc kouřil a pil. Ale vždyť je tisíce jiných lidí, kteří nemají takové zlozvyky a stejně zemřou na tyhle zákeřné nemoci. Ale to sem opravdu nepatří, to byl asi hloupý přídklad. No nic.
Abych se dostala k tomu ,co vás ,milá děvčátka, snad trochu povzbudí. Naše Zuzanka je prostě skvělá. Když jí srovnávám ze stejně starými dětmi, tak je
v některých věcech na mnohem vyšší úrovni, než oni. Umí nádherně kreslit, zpívat, vyprávět příběhy, je milá, hodňoučká, veselá, chytrá( už ve 2letech znala 12 barev, umí počítat) a navíc je strašně, ale strašně krásná.
Nevěřím tomu, že jsme prostě dostali perfektní dítě. Ona je zkrátka celá MY.
Jsme hodní, slušní, inteligentní lidé a kamarádi nám vždy říkali, že budeme skvělí rodiče.
Tak , a kde jsou ty nekvalitní geny!!!
Holky, jsem NAPROSTO přesvědčená, že až dostanete mimi, budete mít jeho osud ve svých rukou. Maximálně dítě může být vzteklé, sobecké, hyperaktivní, ale nikdy nebude mít nekvalitní geny, které nemůže řádná výchova zvrátit. A když si to přece jen někdy řeknete (když se vám náhodou výchova nevydaří), tak vězte, že i kdyby to bylo vaše biologické dítě, tak to s největší pravděpodobností bude stejné a budou to jen vaše výmluvy. Nikdo si nepřizná, že to prostě zpackal.
Tak pa a přeji krásný upršený den.
Promiňte, že jsem se tak rozepsala, ale fakt mě to dost rozčílilo:o))))
|
| Elsa 40, Tom 10 |
|
(27.9.2002 8:54:05)
Simčo,
moc moc moc děkuju, že jsi to sem napsala. Mě nejvíc zarazilo, jak Jaruna psala, že biologičtí rodiče můžou být vrazi a zloději, takže to dítě může být taky takové. Jako kdyby tyhle věci se dědily! I já jsem si jistá, že vše se dá ovlivnit výchovou, a pokud se něco zvrtne, asi je to chyba rodičů. Mám stejný příklad ve své rodině, kde jsou adoptované 2 děti, z nichž jedno mělo tak strašnou anamnézu, že ho k adopci vůbec nedoporučovali. Dnes je z něj bezva 20-tiletý kluk.
E.
|
|
| Simča a beruška |
|
(27.9.2002 9:49:36)
Ani nevíte jakou mám radost, že jsem vám udělala radost.
....A ještě k tomu za mrakama vykukuje žluťásek...
No to bude krásný den.
|
| Janina | •
|
(27.9.2002 10:17:12)
Moc hezky jsi to řekla a můžu se zeptat, kdy jste si adoptovali Zuzanku a kolik Ti bylo ?
|
|
| Janina | •
|
(27.9.2002 10:17:16)
Moc hezky jsi to řekla a můžu se zeptat, kdy jste si adoptovali Zuzanku a kolik Ti bylo ?
|
| Simča a beruška |
|
(27.9.2002 10:30:00)
Jani,
budou to dva roky, co jsme si Zuzanku adoptovali a bylo mi 27. Přivezli jsme si jí z Liberce. Čeklali jsme asi 2 roky.Mám ještě jeden pokus v Iscare, ale zvažujeme spíš další adopci.
Uvidíme.
|
| Janina | •
|
(27.9.2002 10:35:33)
Díky a přeji hodně štěstí !!
|
| Kaťas & 2 kluci |
|
(27.9.2002 10:56:40)
Ahoj, připojuju se k zástupu vděčných - Simi díky. Toho je tady potřeba jak soli. Doufejme, že to vydrží "našim" dětem do dospělosti a nezlomí se to v pubertě.
