Názory k článku Terezka "to" ví

Myslím si, že bychom měli obdivovat ženy, které se rozhodnout porodit dítě a následně ho dát k adopci než zvolit jedndužší způsob - jít na na interupci. Sama mám dvě malé dcery 4 a 2,5 roku (100% biologické sestry), které jsme s manželem adoptovali jako tříměsíční. Po důvodech, proč matka porodila v rozpětí dvou let dvě děti a dala je k adopci nepátrám, i když samozřejmě nám sociální pracovnice její důvody sdělila, ale kdo můžeme vědět co je pravda a co ne? Mnoho známých, kteří se dozvěděli, že i naší druho dceru porodila stejná matka, byli zaskočeni a pokoušeli se jí odsuzovat "jak to mohla udělat". Musím však říci, že k ní cítím vděk za to že díky jejímu rozhodnutí mohu prožívat nejšťasnější období svého života. Svým postojem k ní nechci v budoucnosti zakládat nenávist nebo opovržení svých dcer k její osobě. Pokud budou chtít, sami se dozví co jí k tomu vedlo (předpokládám že až dospějí budou po ní pátrat). Jen díky takovým totiž mohou uslyšet ti, kterým by jinak zůstala prázná náruč, to překrásné slovo máma - táta.

Pani Jano, s velkym zajmem jsem si precetla o vasi Terezce a musim rict, ze mam uplne stejnou zkusenost. Jsem rada, ze jsme se hned od zacatku,rozhodli rikat dcerce pravdu.Domu jsme ji prinesli z K.U. v 5 mesicich.Nyni ji je 8 roku a myslim, ze kdybychom ji to, ze se nam nenarodila tenkrat zatajili, uz nyni bychom z toho meli hlavu zamotanou. Baruska fakt, ze jsme si ji vybrali mezi dalsimi detmi,prijala s naprostou samozrejmosti a nadsenim.Nekdy se dokonce ve skolce detem chlubila, ze jsme si vybrali prave ji.....V kazdem pripade tedy vsem, kteri stoji pred rozhodnutim, zda rici, jak to je radim, rici pravdu!!!Nedokazu si predstavit, ze by mi jednou rekla,ze ji lzu!Navic v nasem pripade obcas resi, ze vypada trosku exoticky,narozdil ode mne a manzela....Jsem si vedoma toho, ze jsme meli velke stesti, ze jsme dostali tak bajecne dite.Dodnes mne jeji jednani s nami presvedcuje, jak uzasny krok jsme pred casem udelali.Svou laskou, kterou nam stale dava najevo, jakoby vyjadrovala svou vdecnost. Jak je to mozne, prisla k nam v 5 mesicich a tak si nic zleho co zazila nemuze pamatovat? Tim, ze je to ohromne bystre dite si jen obcas pokladam otazku:Jak bych se zachovala, kdyby za nekolik let prisla, ze chce poznat vlastni matku? Nemela bych ji preci branit...nyni si jen rikam, ze o te pani urcite nechci mluvit zle, ale "maminkou" ji nazyvat nebudeme.

