| pavka | •
 |
(5.5.2006 13:01:49)
tak já v tom stále ještě žiju....
když jsem si manžela brala,tak mi v těch růžových brýlých přišel roztomile nepraktický a celou domácnost jsem si nabrala na sebe.Zato dnes mě jeho odpovědi"tohle já nezvládnu a toho se bojím,ty to umíš líp"dohánějí do blázince.Abych mu nekřivdila,je výborný táta,nehádáme se,jsme k sobě tolerantní a žijeme si víceméně každý po svém.Jenomže,když on prostě není CHLAP!!.
Tak si snad časem taky porazím toho pravého.....
|
| Lala | •
|
(5.5.2006 13:41:05)
... čili Vy nechcete prověřeného partnera, tolerantního a s dětmi si rozumícího muže...
tak to Vám toho vysněného CHLAPA přeju...
Říká se, že žena, která si stěžuje na svého muže, si stěžuje na vlastní nezralost.
Vzbuďte se! Váš muž je chlap do té míry, do jaké si to VY SAMA PŘIPUSTÍTE!
Chápu, že vlivem okolí je dle dnešního vnímání "opravdovej chlap" někdo, kdo je pořádně "drsnej", nic si nepřipouští, nikdy se nemýlí (nebo si to aspoň myslí), všechno umí, skrývá svoje emoce, má "chlapské koníčky", s ničím se "nepárá" atd, doplňte dle vlastních předsudků...
Já za opravdového chlapa považuji muže, který přebalí mimino s "náloží" v plíně (to považuji za mnohem větší hrdinství než 10 piv a dva panáky), muže, který když něco neví, tak si nechá poradit a "neví všechno nejlíp"(není ničí povinností všechno umět a když manžel neví, jak se platí složenka, tak mu to prostě vysvětlím, když to jeho rodiče neudělali... mne taky doma nikdo nenaučil pracovat s vrtačkou). Dokonce považuji za větší hrdinství když se mnou můj muž po smrti našeho psa brečel, než kdyby se měl tvářit jako by se nic nestalo (jako "chlap"?).
Svého muže považuji za toho největšího chlapa i přesto, že jsem s ním zažila horší časy, že jsem si ho odvezla do nemocnice, podpírala ho když nemohl sám chodit, viděla ho na záchodě, sama jsem ho sprchovala když nemohl, držela ho když zvracel, když byl na samém dně.
Přeju Vám, ať najdete své "vysněné chlapy". Já jsem taky měla svého vysněného drsňáka. Ale zjistila jsem, že tenhle můj (dle mínění některých) "bábovka" všechny tyhle představy daleko předstihnul ve všech směrech.
|
| Jana | •
|
(5.5.2006 14:09:59)
Lalo,
smekám před Vámi, pokud jste se svým manželem přestála i ty nejtěžší chvíle a uchovala jste si k němu lásku a úctu... Lidé jako vy jsou pro mě dokladem správnosti přesvědčení, že pravá láska bydlí a roste nebo umírá v srdci toho, kdo miluje; že je do velké míry otázkou VŮLE, ochoty přijímat skutečnost, vypořádat se s ní, odpouštět partnerovi i sobě a jít dál...
Jeden můj kamarád říká, že muže z něho udělala až jeho žena: dává mu svobodu, aby byl sám sebou a v oblastech, kde si on sám nevěří nebo není zrovna silný v kramflecích, ho posiluje svou podporou a důvěrou v to, že on na to mé. A je trpělivá (i když by bylo možná daleko rychlejší a zdánlivě jednodušší, kdyby je vzala na sebe a starala se o ně sama). A hlavně si ho váží a má ho ráda.
Na svém manželství vidím, že je to oboustrané: můj manžel potřebuje mně, aby se mohl rozvíjet a růst jako Muž a já potřebuju jeho, abych se mohla stávat Ženou...
|
| Lala | •
|
(5.5.2006 20:15:54)
Děkuji za Vaši odpověď, je v ní hodně skvělých podnětů k přemýšlení.
