| štěpánka | •
 |
(13.11.2009 15:40:27)
1.rodina - 21letá sestra dvojčátek
2.rodina - paní na hlídání
3.rodina - babička
No tak za těchto okolností opravdu musí být skvělé a pohodička mít dvojčátka.....
Samozřejmě, že by žádná maminka neměnila, ani já ne, vždyť by to bylo rouhání. Samozřejmě, že dvojčata mají mnohé výhody, např:
- spolu většinou pěkný vztah (není to vždy, znám i dvojky co se nenávidí)
- často společná škola, aktivity kroužky - organizačně vynikající
- při nemoci (pokud jsou ze stejné třídy) dodá brácha učení, pokud ovšem neonemocní také
- pomáhají si s učením (znám z vyprávění, naši kluci se při vzájemném zkoušení vždy pohádají nebo poperou)
- když chtějí jít ven, není nutné sehnat kámoše, stačí v nejhorším i bratr.
O nevýhodách, problémech psát nebudu, i když o nich vím (zejména tak 1,5-2 roky - u nás to bylo nejhorší). To tady čtete každou chvíli. Ale nezapomeňte, maminky - když někdo napíše, že není vše OK, tak to neznamená, že by to chtěl jinak, že by to měnil nebo že jiní lidé jsou na tom hůř. Navíc je to velmi individuální. Já osobně jsem šťastná, že mám takové kluky jako mám. Jsou prima, i když puberta s nimi dělá divy. A věřte mi, když byli malí, nebyla to jen 2 krásná a roztomilá miminka v kočárku. Přesto, že si tu někdy stěžuji, neměnila bych ani tenkrát....
|
| Colorlight | 
|
(14.11.2009 12:41:08)
Přesně tak. Když tady někde nahoře visí ty slinty o tom, jak stěžující lidi si děti nezaslouží, je mi dost nanic... Po pravdě - jsem na děcka (tři děti 7,5 + 3,5 + 3,5 let) sama, protože muž chodí do práce ráno v8 h a večer v 19 - 20 h se vrací. Žádná babička, paní na hlídání a tak... A po pravdě musím říct, že bylo dost chvil, kdy jsem si fakt hodně stěžovala (hlavně když jsem měla sama zdravotní problémy a nemohla jsem si dovolit je řešit a k tomu se třeba složilo některé z dětí nebo dokonce všechny). První rok a půl dvojčat jsem se vůbec nevyspala, a když píšu vůbec, myslím tím vůbec. Unavenej člověk těžko může vidět věci pozitivně. Když byly děti nemocné, nebo já, bylo to ještě horší. Zadělala jsem si na solidní psychické i fyzické potíže způsobené stresem, vyčerpaností a přecházením viróz. Těhotenství s dvojkami bylo taky hodně moc náročné.
Přes to bych nikdy své děti za nic nevyměnila a kdybych se měla rozhodovat, zda si další (neplánované) nechat, nikdy bych ho (je) pryč nedala... Ale fakt odmítám psát (i číst) tady slinty, jak je to všechno jen super a nejlepší... Mi přijdou tyhle haleluja dámy, že lítaj na nějakých drogách, či co...
|
| TwinVerča |
|
(14.11.2009 17:29:58)
No, po pravdě řečeno, já si připadala jak zfetovaná a až podezřele pozitivně naladěná. Přičítala jsem to faktu, že se nám prostě kluci po těch nekonečných pěti letech neskutečných procedůr povedli a že jsou v podstatě zdraví.
Taky jsme byli v podstatě bez babiček a jiné pomoci, s klukama jsme cvičili Vojtovku 3x denně s každým do 15 měsíců atd. Ale já byla fakt v pohodě...
Teď teprve se ten muj setrvačník začíná zadrhávat, když se pokouším z kluků udělat aspoň trochu vychované bytosti....
|
| Ecim | 
|
(15.11.2009 13:28:46)
Vojtovka s dvojčaty třikrát denně do 15 měsíců, to muselo být náročné. Já cvičím vojtovku jen s mladším synem (3x denně po 10 minutách) a když jsem teď kvůli očkování musela dát 3 dny pauzu, tak jsem hned vnímala, že je najednou víc času  .
Dětičky jsou prima, ale dají pořádně zabrat. Zrovna dnes ráno mi manžel řekl, jak je vždycky po víkendu utahaný a jak se pokaždé těší do práce. (Odchází mezi 7.00 a 8.30 a vrací se mezi 17.00 a 21.00.) A to přitom oba děláme maximum, aby byly víkendy co nejpohodovější (navaříme a uklidíme během týdne), umíme si vyjít vstříc a udělat to tak, abychom si oba odpočinuli, chápeme, že i ten druhý toho má za celý týden dost... A stejně je to zabíračka. Ale krásná. A stojí za to  .
|
|
|
| Ecim |
|
(14.11.2009 17:54:00)
Colorlight,
nevím, jestli mezi ty jásající dámy řadíš i mě, pokud ano, ráda bych to uvedla na pravou míru. Nechci Tě svým příspěvkem rozzlobit, jen předejít určitým nedorozuměním.
Pamatuješ si na mě? Kdysi jsme spolu diskutovaly pod článkem Jedno a jedno nejsou vždy dvě, a to na téma přecházení nemocí.
