Názory k článku Učitelé dnes mají méně možností, jak postihnout nežádoucí chování

Ježiš, Josífku, ty seš roztomilej, až mě to dojalo. Připomínáš mi mě, když jsem studovala. Plná nadšení a ideálů, přestože jsem z učitelské rodiny a všichni mě varovali, ať raději studuju něci jiného. Mohla bych, pajdák jsem dělala levou zadní se samýma jedničkama bez práce, něco jako lehkej gympl mi to připadlo. Oslněná tím, jak jsem dobrá, jak mně všichni na škole říkali, jaká budu výborná učitelka, vrhla jsem se do praxe plnou vervou. To byla první chyba. Odsuzovala jsem starší učitelky, jak občas něco flinkly a kde se mohly ulít, tam se ulily. Při tělocviku s dětmi necvičily, v hudebce místo aktivního hraní a zpívání pustily kazeťák - no hanba, říkala jsem si, tohle že je učitelské poslání?! To já budu jiná!! Tak jsem byla jiná. S dětmi jsem blbla při všech hrách, co jsem pro ně složitě po ¨večerech vymýšlela a chystala, cvičila s nima, hrála, zpívala, chodili jsme bruslit, plavat,snažila jsem se jim naslouchat a chápat jejich individuální potřeby. Efekt byl dvojjaký. Děti i rodiče ybli nadšeni, Děti se do školy těšily, to mi mnoho rodičů přišlo děkovat, že to ještě nezažili, navíc jsem jim dávala jen jeden úkol denně (byli to čtvrťáci), chápala jsem i to, že je nesmím přetěžovat a že rodiče namají tolik času se jim věnovat. O přestávkách jsem jim dovolila hrát tře¨ba polštářovou bitvu, aby se vyřádili, měla jse tam asi 8 dětí s SPU a LMD.Těm jsem každému extra předepisovala diktáty, aby jen doplňovali a nestresovali se. Jak říkám, děti byly nadšené.
Já jsem v říjnu měla o 4 kg míň než v září, koneckonců, aspoň jsem byla hezčí, že jo. Ale s postupující zimou začaly vystupovat ty horší stránky. Pro děti jsem byla víc kamarád než autorita, strach ze mě teda rozhodně neměly (nesnesla bych pomyšlení, že se mě děti bojí!), jenže začaly vystrkovat růžky a mně nějak nedocházelo, že je musím víc usměrňovat. Takže jsem začala mít problémy s kázní, nakonec jsem to zase zvládla, ale než mi došlo, co dělám za chyby, hodně jsem se potrápila. Každý pátek jsem doma večer brečela únavou. O dětech se mi zdálo. Pořád jsem byla nemocná, ale správný učitel je buď zdravý, nebo mrtvý, takže jsem učila až do posledního dechu a pak jsem padla min. na 14 dní, nemohla jsem promluvit, jak jsem chraptěla.Většinou jsem promarodila všechny prázd¨niny. Nicméně pocit z odvedené práce jsem měla dobrý. Jem jsem si říkala..teď mám jen práci a domácnost, ale co až přijdou děti? Kdy se jim budu věnovat? Takhle jsem vstávala o půl šesté, abych byla nejpozději ve čtvrt na osm ve škole (teď podle nové vyhlášky tam musí být učitelé povinně v sedm, dřív šlo aspoň občas skočit třeba k zubaři nebo na poštu). Když jsem si domů nechtěla nést žádnou práci, bývala jsem tam tak do čtyř, takže by mi ani nepřišlo, že teď tam všichni musí povinně trčet do půl čtvrté. Ovšem kámen úrazu je v tom, že když člověk odvede poslední třídu do šatny (učila jsem na prvním a pak i na druhém stupni), odstojí si všechny dozory, dojde si na studený oběd, co mu milostivě kuchařky schovaly, aby ho nemusel hltat o půl dvanáctá během sedmi minut za "běžného provozního hluku" (i když se děti v jídelně chovají slušně, je tam prostě řev), dojde si po šesti hodinách na záchod a sedne si ke studenému kafi, co si zalil o "velké" přestávce, ale pak musel jít řešit zracenou peněženku, díru ve stropě, rozbité výrobky z keramiky nebo něco podobného, je tak vyšťavený, že většinou jen sedí a tupě zírá, hučí mu v uších a nereaguje ani na světlo.pak se tak po půlhodině teprve sebere a je schopen něco dělat, ovšem musí to skloubit tak, aby si zvolil správný čas a nestál frontu na počítač, tiskárnu nebo kopírku (ano, je to smutné, ale jednak nejsou prostě peníze, a když jsou a škola dopřeje učitelům alespoň jeden počítač do kabinetu (pochopitelně ten vyřazený z PC učebny, děti mají k dispozici ty novější), tiskárna je stále jen jedna pro