Skutečně (i když bych to asi nikdy neřekla tak trefně jako Vy) je podle mne láska do značné míry otázkou vůle... u mnoha párů, které jsou v krizi, vidím právě problém ne ve ztrátě lásky (nebo okoukání nebo stereotypu), ale právě ve ztrátě vůle. Většinou když má někdo problém s partnerským soužitím, chce slyšet "no jo, máš pravdu, máš to s ním hrozný, souhlasím s tím, abys ho nechala", a ne "zkus popřemýšlet a sama v sobě pohledat příčiny, nebude to lehký, ale mohlo by vám to pomoct". Ono ostatně u mnoha konfliktních situací netkví řešení ve změně partnera, ale ve změně vlastního přístupu (což ale zdaleka není totéž co "vzdát se svých přesvědčení a rezignovat na situaci"!!).
A k druhé části Vaší reakce... přesně to vystihuje něco o čem už dlouho přemýšlím. Totiž já se v manželství cítím paradoxně svobodnější než předtím :o) Jsem sama sebou (a mohu srovnávat s časy, kdy to tak nebylo, kdy jsem bláhově zahazovala celou svoji osobnost a veškerá svoje přesvědčení, abych "okouzlila" jistého "pana Chlapáka", abych "zapadla", "držela krok" atd.). Můj muž je pro mne zároveň obrovskou motivací a podporou ve vlastním rozvoji. Navzájem se obohacujeme a učíme se od toho druhého pořád plno nových věcí.
Samozřejmě že nám taky ne vždy "svítí sluníčko" a řešíme stejné "otázky soužití" jako ostatní páry, ale mnoho z těchto "velikých problémů (které se i zhusta řeší tady na různých diskusích na tomto webu)" mi přijde jako naprosté malichernosti, když si vzpomenu na to, jak byl manžel v nemocnici a já se na něj mohla maximálně chodit "dívat". Od té doby mne z míry vyvádí mnohem míň věcí než dřív a (ačkoli mi to kdysi přišlo jako bezduché rčení a mentorování), jsem přesvědčená, že když nejde o život (zdraví), tak jde o houby.
|
| Agnes+3 | •
|
(6.5.2006 20:39:14)
Lalo, díky za tvůj příspěvek. Líp bych to nikdy nenapsala:-) Ještě ze své zkušenosti doplním, že láska je nejen věcí vůle, ale i odpuštění, respektive odpouštění.
|
|
|
|
| Iva, Viki (8/05) | •
|
(6.5.2006 8:26:51)
ahoj,
napsala jsi to moc hezky, mluvíš mi z duše. Díky. Iva
|
| PajaMM | 
|
(6.5.2006 8:34:14)
Ahoj Ivi!!!
Jen zdravim a preju krasny vikend!!!!
D+K+M
|
|
|
|
| Anna | •
|
(5.5.2006 13:50:47)
...tak to je nas vic, s tim rozdilem, ze muz by tu podlahu i vytrel, ale presne vim, jak by pak vypadala. A rict mu potom, ze to udelal spatne, je cesta k nekolika dnum mlceni nebo diskuze, ze se mi nikdy nic nelibi. Tak se snazim vse zvladat sama, je pohoda, ale vyplazeny jazyk na veste. Ale mit odvahu hledat toho opravdoveho chlapa ne ze nemam, ale rikam si, co by ten nas "tata" bez nas delal a co kdyz bych ho nenasla? Tak beru karty tak, jak jsou rozdany (a snim si :o)
|
| veronika, Martínek 11/00, Tomášek 4/03 | •
|
(5.5.2006 21:41:16)
A jak by tu podlahu mohl vytřít špatně? Chápu, že jestli to za mlada nikdy dělat nemusel, moc rychle mu to nepůjde, ale aspoň se to konečně naučí. A dokonalá žena, my totiž JSME dokonalé :-), si tu podlahu vytře líp, až na to bude mít čas. Ta podlaha se dá nahradit čímkoliv, třeba utřít prach, pověsit prádlo, dokonce třeba vyžehlit kapesníky.
Pro mě bylo taky nepředstavitelné, že by manžel žehlil, ale nic jiného mu nezbylo, já jsem nemohla. Mně to pomohlo, on si dokázal, že se o nás umí postarat. A vydrželo mu to. Dokonce tvrdí, že ho žehlení baví a že je rád, když mi pomůže s domácností. (PS: košili bych mu nesvěřila, ale těch rovných nudných věcí je dost.)
