Názory k článku Kdybych žila úplně jinak

Jano,
také se povzbuzuji podobným způsobem. Když jsem se třeba na VŠ učila na zkouška a bála se, tak jsem si říkala, že se musím radovat z toho, že na rozdíl od několika miliard lidí, které t.č. na zemi žijí, mám možnost studovat školu, která mě baví. Můj strach tím sice nezmizel, ale aspoň trochu se zmenšil. V kritických chvílích opakovaně myslím na filmy typu Na západní frontě klid nebo Tmavomodrý svět a představuji si, jak se museli cítit hrdinové těchto filmů i jejich rodiny doma.
A s dědou mám podobnou zkušenost. Děda umřel v 74 poměrně nečekaně na infarkt, byla to ale rychlá a milosrdná smrt. Zhruba v té době ale na následky nehody umřel i jeden kluk ze střední (bylo mu 17), kterého jsem znala jen od vidění. Bylo to ale mé první setkání se smrtí vrstevníka a paradoxně jsem to snášela hůř než smrt dědy, který do poslední chvíle žil hezký a hodnotný život.

Jano,
to je ale krásný a moudrý příspěvek!
Vsadím se, že jsi teď Pavle hodně pomohla. Nejsi psycholožka?

Bývá dobrý na den vypadnout. Kamkoli, s kýmkoli. Nechat ho, ať se popere. Chce to ale zavést postupně, ne hned na den, jestli není zvyklý na 2 hodiny. Co kdyby se Ti něco stalo? Musela´s do špitálu? Kdo se potará o Elu? Snad i on, ne jen babička.
Tohle mi přijde dost hloupý - mít manželku s břichem a nechat ji lítat a NEPOMOCI - dle sezení na gauči asi s ničím? Ale třeb pomáhá, jen to tu nezaznělo.
Může být ale chyba i u Tebe - ve vysílání. Nesnaž se být ve všem úplně samostatná, i když můžeš, dej mu najevo, že se to bez něj neobejde, že ho potřebuješ, seš fakt dnes už unavená a hrozně bys ocenila, kdyby prosím mohl udělat toto, nebo zítra zařídit tamto atp. Oni když mají pocit, že potřební nejsou, tak se nesnaží. Připadá si nadbytečnej a taky třeba to, že to neudělá dost dobře - že místo pochvaly, po který prahnou, mu řekneš něco jako "jojo, dobrý, moc děkuju, ale příště tohle ne tak, ale takto" - oni si pamatujou jen ten konec a do žádnýho příště se jim nechce. Já jsem musela taky dost držet jazyk za zuby, když věšel prádlo (nemohla jsem), ale potřebovala jsem, aby to udělal, a ne aby se naštval a sekl s tím. Pak jsem mu (někdy odpo u kávy) říkala, že to a to je lépe věšet tak, protože (2 věci jsem si vybrala), a protože jsem nemohla žehlit, tak to pochopení bylo pak dost jasné. Ale řekla jsem to jen tak mezi řečí, vůbec ne u toho, nemusel nic opravovat, předělávat, v klidu. Od té doby to tak celkem dělá, ba dokonce když dopere pračka a nejsem u toho, bo toho mám moc jinde, tak jde a pověsí to. Vůbec se nedívám na to, jak to přesně pověsil (je to v pohodě uspokojivé) a když už mám nutkavou potřebu, že něco je fakt blbě, což je opravdu výjimečně, tak to - pokud možno nenápadně, převěsím - zásadní věci bych mu řekla, toto je snesitelná kravina. Každopádně VŽDY významně ocením, že se toho chopil a udělal to - dost na to koukám, vím, že to chlapi nedělávají. Je to pro něj motivace pro příště. A já zase nevím, jestli nebudu zas potřebovat, aby někdo to prádlo pověsil nějak, jedno jak. Kdybych mu ze začátku vše opravovala, v životě se k prádlu nemá. Nebo třeba když prší a posbírá ho, nejsem třeba doma, nebo i jsem, tak vůbec nekomentuju, jak ho dal do koše, celkem ho naskládá, ale jako od babičky to prostě nebude.
Oni jsou mnozí dost citliví, že když se jim do toho moc mluví, moc se připomínkuje, příliš se opravuje, nebo často mají maminky pocit, že on by nezvládl péči o mrnouse, on to vnímá, tak radši nic než špatně, tak pak sedí na gauči.
NEříkám, že to je Tvůj případ. Jen mě to prostě napadlo. A víme, že chyba je zřídkakdy výhradně na jedné straně. To že se ženám pořád říká, co by jako měly a neměly, aby chlap to nebo ono, a že nevím o tom, že by si chlapy tolik říkali, co by jako měli neměli, aby ženy to nebo ono, to je jiná věc, proč jako žena všechno má rovnat... Ale to je na jinou debatu. Tady se snažíme najít něco, co by Ti třeba trochu mohlo pomoct se zlepšením Tvé situace.