Jinak já jsem stonala zrovna před pár dny i se starším synem a manželem, fakt maso. Mé děti posledních pár dnů dost špatně spí, bývám také unavená, protivná a stěžuji si. (Starší syn přestává spát přes den, mladší začíná víc řádit večer.) Nemyslím si, že matka musí pořád jen jásat a jásat a nesmí si nikdy postěžovat. To je naprostá blbost! Moje děti jsou bezva, ale také jsem s nimi zažila i řadu těžkých okamžiků jako každá maminka. Jen znám osobně ze svého okolí pár matek (záměrně píšu o těch, které znám osobně, chci se vyhýbat "útokům" na zde diskutující dámy, protože o nich skoro nic nevím), které si ze stěžování dělají národní sport. Schválně ze sebe dělají chudinky, kterým nikdo nepomůže, i když ve svém okolí mají lidi, kteří by jim pomohli ochotně a rádi. Ony ale nechtějí pomoci, chtějí si jen stěžovat. (Zažila jsem takové lidi i v práci. Furt akorát nadávali, ale když jim třeba někdo nabídl pomoc, tak ji jen nehezky odmítali.) Jinak kdyby mi někdo naznačoval, že si nikdy nesmím na nic postěžovat, tak budu samozřejmě zuřit.
Opakuji: Tím, co napíšu TEĎ, Tě nechci naštvat, jen chci slušně vyjádřit svůj názor. V žádném případě Tě nechci kritizovat, poučovat a radit Ti, co máš dělat. Kdybych já osobně měla dvojčata (a k tomu ještě starší dítě), manžela, který od rána do večera v práci, zdravotní problémy a po ruce žádné příbuzné, kteří by mi pomohli, tak bych si určitě našla někoho stálého na občasné pohlídání dětí (určitě to nestojí tolik peněz), abych se z toho nezhroutila a nezničila si zdraví.
|
| Colorlight |
|
(15.11.2009 19:41:44)
Ahoj Ecim,
no vidíš, to jsem si neuvědomila, že už jsme spolu diskutovaly
Nechci číst celou diskuzi znovu, myslím ale, že tys to nebyla, kdo psal, že matky, které si stěžují, si své děti nezaslouží... Jinak k tomu stěžování si vždy a na všechno - bohužel u nás v ČR je takových lidí habaděj. Já je naštěstí nepotkávám, ale neřadím se (a naštěstí ani mé známé) mezi lidi, kteří odpovídají na otázku "Jak se máš" vždy slovy "supeeer, paráááda, nemůůůůže to být lepší" apod. Rozhodně mi i pro mou psychiku připadá lepší mluvit upřímně a když je čas a sejdu se třeba s kamarádkou, sestrou, nebo sousedkou, tak ty problémy prodiskutovat. Nejen moje, ale i jejich. Byly by ty vztahy celkem k ničemu, kdybychom pořád rozjásaně vykládaly, jak jsme happy a šťastné a bez problémů... A ani nevěřím tomu, že člověk, který se takto prezentuje vždy a všude, že mluví pravdu.
S tou paní na hlídání - možná jsem měla někoho takového hledat. Ale vždy se našlo tisíc jiných způsobů, jak utratit peníze... Nyní už je situace vyřešena tím, že nám dvojky přijali do MŠ a tudíž mám celkem čas a klid. Teď zase pro změnu nemůžu najít práci (abych si taky mohla na něco postěžovat )
|
| Ecim |
|
(15.11.2009 21:11:14)
Colorlight,
tak to vidíme podobně. Ono je stěžovat si a stěžovat si. Mě osobně - a zajisté nejen mě - iritují oba extrémy. Osobně mi sedí styl: postěžovat si na malý problém, tím si ulevit a eventuálně to pustit z hlavy, postěžovat si na větší problém a řešit ho. Vadí mi extrémy: nadávat jako špaček absolutně na všechno a usilovat tím o vítězství v soutěži o největšího chudáčka století, ale jakékoli řešení striktně odmítat (on by pak problém zmizel a uáááá, to by bylo neštěstí, na co bychom si pak stěžovali), ale i extatické teatrální jásání 24 hodin denně 365 dnů v roce a "kdo nejásá s námi, měl by být ihned odstřelen".  Každý máme ale samozřejmě právo si postěžovat, všechno v životě má svá pro i proti - rodičovství, partnerství, kariéra, profesní život.
Když můj syn v 11 měsících poprvé stonal (měl rýmu a teplotu), tak jsem byla vzteklá jako pes a říkala si, co sakra blbnu, jsem s dítětem zavřená doma jen 9 dní a jsem vzteklá jako pes, co mají říkat rodiče těžce nemocných dětí, které stůňou několik měsíců nebo let. A měla jsem právo být vzteklá a postěžovat si? Asi jo. A udělala jsem to  .
Chápu, že je nepříjemné, že nemůžeš najít práci, také jsem to zažila hned po škole a nesnášela jsem to dobře. Ber to ale z té lepší stránky - aspoň si teď odpočineš a máš trochu času pro sebe. Pro děti je nejdůležitější odpočatá a zdravá maminka - i když se to někdy lehko řekne a hůř zařídí. (Mám pocit, že po tom, co máš za sebou, žádné přednášky na toto téma nepotřebuješ.) Já mám třeba problémy se zády a snažím se nevynechávat cvičení i třeba za cenu, že mi bude chvilku stát nějaká domácí práce, protože vím, že s houserem nebudu dětem moc platná.
Jinak Ti ale přeju, abys nějakou zajímavou práci našla a hlavně abys byla ZDRAVÁ a Tvoje děti taky - to je nejdůležitější. 