Myslím si, že ve vztahu je nutná VZÁJEMNÁ tolerance a přizpůsobení se podmínkám. Neumím si představit, že bychom se nepodrželi v těžké chvíli. Ale je dost těch, co to neumí a hlavně nechtějí. Veronika
|
| Jajka | •
|
(6.5.2006 7:40:56)
Taky myslím, že by to s tou podlahou taky nebylo tak horký. Za několika předpokladů:
1) žena se vzdá své představy, že její způsob mytí podlahy je ten JEDINÝ SPRÁVNÝ a cokoli jiného (v jejím podání "horšího") je nepřijatelné
2) žena se vzdá svých komentářů k této oblasti:
zakázaná slova, pokud chceme, aby nám muž ještě někdy s ničím pomohl:
"když to neuděláš dobře, tak to radši nedělej a já to teda udělám"
"ukaž, dej ten hadr sem, nemůžu se na to dívat"
"no mohlo to být lepší"
"budu to muset stejně udělat ještě jednou po tobě"
"a teď se pojď schválně podívat sem, jaks to tady vynechal. Ty seš neschopnej"
"(oči v sloup, významné pohledy, ostentativní vzdychání při pohledu nad výsledky jeho práce...)"
3) co ano:
ÚSMĚV: "to nevadí, že to neumíš. Já ti to ráda ukážu. Pojď!"
"no to je fajn, jak to děláš. Uvidíš, že praxí se to jenom zlepší"
"Umyls to moc hezky, jenom Ti tady napříště nachystám k umývání země HADRU NA PODLAHU, abys to nemusel šůrovat leštěnkou na okna. Víš ono jí to nedělá dobře, PROTOŽE (a vysvětlení je nezbytné)"
|
|
|
| Jana (Kačka 11/03+Matýsek8/05) | 
|
(6.5.2006 11:04:19)
Nejdřív mému manželovi trvalo 2 hodiny než setřel náš byteček (nikde nemáme koberce). Bylo to precizní, ale naše batole se prohnalo s rohlíkem, sušenkou, lahvičkou a za chvíli to nebylo poznat.
Nyní se můj muž "vypracoval" na půl hodiny a už ho nestresuje, když chvíli poté potká drobečky, kapičky :-)
A vůbec nejrychlejší je, když jeden zametá a druhý za ním jde s hadrem - to máme uklizeno razva :-)
A vůbec si nemyslím, že by manželovi domácí práce ubíraly na sex-appealu - naopak :-)
A v dalších domácích pracech se zdokonaluje a zrychluje - až se občas zapomenu, že je to "jenom" chlap a chci po něm více věcí najednou, ale on mi vždycky na můj požadavek odpoví - copak jsem chobotnice :-)
|
| veronika, Martínek 11/00, Tomášek 4/03 | •
|
(6.5.2006 16:06:04)
Která žena si stěžuje na to, že něco udělal manžel špatně, že by to sama udělala líp, nemá rozum. Buďme rády my, co nám muži pomáhají. I když bych asi měla správně napsat, že máme muže, kteří se podílí na péči o domácnost, aby feministky neřvaly.
Když manžel (přítel) aspoň občas s prací pomůže (je ten výraz přece jenom přesnější :-)), nejenže nám ušetří čas a práci, ale taky si uvědomí, co děláme běžně a nemá pocit, že jen sedíme doma a nic neděláme. Ona totiž práce v domácnosti, která se dělá pořád dokola, není vidět tak, jak třeba vymalovaný pokoj, smontovaná skříň, nebo opravené kolo.
