Názory k článku Kdybych žila úplně jinak

Nemáš to lehké, ale máš dvě děti, které miluješ, se kterými máš vztah, spousta budoucnosti tě čeká skrze ně a máš i svůj život a podle toho jak to píšeš, tak myslím, stále máš nadhled, smysl pro humor... pacienty se přimlouvám, třeba si řekni, že doma mohou mít podobné problémy jako ty... nepomohlo by to ? Měj se.

Tak jak to píšeš, mi tvůj život tak zpackaný nepřijde. Své děti miluješ, staráš se o syna, který Tě potřebuje. Za jeho nemoc přeci nemůžeš - je to bohužel tak, že neštěstí nechodí po horách, ale po lidech :-(
Že tě manžel opustil - to bohužel nejsi sama, muži rádi utíkají od problémů. Myslíš, že jinde bude šťastnější? Mně už se potvrdilo, že boží mlýny melou pomalu ale jistě. Jednou bude určitě za svou "statečnost" a "čestnost" "odměněn".
100 kilo čisté váhy není zase tak moc jsou i horší případy. Chce to prostě jen jinak jíst.
Tak hodně štěstí a ujišťuji Tě, že by Tě zajisté jiné ženy v soutěži o nejzpackanější ideály strčily do kapsy. Aspoň co znám kolem sebe...

Já jsem chtěla mít keramickou dílnu, 4 děti, z toho 2 dvojčata, hodného muže, který by uměl hezky zpívat a se kterým bych se občas zasmála. To mi bylo tak 20. Dnes je mi 40, mám krásnou dceru a krásného kluka, ale syn je po nemoci ochrnutý. Keramickou dílnu nemám a s hlínou jsem to vlastně vůbec nezkusila. Pracuji ve zdravotnictví a problémy svých pacientů často poměřuji s problémy svého syna a mám pak tendenci stesky pacientů bagatelizovat, což se špatně, vím to a neumím to změnit. Manžel, nespokojený s postiženým synem a životem svázaným tímto postižením, odešel před 1,5 rokem za krásnější, štíhlejší a veselejší dívčinou a dosud nepochopil, že by měl na děti alespoň finančně přispívat, když už na ně nemá/nechce mít čas. Takže: neuměla jsem svého syna ochránit před nemocí, neuměla jsem udržet muže, kterého jsem kdysi asi milovala, nezvládám svou práci, mám přes 100 kilo a před sebou nulovou perspektivu.
Tak, kdo mne trumfne?

Myslím, že ti trochu rozumím. Nepřipadá mi, že si zbytečně stěžuješ, jak spousta holek psala - prostě jen komentuješ svoje pocity - a kdo může posoudit opravdovost a oprávněnost pocitů druhé osoby? Co je na tom, mít ideály a představovat si budoucnost, zvlášť když je člověk mladý, bez zkušeností a "všechno" je ještě před ním. Někdo jich má víc, to jsou ti větší plánovači mezi náma, jiný umí, možná šťastněji, žít více ze dne na den.

Já si taky občas představuju, co by bylo kdyby - mívám občas takové hyperaktivní myšlenky, které se množí a rozvíjejí snad samy a já je jen sleduju, třeba v noci, když někdy nemůžu usnout. Kdybych měla bilancovat, tak se mám asi líp, než jsem si představovala - tím chci říct, že mě ani nenapadlo, že bych se v některých ohledech mohla mít tak dobře. Ale jsou i oblasti, kde je to naopak, po několika předchozích partnerech je manželům postoj k sexu taky velice vlažný, například, nebo výchovu dětí jsem si představovala taky zcela jinak - mám syna, který je v mnohém opakem mého "ideálního" dítěte, po zdravotní stránce taky nic moc...

Ale život mě baví, těší, učím se žít se sebou, svými vrtochy, nesplněnými a splněnými představami, a zdá se mi, že daleko líp než v "mládí" umím brát svět takový jaký je. Jeden můj oblíbený písničkář jednou napsal, že ti "svatí" lidi mezi námi umí žít jako "escaped ski" - prostě lyže, která jede z kopce a kopíruje terénní nerovnosti, překonává překážky přirozeně, tak jak se jí staví do cesty. Takhle bych chtěla umět stále více žít i já)

Přeju ti, já nevím, prostě a´t se ti žije fajn.

Ahoj těžce zkoušená idealistko,čoveče ty mi ÚPLNĚ+ mluvíš z duše! Je to šílený!! Naše rozhovory jsou taky o tom,že já většinou mluvím a manžel mlčí a poslouchá,tak já se vykecám,ale efekt nulový.Mám ho moc ráda,je to férovej chlap,na kterýho se můžu vždycky spolehnout,ale... jsem strašně prakticky a realisticky uvažující ženská a mám strašnej strach z toho,že jednou mi dojdou síly a objeví se někdo a ... doteď si myslím,že bych to nějak ustála a NIKDY bych svou rodinu za nic nevyměnila,ale znáš to...nikdy neříkej nikdy.... děti odrostou a já nastoupím do práce a začnu si žít ,,svůj,, život a je to tu... realita...