všechny učitele (kromě vedení), asi aby bylo pod kontrolou, co si kdo tiskne, a běda, když spotřebuje moc barvy!!!). Takže když si vystojíte všechny fronty, půlku sešitů a písemek zvládnete a druhou si stejně nesete domů, mrknete, molik toho zítra zase suplujete místo spásných "okýnek", kdy je čas dojít si v klidu na záchod, vypít to kafe nebo si dokonce něco nadehnat, vyšlapete několikatery schody a můžete jít domů: Chlap přijde domů, nahlásí,že je unaven a padne. Ženská to vezma přes obchod, musí vymyslet, co uvaří, přijde domů, uvaří, uklidí, stoupne si k žehlicímu prknu (po celodenním stání ve škole ideální relaxace) a už může opravovat zbylé sešity, chystat zítřejší hodiny, připravovatt se na výchovné řízení s rodiči, výchovným poradcem nebo psychologem, vymýšlet strategii, jak zatočit s šikanou ve třídě atd. atd. To tedy jen v případě, že nemá vlastní děti....Odměnou je pak dobrý pocit, pokud zjistí, že se ty děti od vás opravdu něco naučila, že vaše práce nebyla marná. To se bouhužel dostavuje jen takv deseti procentech, jinak má člověk většinou v červnu pocit, že toho děcka umí míň než v září, ale to potvrdí i ti nejzkušenější učitelé.V devadesáti procentech získáet dojem, že se snažíte úplně zbytečně, protože si to nezapamatují, ať do do nich hučíte horem spodem, že je to nebaví, ať se snažíte, jak chcete, navíc jsou nevychovaní, sprostí, neváží si ani vlastní práce, natož cizí. (no vážně, moji žáci klidně schválně rozbili výrobky, se kterými se tři týdny pachtili, když jsem jim je donesla hotové, vypálené v keramické peci..to jsem málem brečela, je to normální?)
Raději jem otěhotněla, abych zkušeností s dětmi vlastními získala patřičný nadhled, abych to tak neprožívala. Sice jsem z rozčilování se, běhání každou hodinu tří pater po schodech málem potratila, na rizikovém těhotenství jsme si pak báječně odpočinula (čekal mě den plný suplování v nejodpornějších třídách, dozor, porada a rodičák, a místo toho jsem jela rovnou do nemocnice, ležela jsem pak s nohama nahoře a říkala si, teď mají poradu, teď rodičák, a já si tady tak nádherně lenoším :))
Teď se potácím mezi tím, zda jít zase učit, nebo se věnovat něčemu jinému. Představa dětí, domácnosti i učení mi připadá nerealizovatelná, něco se musí ošidit, dělat to naplno nejde. Vlastní rodinu zanedbávat nechci, ve špíně taky nechci shnít, takže zbývá šidit školu, Jde to? Nejde!!Svědomí by mi to nedovolilo. Že já neposlechla a nešla studovat nějakou vysokou, jak mi říkal tatínek!
Přesto mě učení moc a moc bavilo a dodnes spolupracuji s pěveckým sborem, ještě pořád mě práce s dětmi láká. Ovšem vyděla se na tom opravdu nedá! Po třech letech jsem měla 12 tisíc hrubého!! teď je to teda o něco lepší, ale zase skrouhli osobní příplatky, takže o moc víc to na začátku není.
Ještě ses ptal, koli ti zabere příprava - no, pokud to děláš poctivě, tak zezačátku, než získáš praxi, každou vyučovací hodinu připravuješ taky tak tu hodinu, někdy míň, někdy víc, podle předmětu a činnosti. Musíš promýšloet, co budeš učit, jak, co si děti z hodiny odnesou, co jim dáš za úkol, aby to mělo návaznost a nebylo to naplano, promýšlíš otázky, které jim položíš, činnost, kterou zvolíš, jestli si to budou hledat sami a jak a kde, jestli budou ve skupinách a jakých, co budou mít v sešitě, jestli to nejde nějak propojit s aktuální situací...a tak dále a tak dále. To všechno se ti samozřejmě honí hlavou při chůzi, při vaření, při jídle, v noci..takže pracuješ vlastně neustále, takže fakt miluju ty řeči, že máme nejvíc volného času! Jo, ale v hlavě nemáš nikdy čisto!
Pokud teda nemáš pocit, že je to tvé poslání, ještě si to rozmysli!Školu si udělej, s titulem jde všechno snáz..i když...někde tě nevezmou právě kvůli titulu, nemůžeš mít třena VŠ titul, když ho mistr nemá..ale to je jiná kapitola)
Já basi zase půjdu učit, protože mě to opravdu baví, ale něvím, jestli to budu fyzicky zvládat. To se uvidí.
Hodně zdaru!!

