Názory k článku Jak jsem si málem přejela manžela

Jahodo, ano, špatně jsem se vyjádřila. Měla jsem napsat, jestli se naši otcové podíleli na práci v domácnosti. Ale nejen že se nepodíleli, ani trošku nepomohli. Já samozřejmě nechci od manžela pomoci při jednotlivých pracech, chci je mít rozdělené. Když vím, že by připálil i vodu, tak ho nebudu nutit vařit, ale chci aby vysával (např. mám nemocná záda která při vysávání velmi bolí a myslím, že i imbecil by se mohl tento druh práce naučit). Takže to srovnání spíš mělo být - já uvařím dobré jídlo, on vysaje jen "na náměstí", tzn. já se snažím odvést svojí práci dobře, on ne. Někdo tu psal, že je potřeba dělit domácí práce podle toho co koho baví, já to spíš řeším dle toho pro co má kdo větší vlohy. Mě z domácích prací nebaví nic, stejně jako manžela, takže to spíš dělím tak, abychom to zvládli ve stejném, nezbytně nutném čase. Bohužel stále mám problémy s tím, že já mám uvařeno, upečeno a vypráno, manžel stále vysává náš pidibyt, zatímco já už se dávno vidím někde venku.

Anno, přesně tak, není to o mužských a ženských úkolech, je to o té snaze. Jak by se asi můj drahý tvářil na to, že by měl svíčkovou sraženou, knedlíky jak granáty, bábovku připálenou? Neříkám, že se mi to nestalo, hlavně ze začátku, samozřejmě ano a chlácholil mě, ať si z toho nic nedělám. Ale asi by měl jiný názor, kdyby svíčková byla pořád sražená, bábovka pořád připálená. Já jsem se postupem času všechno naučila, on je na tom pořád stejně. Já si myslím, že nikde nedeláš chybu ty, že chyba je v kultuře, ve výchově. Jak to měly naše maminky, pomáhal jim snad manžel? Většinou ne a ony s naprostou samozřejmostí vedly dcery k pracem domácím, ale chlapečky ne. Tam dělba na mužské a ženské práce byla daleko víc patrná a dodneška se "pravej" chlapák posmívá tomu, co doma pomáhá. Takže můžeme spíše poděkovat našim tchýním jak nám je vychovaly a tchánům jakým byli vzorem. Ono co se v mládí naučíš........

Dočetl jem do konce všechny vaše reakce, tak jsem se rozhodl také napsat.
Jsem chlap? Umím opravit spoustu věcí, uvařit, vyprat, zavařovat, manželku jsem učil první dceru přebalovat a koupat (jsem nejstarší z 5ti), upéci na vánoce cukroví 6 krabic od kuřat (je nás na to 6 lidí doma, atd... Proč to píši? Chci se chválit? Ani náhodou, to občas udělá manželka.(byl jsem vychováván, že samochvála smrdí a chlapi nebrečí), jen chci navodit to o čem chci napsat. Letos jsme spolu 22tý rok. Prožili jsme spolu hodně pěkných chvil, i velice těžkých chvil. Je to tak cca 2roky co tcháni přesvědčovali manželku do rozvodu.(Podotýkám, že mně nikdy nepřijali, dokonce když jsem manželku žádal o ruku, tchán prohlásil, že se ještě můžem rozvést). Za tuto dobu jsem se naučil hodně o tom, jaké jsou rozdíly mezi mužem a ženou (muž má v sobě něco ženského a žena mužského, jen jde o to co převažuje. Nemyslím tím fyzickou stránku.)Zjistil jsem jak se muž a žena doplňují (muž plánuje a hledí dopředu, žena myslí na "drobnosti". Například: Naplánoval jsem jednodenní výlet do Nízkých Tater s dcerama bez manželky. Naplánoval jsem celý výlet a manželka mi nabalila spoustu věcí pro dcery až jsem brblal, že jsou některé zbytečné. Nebyly, byl jsem rád že jsem jim mněl na nádraží co převléci, jak byly promáčené.Což jsem náležitě ocenil i před manželkou.). Nejlépe manželku ocením, když ji přinesu kytku, nebo něco dobrého k jídlu. Samozřejmě pochvala slovní je také nutná. To platí jak pro muže tak pro ženy. Chci říci když někdo někoho pochválí, musí to být se vším všudy, nesmí tam být slovíčko "ale". Člověk nesmí být manipulován. Někdy mi připadlo u žen (nemám na mysli svoji ženu, ale obecně), když jsem náhodou zaslechl jak se o mužích bavily, že je to jejich další dítě (partneři si musí být rovni),že ho musí předělat k obrazu svému (každý musí pracovat sám na sobě ne na tom druhém. Bral jsem si partnera pro jeho vlastnostmi,proč mi najednou mají vadit? Protože se mi už ohleděl/a?), jak jsou ti muži neschopní [každý/á má schopnosti pro něco jiného a to se cení, někdy musíme ty schopnosti hledat pokud se nám ovšem chce je hledat(teď nemluvím o své ženě, ta jich má hodně)], ti muži jsou inteligenčně na nižší úrovni než ženy (to se nedá bagatelizovat, vím že je to i opačně.) Mám spoustu chyb, snažím se je odstraňovat, je to ale běh na dlouhou trať, zvlášť když okolnosti mi neumožňují, abych běžel rychleji. Nesnažím se napravovat chyby manželky, i když si to někdy myslí. Jen chci aby naše výchova byla jednotná, aby dcery netrpěly. Já vím jaké to je když děti trpí, nejednotnou výchovou a rozvody. Sám jsem měl velmi těžké dětství. Toužil jsem po harmonické rodině. Musí pro to něco dělat oba partneři. Teď například chystáme stěhování do domečku o kterém manželka léta snila.(proto už musím končit za chvilku se na něj s manželkou chystáme po druhé podívat.) Manželka prohlásila, že už jsme to měli udělat dávno, možná by se náš život odvíjel jinak.(asi lépe) Možná si některá z vás řekne, že no jo to se mu to píše když o tom neví manželka. Já jí to ovšem dám přečíst, ne kvůli cenzuře, ale kvůli tomu, že si myslím že láska mezi námi je. I když se nám někdy zdá , že chybí. Chci jenom dopsat, že to co je tu psané od mého manžela je moc pěkné a pravdivé, ale život má svá úskalí. Když jsou na to dva, tak jde vše snáz jenom trochu mít snahu někdy ze svého pohodlí ustoupit a to je někdy dost těžké.