Lado, s čekačkou v SM je to bohužel prý z celé republiky nejhorší. Já jsem z JM a jsme na tom prý jako druzí nejhůř. Kamarádka, která adoptovala chlapečka (jsem tady několikrát zmiňovala) se právě kvůli té dlouhé době rozhodla počkat se stěhováním do této oblasti. Chtějí dostat ještě jedno malý. Nám říkali na bílé mimi do jednoho roku se standartními nemocemi jednou 3-4 roky, podruhé 2-3, tak nevím, co si z toho mám vybrat. U vás bych to viděla min. na 5 let. Je to děsný, ale je to bohužel tak. No uvidíš, co vám řekne socka.
Hezký den, Kaťas
|
| Ajka1 | 
|
(27.9.2002 14:02:24)
Ahoj holky, jenom jsem chtěla malou poznámku o těch genech, já učím, sice na střední škole, ale v zimě jezdím na hory a tam mám i malý děti a můžu říct, že pokud znám i rodiče, což se me často stává, tak dost přesně vím, co můžu čekat a rozhodně to není genama, ale výchovou. Já jsem si taky říkala, že se mi může narodit vlastní a pokud by to bylo v genech, tak se to může zvrhnout po někom v rodině koho ani neznáte a kdyby se to nedalo ovlivnit, tak na co by jsme vychovávali, to by stačilo jenom zajistit jídlo, ubytování a stačilo by to. No nějak jsem se při pátku rozepsala. Krásný víkend!
PS. Do 14 dnů by k nám měla konečně přijít socka, tak budeme mít zase něco za sebou. Alena
|
|
|
|
|
|
|
|
| Silvie | •
|
(27.9.2002 14:58:55)
Fakt skvělý příspěvek. Souhlasím se vším, myslím, že ano,geny jsou geny, ale z 90%o všem rozhoduje přostředí a výchova. A pokud se to někde vymkne tak v tom geny nejedou a adopce je pouze hodně jednoduchá výmluva. Máme chlapce ´v pěstounské péči a určitě má určité problémy se kterými se potýkáme a bylo by jednoduché to hodit na geny, ale vidím, že je to spíše vliv prostředí v kterém celou tu dobu vyrůstal, ať už to bylo "doma" nebo v "domově".
|
| Simona | •
|
(27.9.2002 21:24:12)
Bohužel poslední výzkumy hovoří o poměru opačném cca 80-90 % jsou geny a pouze 10-20 % lze ovlivnit výchovou. Víc bohužel opravdu ne. To jsou fakta.
Jako příklad jsou velmi často uváděny příklady jednovaječných dvojčat, která byla ihned po narození oddělena a vychována v naprosto odlišných prostředích.
Tím ovšem nechci říci, že by např. prostitutka nemohla být žena velmi inteligentní a otec dítěte (její zákazník - může být třeba vzorný otec svých třech báječných dětí, které má se svou spořádanou manželkou v Německu) rovněž.
Já osobně bych dala přednost dítěti od takového páru, navíc bych se s dotyčnou ženou pokusila domluvit ještě před porodem než dítěti od ženy s prokazatelně nedokončeným základním vzděláním ale milé, hodné a bez prostředků - dítě dává k adopci z materiálních důvodů.
U toho prvního dítěte a že je těchto dětí relativně dost lze očekávat velmi dobré výsledky a morální vlastnosti - tam je právě velmi dobrý prostor pro uplatnění výchovných vlivů.
Pro zastánce názoru - vše jde ovlivnit výchovou - prečtěte si studii o romských dětech adoptovaných do severských zemí. Bohužel, vyznívá naprosto jednoznačně.
|
| Magdina |
|
(30.9.2002 7:15:29)
Simčo, naprosto mi mluvíš z duše. O cikánech adoptovaných v severských zemích jsem tady psala před několika dny, kdy nám naše socka říkala, že chodí první něco jako "statistiky" a bohužel geny zvítězily i když byly děti odtrhnuty ze svých komunit, které ani nepoznaly. Taky si myslím, že výchovou lze ovlivnit tak 20% (ale spíš míň). Opravdu asi hodně záleží na tom, jaké geny se v dítěti promíchají (a i když je prognoza špatná, nemusí to vždy dopadnout špatně, stejně tak jako když je prognoza dobrá nemusí to dopadnout dobře - to že jsou biologičtí rodiče tzv. normální neznamená, že se genově to dítě nezvrhlo po nějakém jiném předkovi).