P.S.A ještě mě napadá, že je taky blbý, když mají lidi starosti, ale předstírají, že jenom jásají, místo toho, aby si konstruktivně postěžovali někomu, kdo by jim třeba mohl poradit a pomoci.
|
| Hanka | •
|
(15.11.2009 21:46:59)
Ecim,
když jsem byla relativně malá holka, moje máma vážně onemocněla. Nikdy si přede mnou příliš nestěžovala, chránila nás děti co mohla, ale já jsem to věděla, že jí není dobře, že táta má plno jiných starostí... a naučila jsem se nechat si své starosti pro sebe, protože co byly ve srovnání s máminými? Když pak máma umřela, měla jsem ten postoj, že mi nejde o život a tudíž nemám žádné starosti, které stojí za stěžování si, v sobě už pevně zabudovaný. Trvalo mi řadu let (opravdu řadu, cca patnáct), než jsem se dostala do situace, kdy jsem si uvědomila, že mě některé věci trápí a objektivně vzato to nejsou jen pitomosti, i když nejsem na smrt nemocná. Takže já byla z těch, co si prostě nestěžují, kdyby jim padal barák na hlavu - ale ne proto, že bych se nechtěla podělit o starosti, ale prostě proto, že jsem měla pocit, že to FAKT nejsou důležité problémy. Ale byly. Ještě pořád se to učím, říct, že mám mizernou náladu a je mi zle... - nejen okolí, ale hlavně to říct sama sobě. Pořád je ve mně můj vlastní vnitřní hlas, který na každé trápení reaguje "ale prosím tě, nedramatizuj, vždyť jde o houby s octem". Před pár lety jsem těžce šokovala jednoho kamaráda, když jsem na dotaz "jak se máš" odpověděla "mizerně". Chudák najednou nevěděl, co dělat, zná mě roky
To jen n okraj, že já ty lidi, co své starosti nesdílejí, vidím občas ze svého úhlu a nemám jim to za zlé a nemusí to být jen úmyslná póza.
|
| Ecim |
|
(16.11.2009 10:02:24)
Hanko,
já Ti moc dobře rozumím a tento mechanismus mám v sobě do jisté míry také. Moje maminka totiž také onemocněla, když jsme byli malí, navíc to bylo komplikováno tím, že otec už s námi v té době několik let nebyl a když zjistil, že se léčí na onkologii, tak začal dělat psí kusy, aby nás nedostal do péče. Maminka se před námi velmi ovládala, do poslední chvíle nám nedala nic najevo. Operace se nakonec povedla, ale ona je od té doby v invalidním důchodu. To, že měla rakovinu, nám řekla až čtyři roky po operaci. I když jsme všichni velmi šťastní, že se ta operace povedla (navzdory tehdejší velmi špatné prognóze), tak přeci jenom pak nastala řada problémů a myslím si, že důvod ke stěžování jsme měli všichni. Odtud pramení moje zkušenost, že když je jakýkoli průšvih, odnesou to všichni zúčastnění. Když mám ale nějaký problém, tak mám také tendenci si říkat, že je to sice nepříjemné, ale kdyby nebyly horší věci, a často si představuju, jak v té době mojí mamince muselo být.
V jednom příspěvku tu píšu, že se dokážu v kritických situacích zpřítomňovat způsobem, který bych si na druhé lidi nedovolila použít, protože by mě po právu poslali někam. Když jsem byla těhotná a bylo mi zle, tak jsem si pořád dokola opakovala, že se houby děje, co mají říkat lidé, kteří jsou na celé tělo ochrnutí nebo mají rakovinu v závěrečném stádiu. Ono to ale neznamená, že pokud se člověku nestane takovéto neštěstí, tak nesmí ani pípnout. Přesto jsem se neustále snažila myslet na to hezké, že je mi AKORÁT hrozně zle, že nemusím do nemocnice, že mám skvělé zázemí atd. a velmi jsem se snažila být na svoje okolí milá a příjemná, protože jsem si říkala, že všichni se snaží mi moji situaci usnadnit, jak jen to jde, a nezaslouží si dívat se na mé kyselé ksichty. Ale navzdory té snaze se mi to nedařilo vždycky, i tak jsem občas ujela, byla třeba protivná a postěžovala si. Snažila jsem se to ale dělat spíš před kamarádkami, které jsem neviděla tak často, a bylo to ve stylu "jo, teď je to o něco složitější období, je mi špatně, ale jsem šťastná a stojí to za to".
Ona jedna věc je nesdílení starostí a druhá věc okázalý jásot a pohrdání těmi, kteří vysloví sebemenší stížnost.
|
|
|
|
|
|
| Saša, 2/98 | 
|
(14.11.2009 18:11:28)
Colorlight,
rozhodně nejsem zfetovaná, když tvrdím, že jsem neskutečně šťastná, že mi byly dvojky darovány. Myslím, že po téměř 12-ti letech života s nimi o tom s tebou mohu docela dost dobře polemizovat. Dítě máš buď spavé, nebo ne, a je jedno, jestli je jedno nebo dvě. Já měla při mateřské s dětmi zase jiné starosti, než zdravotní, ale přesto a stále budu tvrdit, že dvojčata JSOU OBROVSKÉ ŠTĚSTÍ a přeju svým synům to, že se vzájemně "mají".
|
|
| Kočanská | •
|
(16.11.2009 11:03:28)
nemyslím si, že stěžující lidi si děti nezaslouží. Zaslouží si to co mají a když si chtějí stěžovat tak prosím. Myslím, že jim to ale jen kazí náladu a vůbec nic se tím nezmění a nevyřeší (tedy pokud vůbec něco řešit nebo měnit chtějí).