chlap rodinu neuživí, rozhodně ne po škole, důležitější než co a jak učí, je co dělá navíc za aktivity, a kdo má potřebu mít zodpovědnost za to co dělá a sám si dávat nějaký cíl, má smůlu, nejsou peníze a ani ochota nechat mladé učitele moc se prosazovat.
Manžel učil rád, ale to už je dávno, odešel protože nechtěl pracovat se zastaralými pomůckami a protože každý návrh byl už předem zamítnutý. Já učím jenom dokud jsou kluci malí, pak se poohlídnu po něčem, kde nudu mít zodpovědnost a možnost dělat něco jinýho, než slepě poslouchat příkazy. Nemyslím že by bylo málo zodpovědnosti, za děcka je jí víc než dost, ale když mám na starosti aby něco na škole se zavedlo a začalo fungovat a fungovalo, tak se dozvím, že už je to zařízený, předdomluvený. Pokud něco domluvím, nikdy nevím, jestli to projde, i když to ředitelka původně chtěla, nestane se, že by mi řekla že mám k dispozici tolik peněz a za ně má udělat něco. Je to tak, že mám něco domluvit a ona mi pak řekne, jestli mi na to ty peníze dá. Tak se ale přece nedá domlouvat nic.

chuť učit nestačí

DOBRÝ DEN,
nezlobte se na mě, ale udivuje mě, jak může být někdo tak omezený.
o jakých volnech a prázdninách mluvíte?

jsem učitelka a žádné volno nemám - jako státní zaměstnanec mám nárok na dovolenou. V průběhu školního roku mi ředitel volno nedá. Proto si musíme veškerou dovolenou vybrat o letních prázdninách. když mají děti jakékoli prázdniny - jsou učitelé na pracovišti - pořípadě je v benevolenci ředitele zadat práci z domova. Což je teď poslední dva roky práce na školním vzdělávacím programu, který musí vypracovat každá škola.
v případě, že na pracovní den připadá státní svátek - ano jsem doma, protože se v tento den nepracuje.
Nepřítomnost dětí ve škole nerovná se - učitel je doma a nic nedělá.
Přála bych Vám, aby jste si to šla zkusit a nejméně jeden měsíc učila a pak o tom můžete zasvěceně hovořit.

S pozdravem Mgr. Milena Učíková

Byla jsem arogantni naprosto vedome. Ja rozumim vasemu problemu. Ostatne mam v rodine dva kantory. Co se me ale dotyka, je myslenka, ktera tu dosti casto vyplouva napovrch. Totiz to vyzdvihovani narocnosti ucitelskeho povolani. Jiste! Je to rehole! Ale neni to jedine narocne povolani.A jiste nema smysl se dohadovat o tom, kdo je na tom hur. Ale myslim, ze je namiste pripomenout, ze jsou profese, ktere jsou na tom hur. A ted nemluvim o platu nebo o osobnim ohodnoceni (kez by tato kolonka nebyla na vyplatni pasce zbytecne), ale treba o tom, ze bych napriklad uvitala, kdyby nase (moje a mych kolegu) pracovni smlouvy znely na dobu neurcitou.

Dobrý den,
je mi upřímně líto Vás i vašeho syna. Přizanám se - jsem taky učitelka a nekdy mám velkou chuť některému dítěti "zakroutit krkem", ale nikdy bych to neudělala.
Je opravdu velká škoda, že jste nepodala trestní oznámení - taková učitelka by měla vyletět na hodinu s doživotním zákazem pedagogické práce!!!
A jít se léčit.

když jste ho nepodala, tak ale naprosto nechápu, proč jste nepožádala o přeřazení svého syna do jiné třídy.

Podle mého - v zájmu duševního zdraví Vašeho syna bych Vám doporučila přestup na jinou školu nebo na školu pro děti se speciálními vzdělávacími potřebami - menší počet žáků ve třídě. i za cenu dojíždění - vím, že brzké vstávání těmto dětem nedělá dobře, ale zase Vám to vynahradí spokojenější dítě a úspěšnější ve škole.

Sama zvažuji, že budu dceru vyučovat doma.

Přeji hodně síly.

Milena - speciální pedagog