Máme 2 děti v pěst. péči. Lukáška jsme přivezli v jeho 4.5 letech. Na domov si pamatoval. Nejdřív byl strašně úzkostný, bál se, že maminka odejde. Chodil se mnou i na záchod (třeba na benzínce apod. musel se mnou do kabinky, jinak byl hrozný pláč) Doma se pořád ujišťoval, že nepůjde do domova.Pak se začal ptát. Nejdřív nás osočil, proč jsme ho tak dlouho nechali v domově. A tak jsme začali s pohádkou. Taky jsme vysvětlovali, že jsme si vybrali jen jeho ze všech děti. Prostě jsem věděla, že bude můj chlapeček a já jeho maminka. Chlubil se i dětem, že jsme si ho vybrali. Maminka jsem já, biol. matka je paní, které se narodil. V domově jsou děti které nemají maminku nebo se o ně nemůže starat!! TO jsme vždy zdůrazňovali. Pak viděl film o myšákovi, kterého adoptovala lidská rodina - Stuart Littl. Strašně se ztotožnil s myšáčkem. Začal tvrdit, že paní, které se narodil zemřela. Bojovali jsme s myšlenkou, nechat to tak. Ale rozhodli jsme se pro pravdu. Znovu a znovu jsme vysvětlovali, že se nemohla o něho starat. Dnes je Lukáškovi 9 let,jsme poručníci a má naše příjmení. On sám o to strašně bojoval. Má sestřičku Natálku. Jel s námi pro ni do domova a i on rozhodoval o tom, že bude Natálka součástí rodiny. Ve škole se chlubil, že bude mít sestřičku. Jedna spolužačka myslela, že to bude miminko. Že se nám narodí. Jenže Natálce bylo něco přes 3 roky. A tak musela Lukáškovi pomoci paní učitelka. Moc hezky dětem vysvětlila, že se děti rodí a pak jsou děti o které se nemůže maminka starat a ty jsou v domově. Pak ale přijede nová maminka a to dětátko z domova má rodinu. Maminku, tatínka a brášku apod. Právě Lukášek si pro sestřičku pojede do domova. Děti i paní učitelka chtěli Natálku poznat. A tak jsme do školy přišli společně s Lukáškem. Děti byli nadšené, někdo ji chtěl pohladit, jiný ji nabízel bonbon. Dnes spolužáci berou fakt, že je Natálka Lukáškova sestřička úplně stejně jako že jiný chlapeček má sestřičku, která se nedávno narodila. Pro děti je velmi důležité znát pravdu. A určitě budeme v pohádce pokračovat. Děti rostou a budou se ptát dál. Setkávají se s realitou (soudy, dopisy od soudu apod., návštěva social. pracovnice aj.) Snažíme se odpovídat vždy pravdu. Jen zdůrazňujeme, že se nemohla ta paní co se jí narodil o něho starat. Snad se nám naše pravda vyplatí. Ale jako obrana proti hloupým nebo zlým lidem, kteří chtějí vykládat svou pravdu to funguje.

Mám dvě děti z prvního manželství, které se rozsypalo ještě než se dostavěly základy. Bohužel. Rozvedli jsme se, když bylo dětem 18 a 5 měsíců, té době už s námi jejich otec nežil ani se o děti nezajímal. Poměrně brzy jsem si našla přítele, který má v péči roční holčičku své drogově závislé družky. Dali jsme naše polorodiny dohromady na jednu celou a chystáme svatbu. Kdo je čí tatínek a maminka jsme doteď nemuseli řešit, ale brzy to přijde, protože od dubna začne moje nejstarší skoro tříletá Janička chodit do školky. Za tatínka považuje toho, koho jako tatínka zná, stejně tak syn a i moje nevlastní dcerka nemá pochyby o tom, že já jsem její maminka. Dosud jsme o tom nemluvili, a teď vidíme, že je snad skoro pozdě vysvětlovat jim, jak se věci mají, kdo je čí rodič a proč tu není "ten pravý"...

Ten článek popisuje něco podobného, co prožívám. Synovi je 8 let, máme ho od miminka a odmala ví, že je adoptovaný. A také to občad řeší. Otázku kdo ho tedy měl v bříšku, když jsme si ho přinesli z domečku, jsem ještě zvládla v pohodě. nedávno mi ale řekl, že když jsem ho neporodila, nejsem přece pravá máma, a bylo mi smutno. A to nemyslel zle jako výtku či útok, jen se asi snaží srovnat si v hlavičce, jak to s ním je. A že tím může ublížit mu v jeho věku asi dojít nemůže. Adoptivní rodič s něčím takovým musí počítat. A stejně jsme rádi, že našeho lumpíka máme.