|
| Vera (cekatelka) | •
|
(30.9.2002 11:23:03)
Prochazela jsem archiv, ale z casovych duvodu asi ne moc podrobne. Mohla byste prosim upresnit, kde je ten prispevek o romskych detech adoptovanych v severskych zemich? Mate pripadne odkaz na zdroj informaci? (kdy a kde to vyslo) Predem dekuji.
|
| Magdina |
|
(30.9.2002 13:30:36)
Nemám přesný zdroj, jen nám o těchto statistikách říkala naše soc. pracovnice.
|
| Kaťas & 2 kluci |
|
(1.10.2002 13:19:33)
Ahoj holky, tak teda z těch statistik mně veselo moc není. To, že výchova má na kvalitu osobnosti dítěte velmi velký význam mně hrozně povzbudilo, ale teď když vidím, že je to jinak, tak je mi z toho smutno, nicméně nepřestanu doufat, že nám se to povede. Jen taky doufám, že když ne, tak budu mít tolik síly a duchapřítomnosti nesvádět to na to, že je naše dítě adoptovaný, ale prostě si uvědomit, že by takový klidně i horší nebo lépe řečeno problémový mohlo být i to naše.
No tak vzhůru do boje (s časem a dalšími neblahými statistikami).
čau Kaťas
|
| Marcela | •
|
(1.10.2002 14:11:36)
Ahoj Kaťas,
nezoufej! Situace je taková, že geny fungují alespoň ze 70ti % (to je můj názor). Zbytek je výchova, příklady, naše vlastní chování. Pokud vychováváš jiné dítě než své biologické, nikdy nevíš, co v genech je a musíš být připravená na všechno. Víš, je otázka, jaké máš ambice vůči dítěti. Je dobré být velmi tolerantní a dát najevo, že ať se stane cokoliv, má dveře vždy otevřené. Je to velký problém hodně adoptivních rodičů, kteří si myslí, že jim je dítě povinováno vděčností. Oni to tak nevnímají. Víš, já děti moc miluji. Sama mám dvě své biologické (12 a 13 let) a dvě adoptované (3 a 14 let) - co dítě, to zvláštní osobnost. Snažím se v tom bruslit, někdy mi to jde lépe někdy hůře, ale nikdy jsem nezapochybovala, zda jsem udělala dobře. Dítě do puberty bez problémů zvládneš, ale buď připravená s pevným odhodláním na pubertu. A věř, že jsi udělala velkou věc - je skutečně náročné vychovávat dítě s odlišnými geny. Moc ti fandím a držím palce.Marcela
|
| Elsa 40, Tom 10 |
|
(1.10.2002 14:40:43)
Dobře holky,
když teda budeme rozebírat ty geny, tak je asi jasný, že dítě nějaké geny svých biologických rodičů mít bude a ty neovlivníme. Proto asi třeba 2 lékaři nemůžou očekávat, že jejich adoptované dítě bude taky lékař, i když to do něj budou hustit celé dětství. Prostě na to nebude mít a basta. Ale neříkejte mi, že když biologičtí rodiče budou flákači, feťáci a zloději, a adoptované dítě bude vyrůstat v pohodě a budete se mu věnovat, tak že je u něj větší riziko než u jiných dětí, že se z něj taky stane flákač, feťák a zloděj?
E.
|
| Kaťas & 2 kluci |
|
(1.10.2002 15:50:15)
Elso, tuším ty jsi tady psala (pokud zase nebludím) o romské literatuře a autorech, kteří o "problematice" píší. Tady v Brně od Hübschmannové mají akorát tak slovník a od Eleny Lackové taky nic. Jen jsem pořídila od Katariny Taikon "Katici, ty to zvládneš". Ještě to nemám celé přečtený, ale je to moc hezký. Vzala jsem si v knihkupectví i Dějiny romského národa, takže aspoň něco.