Podporujme naše drahé muže, aby pomáhali. U nás to funguje u muže jako u dětí- když ho pochválím, pomůže příště zase. Jinak se na to vykašle :-(
Veronika
|
|
|
| Anna | •
|
(7.5.2006 9:23:12)
...tak Vam vsem moc dekuji za vysvetleni, jak ty sve muze chvalite i za spatne odvedenou pomoc. Asi bych se mela nad sebou zamyslet, po trech nocich, kdy jsou obe deti nemocne a ja oka nezamhourila vyvinout dostatek asertivity, abych pochvalila muzem vytrenou podlahu takhle: "Milacku, no ta podlaha je tak krasne vytrena, no, to nevadi, zes zapomenul na mista pod televizi, skrini, posteli, to nevadi, ze se tam pak tvori chuchvalce prachu (nemame doma koberce). Jsi mi velkou oporou, zase si pekne bez hupsnout pred televizi". Netvrdim, ze vse delam dokonale a podlaha byla jen priklad. Kdyz manzel koupe dceru, obvykle pak najdu na zadecku zbytku kremu. Kdyz umyje nadobi, najdu....asi jsem puntickach, mela bych byt rada, ze na pozadani pomuze a nabazirovat na detailech? Vzdyt jsem se o nejaky ten prispevek vyse dozvedela, ze kdyz si zena stezuje na sveho manzela, je jen nevyzrala.
|
| Veronika, Martínek 4,5, Tomášek 2 | •
|
(7.5.2006 12:05:05)
Nemusíte přechváli, stačí říct, že je to fajn, nemuset všechno dělat sama. Příště říct, ať nezapomene vytřít pod televizí, on si to třeba zapamatuje. Taky stačí Otázka, ale bez ironie v hlase, Proč jsi jí neumyl i prdelku? ...
Ale když komukoliv, chlapovi, dítěti, nebo i ženské, třeba kamarádce, která ti s něčím pomohla, řekneš, že to udělal(a) špatně, tak se na to příště vykašle, jak jinak.
MMCH když jsou kluci nemocní a já nevyspaná a nervní, co jim zase je, je mi srdečně ukradený, jestli mám chuchvalce prachu pod postelí. To počká. A pokud má manžel při práci a probdělých nocích (nemocní jsou většinou kluci zároveň a budí nás oba) ještě sílu něco pomoct, opravdu chválím, i kdyby to vypadalo hůř, než před tím.
A i to považuju za toleranci a přizpůsobení.
Veronika
|
| Lenka+Jiříček | •
|
(7.5.2006 12:51:15)
Tak pod tenhle přízpěvek se můžu podepsat. Já mám navíc štěstí, že mám manžela pečlivějšího, než jsem sama. Když vysává, trvá to skoro hodinu (já mám vysáto za 10 minut), ale jsou vysmejčený všechny kouty, dokonale vysáto každé smítko. A já jsem ráda, že to nemusím dělat :))
|
| veronika, Martínek 11/00, Tomášek 4/03 | •
|
(7.5.2006 19:15:17)
Tak nějak jsem to myslela :-)))
|
|
|
|
| Jajda | •
|
(7.5.2006 16:14:03)
Ano, za sebemenší dobře míněnou pomoc chválím. Pamatuju si velmi dobře, jak mi moje vlastní máma dokonale a nadlouho znechutila různé práce (třeba speciálně ony podlahy) přesně kousavými poznámkami typu "a tady pod botama a tady zs skříní to bude umývat kdo?". Považuju za svoje obrovské vítězství, že v tomto ohledu nejdu v jejích šlépějích a tyto věty sama svým pomocníkům nikdy neřeknu... ale chtělo to pravda hodně sebeovládání, přecejen tu byla silná podvědomá touha "dát jim to taky sežrat, když já jsem si to tenkrát tak vytrpěla"... ale myslím, že nemá cenu přenášet tyto svoje komplexy na další lidi, sama se teď cítím mnohem líp.
Možná by ses nad tím taky měla přenést.
|
| Denisa | •
|
(7.5.2006 16:43:05)
Já tady chápu naprosto obě strany, tzn. Annu, kterou manželovo odfláknuté pomáhání štve, i ty, které jí říkají, že má být milejší. Já se taky snažím chválit, ale nezlobte se na mě..... Když po 8mi letech stále dělá jedno a to samé, co ho odnaučuju ať po dobrém či špatném, jde mi to chválení už jaksi těžko. Hrozně mi to připomíná moje dětská léta, kdy jsem schválně pustila na zem talíř, aby mi máma vynadala a příště si to nádobí raději umyla sama. Tak nějak mi připadá, že můj manžel je v tomto ohledu to 10ti leté dítě. A já prostě nesnáším tvrzení, že muž nemá pro ženské práce vlohy a naopak (určitě nemá vlohy pro vyšívání, tak jako já nemám vlohy pro projektování, ale bavíme se o úklidu). Já zvládnu veškeré mužské práce, nebo se alespoň velmi snažím, když už se do nějaké z nich pustím, ji zvládnout. Nezvládnu pouze ty, pro které mě příroda neobdařila fyzickou silou. Tak proč by muž, nezvládl např. dobře vytřít, to je snad není tak těžké pochopit. Prostě je to o tom, že jenom předstírá, že chce pomáhat, ale ve skutečnosti je to lempl, pokud to stále po několika měsících (neli letech) dělá velmi nedostatečně.