Není pravda. Mnoho - nejen chlapů - není schopno, ochotno vést DIALOG a skutečně druhého SLYŠET. Někdy na tom má podíl i protějšek (neumí ustát diskusi v klidu, chce toho moc zaráz, nemá stanovený cíl, nebo jich má naopak mnoho), jede to pak všechno nepobere. Knihu si může louskat ve svém vlastním tempu, vrátit se k tomu, co ho zaujalo nebo co nepochopil.
Další, celkem podstatná věc, že kniha určitě používá jiný slovník než jeho manželka - ty věci sylšel už stokrát, nevěnuje tomu pozornost. Jiná slova k vyjádření téhož mohou dojít sluchu.
A v neposlední řadě spousta (opět nejen chlapů) bere, že co ten můj protějšek (ale i kamarád ap) mi bude vykládat, já přece vím znám nejlíp. Když to ale čte v knize, je to trochu autority, asi se to víc lidem zdálo, jinak by byla neprodejná, dají se na netu nají odezvy lidí jako on na tu knihu atp. Je to jeho materiál, s kterým si může zacházet po svým. Ony někdy ženy vysílají jaksi blbě, po svým a pořád stejně. Nekritizuju, sama jsem na tom taky tak. Je moc těžké z toho svého stereotypu vybočit, opustit své zajeté způsoby komunikace a zacházení s tím druhým. Ale když se to povede, tak to mívá úspěch - protože na jiný vstup bude jiná odezva.
Já si vždycky říká, co chci (20 věcí), takže co chci hlavně (3 jsou důlěžité), co potřebujem nejvíc - ta je klíčová a pro tu jednu opustím (dočasně) ty ostatní. Ale na té jedné budu celkem trvat a ocením i malé zlepšení. ŽE jsem si všimla, že se snaží. U 10 věcí bych to nedokázala si všímat.
Když mi něco vadí, tak to řeknu - ale co je cílem - abych to řekla tak, aby on to pobral - což je obv. úúúúúúúúplně jinak než jak já to potřebuju vyjádřit.
Rozhodně si ale, Pavli, myslím, že tou rezignací nemůžeš nic vyřešt dlouhodobě uspokojivě. Trošku asi bude váznout vzájemná komunikace - on si asi taky nestěžuje a nic po Tobě extra moc nechce atp., ty jemu taky ne... Tak abyste se neodcizili.
A s tím, jak dávat druhému najevo lásku: my to máme asi trochu naopak než většina - já vůbec nepotřebuju kytky, romantiku, dárky, překvapení, ale manžel jo (vyjma těch kytek). Takže když někam jedeme, já chci náročné výlety, on romantiku na pokoji, na narozeniny a Vánoce si já řeknu, přesně, co chci, nebo si to koupím nachystám, on dostane spoustu překvapení - něco užitečného, něco hravého. Pro něj je to výraz vyjádření lásky, že dostane na míru vybranou (to i tu technickou hračku) věc, a že ji dostane jako překvapení, a taky že ví, že to nebylo úplně levné. Mně stačí, když mě obejme a řekne mi, že mě má rád - což se moc neděje, ale mám možnost si získat (nemusím si říct, stačí se přitulit). To, že to mám poznat z toho, jak se chová, je sice pravda, ale taky mi to nepřijde jako přímá úměra, že chodí nakupovat a někdy vytře, uklidí a něco udělá. Já dělám taky a něco zvláštního to nevyjadřuje, dělala jsem +- totéž, když jsem bydlela s kamarádkou na podnájmu. Nakonec se naučil, že objímá často i sám - hlavně nezamáznout, aby se nevyplašil, i když se to zrovna dost nehodí, třeba když je cibule na pánvi. Myslím, že je fakt dobrý si ujasnit, kdo co potřebuje - vědět to u sebe, říct to druhýmu, a naopak. Já myslím, že Tě rád má, jen neví, co jako potřebuješ, proč a když mu to vhodnou formou nesdělíš, tak sám na to nepřijde. A já mám pocit, že to u vás celkem funguje, takže on nemá pocit/důvod že by něco měl měnit. Zdá se mi, že se snažíš vytvářet klidné a pohodové zázemí, takže logicky on neví, že úplně v pohodě nejseš. Tak mu to ale sděl dřív (pozor na formu), než Tě to bude štvát moc a doopravdy, pak už ta komunikace, diskuse a Tvoje podpora jemu při jeho snažení bude pro Tebe o moc těžší. A taky, když se narodí druhý prcek.
Je zvláštní, že si ho dcerka ještě "neomotala". Neznám okolnosti, není to určitě pravidlo, ale tatínci taky rádi koupou a starají se - nebránit, a když nechce sám, tak vytvářet malé nenáročné situace. Někteří tohle nedělají, ale dětma se rádi chlubí a rádi si je berou s sebou ven atp. Prostě aby byli spolu, vytvářeli si situace a zážitky - to vytváří vztah.
Tak jsem toho tady naplácala - vyber si, co se Ti hodí a co se Ti zdá užitečné, na zbytek zapomeň, se vším se určitě netrefuju, ber to jen jako pár tipů k výběru.

Mám ten samý dojem jako Hanka 75. Zdá se, že máš nadhled, a to je tak důležitý, že vím o dost zpackanějších životech, i když vlastně objektivně těm lidem nic moc nechybí. Držím palce, P.