Já nemám hodně peněz, rodiče na hlídání a já nevím co ještě je zde jmenováno jako bůhvíjaká výhoda pro ty jak píšete haleluja dámy.
Mám ale to hlavní 2 zdravé, krásné děti se kterými se cítím maximálně šťastná. Vždycky si říkám, že i ten nejhorší den s nimi je krásnější než i ten nejlepší den bez nich. Být mámou mě strašně baví a každý den bych chtěla zastavit čas.
Užívám si fakt každý den, protože vidím kolem sebe, jak rychle se může vše změnit. Jeden den je člověk šťastný a druhý den se může něco přihodit no, lepší na to nemyslet. Ale je to prostě tak.
Je to o přístupu. Okolí změnit většinou nemůžeme, jediné co změnit můžeme jsme my sami.
|
|
|
| Ecim |
|
(15.11.2009 13:34:53)
Štěpánko, souhlasím s Tebou a rozumím Ti. Já zatím i na tu nejtěžší dobu (první trimestr, veliké nevolnosti, batole v nejnáročnějším věku) vzpomínám pokud možno i v dobrém, i když jsem toho mívala plné kecky a těšila se, až bude líp, tak jsem si stejně opakovala, že je to hrozná fuška, ale že jsem ráda, že není mnohem hůř . (Je ale fakt, že já jsem sama k sobě někdy hrozně DRSNÁ a vzpružuji se způsobem, který bych si na nikoho jiného než na sebe nedovolila použít, protože pak by mě každý po právu poslal někam  .)
|
| Ecim |
|
(15.11.2009 13:38:15)
Teď jsem si vzpomněla, jak když nevolnosti začaly trochu ustupovat, tak jsem se chystala sejít se s kamarádkou (která měla v té době pár dnů před termínem) a těšila se jak blázen, že konečně shodím masku spokojeného a usměvavého kašpárka a od plic si zanadávám.  No to byla NÁDHERA!  
|
|
|
| Ecim |
|
(15.11.2009 14:04:13)
Jinak ono je hrozně důležité si uvědomit, že maminky mají pro péči o své dětičky různé podmínky. Záleží na mnoha okolnostech, např. jako je povaha, počet, věkový rozestup a zdravotní stav dětí, zdravotní stav maminky, míra a způsob fungování tatínka a babiček, bytové a finanční podmínky atd. atd. atd. Proto se vždy snažím vyvarovat se ukvapených závěrů a nemám ráda, když někdo srovnává nesrovnatelné. Maminka mi vyprávěla, jak šílela, když jí příbuzní dávali za příklad sestřenici, jak skvěle všechno zvládá, když sestřenice žila s rodiči, kteří jí i jejímu manželovi až nadmíru pomáhali, zatímco ona měla obě babičky daleko a k tomu zdravotní problémy a když potřebovala hlídání, tak si ho musela najít. A jakmile začne někdo moc šťourat v tom, kdo to má lehčí a kdo to má těžší, tak je to cesta do pekel a vznikají z toho jen samé problémy. Ono je hrozně důležité si to dělat po svém - nepřijímat neadekvátní pomoc, pokud ji nechceme a nepotřebujeme, nebo se naopak neostýchat a pomoc si opatřit, pokud máme dojem, že nezvládáme a přerůstá nám to přes hlavu, a hlavně se vykašlat na "veřejné mínění" a "úžasné" historky o tom, jak "maminka XY má malinká čtyrčátka a obrovský dům s velikánskou zahradou, hromadu hospodářské zvěře, zaměstnání na plný úvazek a kdovíco ještě a všechno nádherně zvládá sama".
|
| štěpánka | •
|
(15.11.2009 17:25:19)
Ecim,
hezky napsáno. Též jsem si všimla, že ty vyrovnané a se sebou i dětmi spokojené maminky často neřeknou něco podstatného (třeba pravidelná pomoc v domácnosti nebo s dětmi, finanční zdroje i mimo běžný příjem ze zaměstnání, přísun potravin např. od příbuzných zemědělců zdarma nebo za pár korun, apod.) Už jsem přišla na to, že si nemám ze své neschopnosti dělat mindrák, ale snažit se co mi síly stačí a když nestačí požádat o pomoc. Jak děti rostou, mění se krizovost situací a i přes pubertu mám teď víc klidu než na miminkovata....
|
| Ecim |
|
(15.11.2009 17:54:18)
Štěpánko, dík!
Jinak máš pravdu. Já osobně jsem se naučila brát s rezervou všechno, co čtu nebo slyším. Ony i kolikrát maminky - stěžovatelky neřeknou všechno. Nedávno si mi jedna maminka stýskala (nedávno jsem to tu už psala), jak jí s dcerkou nikdo nepomůže a jaksi zapomněla zmínit, že tatínek dcerku každé ráno vodí do školky, o víkendech v rámci možností také funguje a i když je babička 100 km daleko, tak zhruba jednou za měsíc také vypomůže.
Jsem si téměř jistá, že kdybych měla dvojčata, tak si seženu někoho na výpomoc v domácnosti. A kdybychom neměli babičku, která děti kdykoli ochotně pohlídá, tak si STOPROCENTNĚ najdeme někoho na občasné hlídání. Dvě takové paní jsem jako dítě měla, bylo to výhodné pro všechny zúčastněné.