|
| Marti+Maty+Niki+Teri+Vojta |
|
(3.10.2002 18:42:16)
Před nějakou dobou jsem tu nabízela různé knížky o Romech, případně od romských autorů, na půjčení. Nabídka pořád trvá :-)
Taky jsem na romské téma psala diplomku, postupně (ale pomalu) ji dávám na web: mujweb.cz/www/romove/
Teď sice zrovna čekáme vlastí mimčo, ale plánujeme, že za 3 - 4 roky už budeme mít doma aspoň jedno, radši dvě romčátka z DD. Těším se na ně už léta...
|
|
|
| Marcela | •
|
(1.10.2002 18:43:41)
Milá Elso (snad jsem nespletla jméno),
ještě jednou k těm genům. Víš, tak jako máš zakódovanou délku vlasů(nikdy nebudou delší než máš danou informaci v DNA), barvu očí, dokonce i délku života (tzn., že v okamžiku, kdy přesáhneš délku zakódovanou v genech se nastaví autodestruktivní pochody, které vedou k zániku organismu - samozřejmě, že situaci můžeš lehce změnit vnějšími vlivy, ale nikterak zásadně), tak jsou dané i povahové vlastnosti. Ty se můžeš výchovou snažit dosáhnout změny, ale v okamžiku, kdy se sejdou vhodné podmínky (ta správná parta či nějaký problém), geny se projeví - a v tuto chvíli záleží na vyspělosti onoho jedince, ale zejména na síle vazeb v rodině, zda dítě půjde za "svým hlasem" či mu bude rodina přednější. V každém okamžiku je to pro dítě boj. Víš, opuštěným dětem se věnuji léta a došla jsem tak daleko, že jsem založila sdružení na pomoc dětem, které opouštějí dětské domovy. Je to generace naprosto odlišná od jejich vrstevníků, kteří vyrůstají v normální rodině. Společností jsou, bohužel, tyto děti vnímány dost negativně, a po prvním průšvihu (a vždycky přijde!) se od nich všichni odvrátí, neboť jsou to "přece ty děcka z děcáku", tudíž asociálové. Já se snažím těm vlastně už dospělým lidem najít novou rodinu, která jim pomůže při jejich integraci do života. Hele, omlouvám se za ten můj rozjezd. Žiju tou problematikou a nenechává mě to chladnou. Měj se hezky. Marcela
|
| Kaťas & 2 kluci |
|
(3.10.2002 8:02:23)
Marcelo, díky za tvoje zkušenosti. Nejsou nikterak optimistické leč realistické a ze života. Obdivuji tvoji iniciativu, taky občas o něčem takovém přemýšlím, ale cítím se na to ještě dost mladá a hlavně bez jakýchkoliv zkušeností s výchovou. Byla bych ráda, kdyby jsi tady občas napsala něco ze života s "asociály", čím víc o těch dětech budeme vědět, tím líp se budeme moci na případné problémy připravit (jasně, silně relativně). Jsou to sice už skoro dospěláci, kteří třeba nepoznali rodinné soužití vůbec, ale i tak. Takže, člověče z praxe, předem díky.
zdarec Kaťas
|
| Marti+Maty+Niki+Teri+Vojta |
|
(3.10.2002 18:34:04)
no, řekla bych, že s těma genama to je tak napůl, něco opravdu dané je - třeba právě větší náchylnost k závislostem - chemicky přes neurotransmitery v mozku, nebo "mentální kapacita". Zrovna ta je ale hodně ovlivnitelná - dítě v DD má jen pramalou šanci, že plně využije svůj potenciál, narozdíl od dítěte, kterému bude věnována plná pozornost. Jako důkaz poslouží typický raketový rozvoj adoptovaných (nebo pěstounských samozřejmě) dětí, které se často doslova za pár měsíců vyšvihnou z opožděných na normálně se vyvíjející. Ale není možné říct: Tvoje máma byla prostitutka, tak by bylo jó štěstí, kdybys i ty nebyla. Ale kde je ta hranice vrozené x získané, o to se i dnes přou největší psychologické kapacity...
