• |
26.2.2005 21:01:15
ten clanek mne zahral na dusi.obdivuji lidi,kteri se umeji radovat z malickosti,ktere vsedni zivot prinasi.
jsem stastna ,ze mam doma zdrave dite,nevim,jak bych zvladla,kdyby byla postizena,tezko to muze rici ten,ktery to nezazil,ale kdysi jsem chodila pomahat do skoly pro deti s kombinovanymi vadami.kamarad ma dceru autistku a nejak jsem se dostala k nim do skoly,kde jsem jim pomahala pri vyuce.kdyz jsem s detmi byla na skole v prirode/v nasi tride byli jan autisti,ale v tech ostatnich ds,kvadraplegici,.../byla to skola spis pro mne.je skoda,ze ty deti nejsou zdrave,ale rozhodne to nejsou zadni ubozaci!!! maji tolik dusevni sily,ze by to mnohe prekvapilo!ta jejich radost z malickosti,bezelstnost,uprimnost,to jsou veci ,ktere cloveka hreji na dusi.vsichni si porad jen stezujeme,nadavame na praci ,na zivot,ale vlastne vetsinou neni proc.ty deti mne tenkrat naucili mit radost z drobnosti a vazit si vsednich okamziku.najednou jsem zjistila,ze vlastne neni proc se rozcilovat. bohuzel po case to z cloveka zas vyprcha a spadne do toho vecneho kolotoce nespokojenosti.skoda.ale kdyz je mi nejhur ,vzpomenu si na ne a doda mi to energii a silu.mozna to zni hloupe,ale je to tak.preju vam hodne tech krasnych drobnych radosti s vasi dcerkou petra k. |
Monika,dva kluci a holčička |
• |
25.2.2005 10:27:27
Velice dojemné, plné radosti z prostých okamžiků. Přeji Míše a jejímu bratříčkovi spoustu takových společných chvil.
|
23.2.2005 20:50:20
a poděkování za zpříjemmnění večera :-)))
Daniela |
Cockney |
• |
23.2.2005 14:12:53
Ja zase nemam rada predsudky. Proc by mel byt clovek postizeny Downovym syndromem postizeny take citove nebo by mel byt asocial? Proc maji lide takove predsudky?
Co se tyka schopnosti lidi s takovym postizenim, tak ja jsem byla obsluhovana cisnikem s Downovym syndromem a stejne tak jsem poznala cloveka se stejnym postizenim, ktery se po 35ti letech specialni vyuky take uz umel napit ze sklenicky a postavit dve kostky na sebe. |
EvčaKo |
23.2.2005 10:42:20
Článek se mi moc líbí. Je vidět, jak postižené děti mohou být citlivé a nezapomínají. Já jsem se ještě zblízka nesetkala s postiženým dítětem, ale vidím, že krom obrovské síly a trpělivosti se jejich rodičům dostává i radosti. Nebo překvapují svou vnímavostí.
Kéž je víc takových článečků. |
22.2.2005 14:34:27
Moc pěkný článeček:-), člověk fakt někdy čučí!:-)
Nedá mi to a musím taky přispět se svou troškou do mlýna:-). V neděli jsem se učila s jedním postiženým chlapečkem. Ukazoval mi vystřiženou příšerku, kterou dělali ve škole. Byla to postavička, která měla 4 uši, 3 oči, 3 ruce a 3 nohy. U toho ukazování mi říkal: To by bylo super, kdybych měl 3 ruce.To bych si fakt přál. Ptala jsem se proč a on na to: No,přece bych všude dosáhl a všechno si podal. Já na to, zda by nebylo lepší přát si zdravé nožky a on se zamyslel a rozhodně řek: Myslím si, že ani ne. Nikdy mě nenapadlo, že by vnímal slabé ruce hůř než slabé nožky. |
Další akce nalezte zde
Další recepty nalezte zde
(C) 1999-2023 Rodina Online, všechna práva vyhrazena.
Publikační systém WebToDate.