A hlavně - a to platí nejen pro pomoc s dětmi - zatraceně dobře vím, že za VŠECHNO v životě se platí. Takže nezávidím . Ona i ta naše hlídací babička je docela draze vykoupená... (Ale to je jiná kapitola, nechci to tu rozebírat a hlavně nechci fňukat.)
P.S.Abych mohla napsat tenhle příspěvek, tak jsem synovi pustila dinosaura Barneyho, i když jsem si říkala, že o víkendu mu pohádky pouštět nebudu, a včera jsem tu(hlavně kvůli únavě) řvala jak pavián v situaci, která za to objektivně vzato nestála.  Za řvaní se stydím, za televizi s dinosaurem Barneym nikoli 
|
|
|
| Elfík +1+2 | 
|
(16.11.2009 9:09:52)
Zdravím
Už jsem nechtěla psát,protože mě šlo jen o to,že mě potěšil i jiný pohled než automatické zděšení při slově "dvojčata". Ale chci jen vyjádřit souhlas s Ecim. Já třeba jsem spokojena, ale neznamená to, že toho taky nemám občas plné kecky. Včera se mi mé děti, které nechtějí pleny a nočník taky ne, postaraly 3x čištění koberce. Z toho 1x pár minut před návštěvou.Už jsem musela odejít z místnosti a zhluboka si zařvat (a nejsem za to na sebe hrdá, ale lepší než řvát na ně),protože už to jinak nešlo. Jen vzato z celkového pohledu jsem já třeba spokojena s dvojčaty. Mám k tomu podmínky, které třeba hned tak někdo nemá (zahrada, klidná čtvrť, auto k dispozici), mám holky myslím vcelku hodné, divočejší, živější, ale hodné. Syna ve školce, takže si klidně v té době můžu jít s nimi cvičit (sama). Chápu,že má-li někdo nespavce, raubíře (nemyšleno zle), nebo bydlí v 1+1 ve 4.p bez výtahu, tak se pak na vše dívá podstatně jinak. Sama si taky občas postěžuji, ale tak nějak ne na dvojčata jako taková, ale na tu danou situaci (která může být naprosto shodná i s jedním dítětem). Prosím, nechci se s nikým hádat, jen pokud mé "Děkuji" bylo někým pochopeno špatně, ujasnit. Mrzí mě, když zkrátka lidé pod pojmem dvojčat vidí jen to zlé, protože to tak být nemusí, stejně jako si i s jedním dítětem může někdo projít "peklem". Já např.teď beru už týden antibiotika, děti mají všichni kašel, mám doma i staršího a taky už mi nervíky pochodují, neb jediný, komu je ale opravdu zle jsem já. Manžel se z práce vrací po 12h každý den včetně sobot (9h)a 5x v týdnu má trénink poté, teď je sám nemocný a hned po práci usíná. Jen nostalgicky vzpomínám na možnost zalézt do postele a vyležet to. Ale jiné to nebylo ani v době jednoho dítka  Prosím, opravdu se nechci s nikým dostávat do sporu, jen jsem své "Děkuji" chtěla vysvětlit.
|
| Colorlight |
|
(16.11.2009 19:14:50)
No ty nemoci, to je něco. My zrovna procházíme chřipkou, já jsem permanentně pátý den v útlumu, rozbolavělá, unavená, teplotky 37,5. Petřík (dvojče 3,5 r) má čtyřicítky, kňučí a brečí, po Panadolu mu to sleze na 37 a začně řádit. Nejstarší Martin(7,5 let) je ode dneška bez teplot a už se nudí a vymýšlí neskutečné věci. A na druhé dvojče - Terku, to teprve leze a začíná být rozkňouraná a horečkovat... No snad to brzy skončí...
|
| Elfík +1+2 |
|
(16.11.2009 19:56:25)
Přeji brzké uzdravení. Vím, jak je to na palici,když marodí postupně. My takhle loni promarodili celý první školkovský rok malého. Ani ty dvě nemohly marodit naráz. A v létě měly 6. nemoc s rozestupem přes měsíc, takže ani tu nechytly od sebe a obě měly netypicky horší průběh. Nemoci nás fakt nicí...A teď mám i strach, že manžel má sem tam v práci "východní" spoluobčany a když teď začal kašlat, asi si umíte představit co mě napadlo. Ale zatím nemá nikdo horečky, tak snad...
|
| Colorlight |
|
(16.11.2009 21:47:28)
Díky, i já přeji brzké uzdravení A prasečí chřipky se nebojte, za normálních okolností (pokud nejste kardiaci apod.) to prý probíhá jako normální chřipka.
|
|
|
|
|
|
| SnowWhite | 
|
(15.11.2009 17:41:16)
No a co? Co je na tom špatného? Proč to hned zdůrazňovat - jako, že by to bez pomoci nezvládly nebo co? Já teda dvojčata nemám, ale na tři děti mám babičku, chůvu a paní na úklid, která hlídá když je potřeba.... Do této diskuze to moc nepatří. Jasně, že je to záhul a je jen na těch daných konkrétních osobách, jak šikovné jsou, aby ten záhul přežily. Nemusí se nutně udřít k smrti, aby byly adorovány super matkama
|
| štěpánka | •
|
(15.11.2009 22:46:06)
SnoWhite,
to víš, že by to bez pomoci taky zvládly. Ale asi by nehodnotily svou situaci jako v pohodě nepůsobily by tak "vysmátě".