|
| Kopretinka | 
|
(4.10.2002 22:17:48)
Ahoj,
se zájmem jsem si přečetla diskusi geny/výchova.My máme 3děti z dětského domova a myslím,že geny opravdu fungují a výchova také.Jde spíš o to,čemu my osobně přikládáme větší význam.Někdy je to asi tak,že pozitiva přikládáme výchově-rádi se pochválíme a negativa svedeme na geny.To myslím obecně.Pravda bude asi uprostřed,dítě má přeci i dobré geny a my v něčem výchovu nezvládnem.Jde,podle mého,spíše o to,připravit dětem pěkné dětství,provázet je na jejich startu do života láskou a vše ostatní brát s rezervou.Máme i vlastní dítě a jeho geny také neřešíme.A co když nám právě ono připraví horké chvilky?Na naše geny to asi nesvedeme,přitom je možné,že po nás naše špatné geny zdědí.Nejde tedy o problém přijetí dítěte takové jaké je?I s jeho geny?Tím nechci celou věc nijak zlehčovat,jen se to snažím vidět jinak.Je pravda,že děti si v sobě nesou mnohé a nejsou to jen geny.Jsou to i zážitky z prenatálního života,z prvních měsíců života.A zde se,možná,zakládá na opravdové problémy v duševním a citovém vývoji dětí.Vývojová psychologie zde hovoří jasně.Ale chtěla bych vás všechny povzbudit,osvojené děti mají podobné problémy a radosti jako vlastní.Některé jich má více,některé je andílek,s každým se dá hrát a mazlit,každé zlobí a každé čeká na naše pohlazení,povzbuzení.Každé je drzé i milující.Je samozřejmě třeba si přiznat,že problémy tu jsou.My sami jsme si vzali 2-letého chlapečka s těžkou minulostí.Je těžké milovat dítě,které vás odmítá a ignoruje,ale čas je dobrý lékař.Přestože s ním je mnoho problémů,je mu 7let,já jsem přesvědčená,že právě on nám stonásobně vrátí vše,co do něho vložíme.Možná se zklamu,ale na tom mi příliš nezáleží.Věřím,že má energie věnovaná mým dětem má smysl a snažím se jim věnovat lásku a důvěru v jejich budoucnost.Já vím,takhle napsané to vypadá idylicky,ale 4 děti to je někdy pěkná fuška,tak se mi stává,že trpělivost zmizí a nastupuje Itálie,jak říká můj manžel.Ale věřím,že naše budoucnost bude dobrá.Víte ono jde také o to,nedělat si velké plány v tom,kam to děti dotáhnou,ale to platí obecně.
Končím,mějte se a nebojte se genů,výchova sice nezmůže všechno,ale to,co dáte dítěti už mu nikdo nevezme.A kde by třeba skončilo?Proto má smysl dávat domov i problematickým dětem.Je třeba si odpovědět na otázku-co od toho očekávám já?
Všechny moc zdravím.
|
|
|
|
|
|
| Kaťas & 2 kluci |
|
(1.10.2002 15:32:04)
Marcelo, díky za optimistický vzkaz. Budu se snažit neočekávat mnoho a vychovat s opravdickou nenárokující si láskou seč budu moci.
Tulišo, sem s tím.
|
|
|
|
|
|
|
|
|
| Klárinka | 
|
(27.9.2002 22:38:51)
Milá Simčo a všechny ostatní maminky i maminky čekatelky,
když jsem si včera pročítala Vaší diskuzi o genech od paní Jaruny, tak mi šel až mráz z toho jak to ta paní napsala.
Zato dnešní příspěvek od Simči mně zahřál u srdíčka.
I my máme adoptovanou holčičku, na vánoce to bude rok, co se k nám přistěhovala, byly jí tři měsíce.
Přesně jak to píšeš Simčo,když to vezmu slovy té paní,má hodně nekvalitní geny,ale věříme že dobrý příklad v rodině a hlavně láska ve výchově je mnohem důležitější.Jsme šťastní že jí máme,je to krásná zdravá a bystrá holčička a zapadla hned do naší rodiny a vůbec nevnímáme odkud je.
Podáváme si další žádost,aby nevyrůstala sama,je i šance že k nám přijde její biolog.sourozenec.
Osobně si myslím, že pár,který se rozhodne pro adopci má tyto obavy s geny srovnané a ví do čeho jde.
