Názory k článku Otcové a dcery - neobyčejné pouto

Ahojky, moje zkušenost je taková, že nejlépe zabírá za prvé zodpovědnost a starost o dítě rozdělit mezi oba rodiče a za druhé shodnout se na výchovných postupech a ty dodržovat.To první se bohužel musí odehrávat také od vytíženosti většinou tatínka v práci. My jsme se ale s manželem už od začátku střídali při uspávání, nočním chováním atd...pak jsem měla dlouhou službu při nočním kojení (každé 1,5-2 hodiny) a pak měl zase službu tatínek, když jsem se ropzhodla, že v noci kojit už nebudu a odstěhovala se na tři týdny z ložnice. Také jsme třeba zavrhli přestup tatínka na lepší (lépe placené)místo ale zároveň časově náročnější. Čas strávený s dětmi je prostě nenahraditelný.Chápu, že někdo má ale skutečně tak náročné zaměstnání, že přichází až pozdě večer. Pak bych využila víkendy atd...Taky se nám v dobrém vrátilo, když jsem musela dodělat školu a tatínek měl celovíkendový, celoodpolední zápřah...Myslím, že si z dcerou vybudoval vemi dobrý a těsný vztah a i když je (myslím jako většina můžů) od přírody také více "free" (ve výchově atd...), ví kolik práce za určitými věcmi je a tak je i bere o něco vážněji. Navíc na důležitých věcech se domluvíme dopředu a snažíme se je pak dodržovat oba...Myslím, že pokud to tak není a to co nedovolí maminka, dovolí tatínek nabourá to právě vztahy ať už s jedním nebo s druhým a odrazí se to celkově špatně ve výchově. Rodiče by podle mě měli být rovnocení partneři (nezávisle na tom kdo je doma a kdo pracuje - obojí je náročné), kteří si jeden druhého váží a respektují se a jejich slovo (obou) by mělo platit stejně.
Dáša

ten problem, ze manzel se vraci pozde domu a na maminku pak zbude ta "zodpovedna" cast vychovy, je mi znam. obavam se toho sameho v nasem pripade a chci proti tomu nejak bojovat, jak, to opravdu nevim, ukaze to cas.

tou poznamkou o prebalovani jsem chtela rict neco jineho. mam pocit, ze zeny sve manzely-tatinky tak nejak vysoupnou z vychovy, nevim, kde to zacina, ale mam pocit, ze prave tim, ze na sebe proste vsechnu zodpovednost vezmeme uz nekde na zacatku, az na muze vubec nic nezbude.

moji rodice meli obrovske stesti, ze mohli zustat se svou praci doma a vzdy doma byli oba, kdyz jsem se vracela ze skoly. a presto jsem hlaseni vzdy podavala mamince.
az ted zpetne, po tatinkove nedavne smrti je mi strasne lito, ze si to rodice takhle rozdelili. nas vztah by mel jine dimenze, kdyby i muj tatinek prebral vic te "zodpovednosti", ale maminka mu to svym pristupem nedovolila. ja blahova si myslela, ze ho to nezajima, jak prospivam ve skole, nebyla to pravda. ukoly atd jsem delala s maminkou a logicky jsem si s ni pote i povidala a resila s ni sve problemy, proste jsem s ni vic komunikovala a v dospelosti jsem najednou zjistila, ze s tatinkem neumim navazat opravdovy rozhovor. nez jsem se to mohla naucit, bylo pozde. myslim, ze bych si s nim vic povidala, kdyby se mnou psal ukoly obcas on a ucil se se mnou. doufam, ze se mi podari, aby muj muz tyhle ukoly prebral v ramci moznosti alespon o vikendu.
vazne rozhovory se vedou jen ve vazne situaci a tou pro deti jsou na zacatku prave problemy ve skole, kdyz je s nimi probere jen maminka, tak se otec jednou octne na vedlejsi koleji a tezko se nachazi cesta zpet.

Jsem maminkou sice jen 8 měsíců, ale musím přiznat, že i já mám někdy pocit, že je to můj muž, kdo dokáže naší dcerku jediným gestem rozesmát, na koho se culí, jen ho vidí a ke komu natahuje ručičky jakmile se ochomejtne okolo ní ... Můj manžel sice tvrdí, že je to tím, že mě vidí celý den a jeho jen ráno a večer, ale já si myslím, že je to i tím, že on se dokáže zasmát tomu, když je malá celá pobryndaná od přesnídávky a máchá si v ní ručičky, zatímco já už přemýslím nad tím, zda to půjde z těch šatiček vyprat ..., on je ten, komu tečou slzy smíchu, když ho malá počůrá (ještě lépe i pokaká) a mě napadá, že tu košili má na sobě čistou jen dvě hodiny ..., on je ten, kdo se s ní koupe, dokud nemají oba na prstech "koupánky", zatímco já šilhám po hodinách, jestli už není pozdě .... Je mi moc dobře, když je dva takhle vidím spolu a jsou to chvíle, kdy i já se dokážu v tom kolotoči zastavit a uvědomit si, jaký je to dar, že mám tak šťastou dcerku a tak báječného manžela ... Asi navždy už budu ta zodpovědná, důsledná a možná i přísná a proto si myslím, že je to moc dobře, že máme pro své děti tatínky, kteří to "vyrovnávají" a naše dcery je za to bezmezně milují ...
Gábina

Kdysi jsem cetla knihu Navzdy tatovo devce (autora si nepamatuju), ktera se zabyva problematikou vztahu otcu a dcer. Velmi inspirativni cteni - jak pro me jako dceru, abych zpetne zhodnotila nektere veci, tak pro otce. Doporucuju.

jojo, tak tenhle model máme taky - mamka "suchar" který trvá na splnění požadavků a taťka "komediant" který to vždycky dokáže udělat nějak humorněji ....... pokud se teda k tomu namane.

Jak zaznělo v článku - o té nekomunikaci mezi otcem a dcerou, pod to se podepisuji - nějaké "mám tě rád" - to jsem si mohla nechat tak zdát. Spíš samé výslechy, výchovné přednášky a "ruční" dovysvětlování. A neustále mi opakoval že na něco nemám, nejsem dost dobrá, příp. jsem úplně neschopná. Za maturitní vysvědčení s vyznamenáním jsem se dočkala ohodnocení "dobrý, no - a co jako" a to jsem žádná premiantka nebyla. Jeho pravé charakterové vlastnosti také objevuji až teď v dospělosti a mám problém se s tím vyrovnat. Odpustit mu asi nedokážu, spíš se snažím na to nemyslet, dělat jako že nic a žít si podle svého. Když se tuhle o víkendu začal navážet do mé malé dcery jak nezpůsobně jí (je fakt prcek a na svoje schopnosti jí velmi dobře), dokonce jsem mu to už dokázala zatrhnout - že ji teda kritizovat nebude. Pochopitelně se mnou potom přestal mluvit, ale to už neřeším, takové období jsme měli právě když jsem odešla z domu ke svému nynějšímu manželovi - to s námi nemluvil skoro 2 roky.

Naštěstí můj manžel je mi ohromnou oporou, lásku umí vyjádřit spoustou různých způsobů a rozhodně o to nemusím nijak žebrat.