Nevadilo by mi, že jsou spokojené, to jim fakt přeju. Vadilo mi to, že tyhle kydy si pamatuju z doby, kdy jsme z nevyspání a únavy padali na hubu, a podobné řeči mi snížili sebevědomí na 0, že jsem tak neschopná a neumím si to zorganizovat a děti mě neposlouchají. No ony mi ta zpravodajky vlastní úžasnosti jaksi zapomněly sdělit, že mají tu babičku, tu paní na úklid nebo na hlídání. Vůbec jim to nezávidím, naopak jim to přeju, aspoň si ten maraton s dětmi můžou skutečně užít a ne "užít". Když je na to všechno někdo sám (a já měla aspoň muže, někdo je na malé dvojky sám úplně), nemusí se vždy a nutně cítit ve všech okamžicích svého života takhle Happy. 
A tady na Rodině si to pak schytá co si stěžuje a děti si nezaslouží
|
| Ecim |
|
(16.11.2009 10:10:11)
Štěpánko, to chápu, když je člověk unavený, tak v takové situaci vylítne - a naprosto právem. Můj syn má třeba hrozné problémy s denním režimem. Snažíme se mu ho upravit, jak se dá, být s ním hodně venku, dělat mu hezký program, a přesto usne někdy před obědem, někdy později odpoledne, někdy vůbec a pak je mrzutý. A do toho ještě ladit miminko, které je sice hodné, ale také dovede dát zabrat. (Třeba už nám párkrát udělalo to, že se v noci probudilo a minimálně hodinu se hlasitě CHECHTALO.) A když mi tuhle jeden známý řekl že "dítě potřebuje režim a že výmluvy se vždycky najdou", měla jsem se co držet, abych nevylítla. Ale myslím, že jsem to ustála dobře. Klidně jsem mu řekla, že mu obě děti klidně někdy na pár týdnů i s domácností půjčím, a zeptala se ho, kolik let byl na mateřské on a s kolika dětmi. A byl klídek! A kdyby mi ještě navíc někdo dával za příklad Máničku, která má dítě jen jedno a k tomu armádu sloužících, tak bych také prskala .
|
| štěpánka | •
|
(16.11.2009 13:33:41)
Nezapomenu, jak mi dětská mudra důležitě vykládala, že musím dvojčata dávat na nočník kadit hned ráno, aby se vyprázdnily, to přece ví každý, že na stolici s echodí ráno, ne??? Dala bych si facku, že jsem se jí vůbec prala, v necelých 3 jeden kluk kadil výhradně do plíny, do kalhot nikdy (vždy počkal, až dostane tu noční) a já myslela, že mi poradí, jak na něj, aby to bylo do nočníku nebo na WC. Dozvěděla jsem se, že je to moje chyba, kadit mají ráno. no, já si teda myslím, že kadit má každý tehdy kdy se mu chce, že.Mudru máme jinou a skvělou!!!
Nebo mi kamarádka vysvětlila, že pro děti málo dělám, když nechodíme ani na kojenecké plavčo ani cvičit. Jak to mám udělat s dvěma dětmi najednou, asi? Ona mi vysvětlila, že má také 2 děti a vždy si to nějak zařídí (ano, 3 roky po sobě a jedno vždy zůstalo doma s babičkou, která s nimi bydlela). S dnešním rozumem by mě to nerozhodilo, ale tenkrát jsem si připadala nemožná, neschopná, atd. Ty pocity mám asi někde uložené, protože tenhle vysmátejčlánek mě zase jednou naštval
|
| Ecim |
|
(16.11.2009 19:44:09)
Štěpánko, tak to jsem neskutečně BLBÁ a NEMOŽNÁ matka!
1. Moje děti chodí na velkou pokaždé jinak.
2. Na plavání ani na cvičení nechodíme a zatím jsme nikdy nechodili. A podrž se proč: protože v zimě nechci, aby něco chytili, k tomu nám to paní doktorka nedoporučila i z jiných zdravotních důvodů. (Teď zrovna váhám, jestli nás mám přihlásit na mikulášskou.) V izolaci ale nežijeme, stýkáme se s rodinami, které mají malé děti, a to pokud jsme všichni zdraví, což teď moc často není.
Neměla bych náhodou chodit kanálama?
|
| štěpánka | •
|
(17.11.2009 19:31:57)
Ecim,
doufám, že se v tom kanále potkáme a pěkně ty supermatky properem.
Jinak myslím, že kdybychom začali chodit plavat, tak bychom zase rychle skončili, když si vzpomenu na ten hukot s nemocema po nástupu do školky...
|
| Ecim |
|
(17.11.2009 21:00:01)
Štěpánko, tak na ten pokec v kanále se fakt těším!
Jinak s tím plaváním bychom dopadli stejně. Děti mých kamarádek, které chodily v zimě plavat, byly také často nemocné. Moji chlapečkové si budou muset počkat na léto a na moře. (Zrovna dneska jsme řešili, kdy a kam pojedeme.)