Musím říci zcela upřímně, že rozvod byl mojí vinou, ale zatahování dcery do našich problémů jsme si odpustili. Kromě jedné velké hádky během rozchodu a snahy jedné uvědomělé soc. pracovnice poštvat manželku proti mě tvrzením, že na mě vysoudí klidně půlku výplaty, se žádná velká Itálie nekonala. Nakonec se vše u soudu rozhodlo na základě našich dohod.
Dceru si neberu podle předpisu a harmonogramu, ale dle dohody, kromě stanoveného výživného se domlouváme na dalších výdajích, pokud Alenka potřebuje něco mimořádného (naposledy např. počítač).
Exmanželka je znovu provdaná, Alenka tak má dva další sourozence. Teď má čerstvě ode mne dalšího bratříčka. Musím říct, že mě nejvíce vzala za srdce, když jsem se dozvěděl, jak rozlišuje mezi mnou a mezi novým otčímem. O Honzovi říká "náš táta" (protože je celé její nové rodiny) a o mě "můj táta". Akorát paní učitelka měla chaos a musela si mou bývalou pozvat, aby jí vysvětlila, jak to má Alenka s tatínky:-)
Problém u válek Roseových během rozvodu je, že si ti dva neuvědomí, že neubližují partnerovi (dospělý to přežije celkem v pohodě), ale ubližují svým dětem:-(

Deniso, diky, ja sice naprosto chapu vsechny aspekty chvaleni Veroniky, ale take mi to po tech letech nejde vzdycky jen tak. Nechci vypadat jako nejaka "satorie", co lita za manzelem, jestli vynechal nejake misto pri myti podlahy, umyl dceri zadecek, nezapomenul nic z nakupu v aute, poslal tu slozenku, nezapomenul vypnout topeni, kdyz otevrel okno, sesrouboval tu skrin tak, aby nespadla atd. Take vim, ze vsechny tyto veci nejsou zivotne dulezite, stesti naseho rodinneho zivota na nich nestoji, tak co si s nima lamat hlavu, ale me to mrzi. Proc nema tu snahu? Udelat to ci ono co nejlepe? To neni o muzskych a zenskych ukolech. Ale o te snaze. Kterou nevim, jak mam po tech letech "vyhrabat". Tem, kterym muzi pomahaji tak, jak si predstavuji, gratuluji, tem, kterym nepomahaji, ale nevadi jim to, fandim, ja patrim nekam jinam. Az mi muz prinese 100 000 mesicne, tak muzu pradlo vozit na zehleni, na okna si zjednam, na velky uklid nejaka firma a ten zbytek? To s detma zvladneme. Nebudu pak nic pozadovat, budu stale svezi a v pohode a pujde to lip. Nemame doma nouzi, manzel ma prumerne misto, ja jsem na materske, ale na vyskakovani to neni. Ale o penezich ta snaha take neni? Delam nekde chybu?