Přeji Vám všem hodně štěstí,zdravé dětičky a těm, které čekají na tu krásnou zprávu- ať je to už brzy!!!!!!!!!!!!!
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
| Elsa 40, Tom 10 |
|
(23.9.2002 9:12:08)
Tak ještě jedna poznámka k příspěvku Kateřiny - nám socka říkala o páru, který je velmi dobře finančně zabezpečený, prostě boháči, a na dítě mají neskutečné požadavky, takže jejich žádost už na úřadě leží nějakých 6 let (čekačka v Praze je 2 roky). Když jim na sociálce vysvětlovali, že takové děti (nadprůměrně inteligentních a naprosto zdravých rodičů) se k adopci nedávají, tak prý prohlásili, že mají nadstandartní podmínky a proto chtějí nadstandartní dítě. No co na to říct...
E.
|
|
| Ivule+Hony |
|
(23.9.2002 10:58:57)
Katko,
trochu nechápu to s těmi dvojčaty z ukrajiny. Píšeš, že je jejich biologický otec a že je přivezl a že manželka o ničem nevěděla. To je divný, ne? I to načasování..
|
| Simča a beruška |
|
(23.9.2002 12:08:30)
Já z toho, co napsala Katka, nechápu skoro nic.
Také nepatřím k těm nejchudším, ale myslím, že o penězích to vůbec, ale vůbec není.
S.
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
| Hanka | •
|
(25.9.2002 14:16:15)
Ahoj Kaťásku, já jsem to nevzala ve zlém. Každý máme svůj názor, já jsem jen tím vším chtěla říct, že miminko je hezká věc, ale já bych ho ve 40 taky nechtěla a to přesně z těch důvodů, co by bylo, až mi bude 60? Náš malej se taky snad jednou bude chtít vyučit, taky chceme, aby měl do dospělosti nějakou korunu, takže jsme mu uzavřeli nějakou pojistku a šetření (i když po právní stránce na to nemáme právo) a tak teď taky musíme dávat víc než kdyby byl miminkem. Ale zase už nemáme ty starosti jako před dvaceti lety, kdy jsme spláceli barák, zařízení a tak. Musím končit, budu pokračovat později. Hanka
|
|
|
|
|
|
|
|
| Ivča/Lenka/Emily |
|
(19.9.2002 10:57:43)
resp. poslední 2 věty :-)
|
|
| Alena | •
|
(19.9.2002 11:09:52)
Souhlasím s tebou Elsi, jak říkala moje socka, ať to dopadne, jak to dopadne, vždycky to bude dítě. Já mám v poslední době pocit, že bych radši adoptovaný a nakonec my už budeme vším takový zocelený, že nás jen tak něco nerozhází!
Krásný den, u nás leze Sluníčko a depky odchází!
|
|
|
|
|
V její náručí
19. ročník rodinného festivalu Respekt k porodu již brzy
Křelovské fortování aneb Práce a zábava ve středověkuOlomouc 
Mamuti na TočníkuBeroun 
Westernová hernaPlzeň-město 
Rychlovka na Karlově mostě a bojovka na KampěPraha 1 
Den koní na EdenuŽďár nad Sázavou 
Křelovské fortování aneb Práce a zábava ve středověku
Mamuti na Točníku
Westernová herna
Rychlovka na Karlově mostě a bojovka na Kampě
Den koní na Edenu
Bramborová roláda s masem/Simča, dcery *1988 a 1997
Košíčky Mon Cheri/Simča, dcery *1988 a 1997
Čokoládový krém/Simča, dcery *1988 a 1997
Churros/Simča, dcery *1988 a 1997
Banánové omeletky/Simča, dcery *1988 a 1997
Brusinkový punč/Simča, dcery *1988 a 1997
Pedrocotta (smetanový dezert s želé Pedro)/
Citronový gel a krém (Lemon curd)/Simča, dcery *1988 a 1997
Tvarohový chesecake/Simča, dcery *1988 a 1997
Dýňoví šneci/Simča, dcery *1988 a 1997
Pedrocotta (smetanový dezert s želé Pedro)