A s tou školkou - synovi budou 3 roky v březnu a když si představím, že by měl jít už za 4 měsíce třeba na celý den do školky, tak je mi z toho nanic. Jsem šťastná, že ještě nikam nemusí, zatím by se mi nechtělo ho dávat ani na dopoledne, nejsme na to zralí ani on ani já. A já si teď s takhle malinkými dětmi hrozně užívám tu SVOBODU v tom smyslu, že NIKAM NEMUSÍME. (Kromě různých doktorů.) Že si můžeme chodit a jezdit kdy chceme a kam chceme. Jinak chceme školku zkusit až od září 2010 s tím, že uvidíme, jak to syn bude snášet, v nejhorším počkáme na další jaro, až mu budou 4. Ale z těch nemocí mám strach, zvláště po zkušenostech a dispozicích v mojí rodině - hodně se u nás dědí alergie a astma a moje maminka má vážně narušenou imunitu po chemoterapii, takže se snažím být opatrná.
|
|
|
|
| Hanka 75 | 
|
(18.11.2009 11:33:02)
Štěpánko, mě tenhle článek také vůbec nesedl. Snad i proto, že budoucí maminky dvojčat uvádí do možného omylu. Ano může to být pohoda, ale já mám babičku, pí na výpomoc s úklidem a stejně mám záhul. Kojila jsem na střídačku, cvičila jeden čas 8x denně Vojtovku, a bylo toho dost... osobně bych spíše uvítala článek o možných komplikacích, problémech s dvojkami, teď třeba kamarádka čekající dvojčata a vybírající kočárek yla překvapená, že se děti budou od určitého věku rušit ručičkama při spaní, jeden nenechá druhého vyspat, vzbudí ho... at si raději-podle mne vybere kočárek, kde jsou co nejvíce separovaní, a to už jedno dítko má.... já také ted vím, že bychom sli do baráku se zahrádkou a nikdo mi to neporadil byt mám babičku, sestru s dětmi... a jsme ve 4.p. bez výtahu a je to díky tomu zbytečný záhul. Nikomu a tím méně mě nedošlo, že to bude takový problém. Ideální je uspat, dovézt zpátky domů nebo na zahradu a během spaní mít "volno"...
|
|
|
|
|
| Ivča+2 děti |
|
(16.11.2009 10:05:33)
Taky na tom nevidím nic špatného. Sama jsem o chůvě mockrát přemýšlela, ale na blind jsem to nechtěla zkusit.
Co mě vadilo na těhletěch lidech, kteří mají babičku, chůvu atd., že často od nich slyším, jak je to těžké, jak toho mají dost, jak jsou zničené. V tu chvíli se mi otevírá kudla v kapse, co bych měla říkat já? Samozřejmě, že člověk toho někdy může mít plný kecky, i když má pomocnice, ale neuznají, že já toho můžu mít dvakrát tolik dost.
Sama velmi obdivuju ty, které mají dvojčata bez možnosti pomoci. Neumím si představit, jak bych to zvládala.
|
| Ecim |
|
(16.11.2009 10:13:50)
Ivčo,
ono je to tím, že někteří lidé jsou takoví, že se umějí prezentovat jako ti nejpracovitější, nejvytíženější a nejudřenější jedinci na světě. U některých lidí mám dojem, že čím víc žvaní, jak toho mají moc, tím méně toho ve skutečnosti dělají. Já kupříkladu toto umění postrádám, celý život mám tencenci podceňovat svoje zásluhy a podceňovat zásluhy druhých, jsem nepoučitelně naivní a pak jen zírám. Snažím se s tím bojovat, ale ne vždy se mi to daří.
|
| Ivča+2 děti |
|
(16.11.2009 10:21:25)
Nevím, jestli jsem dobře pochopila Tvůj příspěvek, ale nejde o to, jak se lidé prezentují.
Třeba konkrétní případ - jedna maminka se mě kdysi udiveně zeptala, jakto, že s mojí starší dcerou nechodím na plavání? Nemůžu, prostě nemám kam dát mladší dítě. (Teď už je starší, že může chodit sama, ale před tím měla věk na plavání jen s doprovodem). A byla jsem za divnou, že nikam nechodíme. Neuvědomuje si, že ona svoje mladší dítě nechávala doma s babičkou, tudíž mohla tohle provozovat. To jsou ty případy, co mi vadí.
|
| Ecim |
|
(16.11.2009 19:49:26)
Tohle mi taky vadí, když lidem takovéhle věci nedocházejí. Ale buď v klidu, my také nechodíme plavat, i když moje děti nejsou dvojčata. Mám k tomu své důvody a okolí ať se staví na hlavu a chodí po uších.
|
|
|
|
| SnowWhite |
|
(17.11.2009 22:19:40)
Ono se bohužel nedá najít paralela mezi tím, že mám pomocnice nebo armádu sloužících, jak to tu někdo pejorativně nazval a tím, že mi tímto padají všechny povinnosti nebo že jich mám méně . Tak to teda určitě není. Ono jen tak na okraj řídit týmek lidí, kteří ti mají být ku pomoci, taky dá docela zabrat. Taky musíš neustále instruovat, aby věci i v tvé nepřítomnosti probíhaly tak, jak chceš ty....no a ve volném čase si bohužel ne vždy můžeš lakovat nehty, protože zatímco matka, která má sama na starosti jen děti a domácnost se orientuje zpravidla jen na toto, některé další mají pojem "domácnost" rozšířen a to tak, že by se leckteré matce na MD o tom ani nezdálo....
|
| Ivča+2 děti |
|
(18.11.2009 10:44:38)
Já beru to, že Ti, kteří mají pomocnice, mají třeba další a víc povinností - půl úvazek nebo cokoliv jiného, každý přece může mít něco, co mu zabírá čas. Ale ohánět se tím, že je náročné kvůli organizaci mi přijde velice úsměvné. Možná na začátku než se to všechno zaběhne, ale pokud i po čase musíš věnovat půlhodinu instrukcí o tom, co a jak doma uklidit, pak to svědčí o neschopnosti najmutých lidí.
|
| Ecim |
|
(18.11.2009 11:00:09)
Ono je to s tou vytížeností hrozně relativní. Proto pořád píšu, že je hrozně důležité, aby si to každý zařídil podle svého a nenechal se vytočit tím, co dělají a říkají lidé okolo. A fakt nemá cenu dlouze řešit, kdo je vytíženější.
Teď jsem si vzpomněla na jednu známou, která byla doma se 3 malými dětmi, a hrozně jí vadilo, jak všichni obdivují její úžasnou švagrovou, která "stíhala rodinu i kariéru" tím způsobem, že se jí o děti od pondělí do pátku celé odpoledna starala babička, zatímco tato známá si raději všechno dělala sama, protože jí to tak vyhovovalo, ale pro řadu lidí byla "méněcenná", protože stíhala "jen" rodinu. A přitom toho obě ty dámy dělaly zhruba stejně.
|
| Ivča+2 děti |
|
(18.11.2009 11:36:34)
Souhlas, nechci polemizovat, kdo je na tom hůř, ale jak jsem psala - z duše nesnáším předhazování, že něco nestíhám, dělám měné než ta a ta, která má hlídání. Často to právě slyším od těch dotyčných.
|
| Ecim |
|
(18.11.2009 11:38:41)
Tak to bych těm dotyčným řekla, ať si to zkusí se mnou vyměnit. Nedivím se, že Tě to štve.
|
| Ivča+2 děti |
|
(18.11.2009 11:48:13)
Nechci tu protahovat diskuzi, ale jen krátce zareaguju. Když už tohle některé řeknu, tak se hned ohradí "a já se snad nestarám o děti?". Prostě si to vůbec neuvědomují. To by se s nima člověk musel pohádat.
|
| SnowWhite |
|
(18.11.2009 21:59:57)
Právě proto, že vůbec nevíš, o čem mluvíš . Úsměvný je ten zjednodušený pohled na válící se ženský kolem fůra pomocníků a pomocnic a ty slepice si jen stěžují, jak jsou vytížené....zatímco ty všechno zvládáš a nikdo tě nechápe . Ono to není o tom, že řeknu, že prach se má utírat na pianu a po pěti letech to stále každý den opakuji. Je to o tom, že se třeba musíš dohodnout se správcem, co všechno je třeba zařídit, jak si to představuješ, co k tomu naopak on potřebuje nebo co pro to má on udělat, protože něco z toho už jsi domluvila ty. Nebo při nejlepší vůli když přijde firma zaměřit závěsy - je prostě nutná částečná tvoje účast - musíš si vybrat látku, říci, kde chceš jaké, jak je ušít, jaké uchycení...oproti tomu pro samotné zaměření stačí když jen oznámíš termín, kdy jím má někdo otevřít - vysvětlit, jak si to představuješ ty, aby na případné dotazy mohlo být na místě odpovězeno...atp. Prostě každá konkrétní záležitost si žádá svůj čas, který jí věnovat musíš....takže až zas budeš chytrá, ozvi se
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
Díky bohu to ale nepotřebujeme. Bydlet v centru, tak se bez nich ale neobejdu.
. Nehorší bylo, kddyž se starší vrátil od babičky, kde byl zvyklý, že mu nikdo nic nebourá a mladší byl zvyklý si hrát se vším ,co bylo v dosahu, tak jsme se zas dva dny sžívali. I když říkám, zatím se to dá¨, jen se prostě už každej začíná víc prosazovat, je to normální jejich věku, takže si musím zvyknout 
, že dítě k moři až po 4. roce, že si to neužije (užili jsme si to všichni! a vzpomínky mi nikdo neveme), proboha a co doktor na to, že letím k moři (povídám, přímo mi to doporučil 
. 
. držím palečky, ať jste co nejdřví zdraví, sama taky blbě snáším,když děti trpí a já jim nemůžu pomoct, ta bezmoc je asi nejhorší.
. A s tím vzájemným vztahem souhlasím, mám s ním co by dvojče mnohaleté zkušenosti:)
V její náručí
19. ročník rodinného festivalu Respekt k porodu již brzy
Westernová hernaPlzeň-město 
Rychlovka na Karlově mostě a bojovka na KampěPraha 1 
Den koní na EdenuŽďár nad Sázavou 
Česká píseňSvitavy 
Valdštejnské slavnostiJičín 
Westernová herna
Rychlovka na Karlově mostě a bojovka na Kampě
Den koní na Edenu
Česká píseň
Valdštejnské slavnosti
Bramborová roláda s masem/Simča, dcery *1988 a 1997
Košíčky Mon Cheri/Simča, dcery *1988 a 1997
Čokoládový krém/Simča, dcery *1988 a 1997
Churros/Simča, dcery *1988 a 1997
Banánové omeletky/Simča, dcery *1988 a 1997
Brusinkový punč/Simča, dcery *1988 a 1997
Pedrocotta (smetanový dezert s želé Pedro)/
Citronový gel a krém (Lemon curd)/Simča, dcery *1988 a 1997
Tvarohový chesecake/Simča, dcery *1988 a 1997
Dýňoví šneci/Simča, dcery *1988 a 1997
Pedrocotta (smetanový dezert s želé Pedro)