|
| veronika, Martínek 11/00, Tomášek 4/03 | •
|
(7.5.2006 19:40:36)
Já třeba vyšívat neumím, ale klidně si opravím skříňku, do které se manželovi nechce ;-)
A jestli po letech něco "neumí", tak ho to třeba neskutečně nebaví. Ono je to podle mě o domluvě. Nebaví tě umývat zem, neumývej, ale ukliď v kuchyni nebo přečti pohádku, než to udělám já. Rozhodně manžela nepošlu k televizi, jenom aby něco neudělal špatně. A on ocení, když ho k té televizi pošlu , aby viděl hokej a já to zvládnu sama. Pak se snaží o to víc :-)
Před měsícem jsme slavili 11 let, co se známe. 3 roky jsme spolu bydleli na kolejích během školy a od svatby máme skoro 7 let. Myslím, že už nějaké zkušenosti mám.
Veronika
|
|
| Anna | •
|
(7.5.2006 20:40:50)
Deniso, diky, ja sice naprosto chapu vsechny aspekty chvaleni Veroniky, ale take mi to po tech letech nejde vzdycky jen tak. Nechci vypadat jako nejaka "satorie", co lita za manzelem, jestli vynechal nejake misto pri myti podlahy, umyl dceri zadecek, nezapomenul nic z nakupu v aute, poslal tu slozenku, nezapomenul vypnout topeni, kdyz otevrel okno, sesrouboval tu skrin tak, aby nespadla atd. Take vim, ze vsechny tyto veci nejsou zivotne dulezite, stesti naseho rodinneho zivota na nich nestoji, tak co si s nima lamat hlavu, ale me to mrzi. Proc nema tu snahu? Udelat to ci ono co nejlepe? To neni o muzskych a zenskych ukolech. Ale o te snaze. Kterou nevim, jak mam po tech letech "vyhrabat". Tem, kterym muzi pomahaji tak, jak si predstavuji, gratuluji, tem, kterym nepomahaji, ale nevadi jim to, fandim, ja patrim nekam jinam. Az mi muz prinese 100 000 mesicne, tak muzu pradlo vozit na zehleni, na okna si zjednam, na velky uklid nejaka firma a ten zbytek? To s detma zvladneme. Nebudu pak nic pozadovat, budu stale svezi a v pohode a pujde to lip. Nemame doma nouzi, manzel ma prumerne misto, ja jsem na materske, ale na vyskakovani to neni. Ale o penezich ta snaha take neni? Delam nekde chybu?
|
| Zuzika+Emmka+Attilik | 
|
(7.5.2006 22:10:31)
Autorke blahozelam ku stastemu koncu a bravurne zvladnutemu rozvodu. Moji rodicia sa tiez rozviedli, ale mali medzi sebou velku vojnu a aj ked je moj otec uz takmer 6 rokov mrtvi, moja mama stale na neho nadava, co mi desne vadi. Ved to ze ju neuspokojil ako manzel este vobec neznamena ze bol zly otec, ci nie? Drzim Vam palceky, nech ste vsetci stastni a spokojni a viete si aj nadalej zachovat ten uzastny nadhlad nad vecami.
A k tym manzelom. Tiez sa snazim byt dobrou manzelkou a mamou (asi ako vsetky). A tiez ma muzicek velakrat vytaca, ked mu poviem ze treba vycistit koberec zahlasi ze je este cisty, ale na druhej strane super vari. A o tom asi zivot aj manzelstvo je, o kompromisoch. Pred par tyzdnami nahle vazne ochorel a prave vtedy som si uvedomila, kolko veci by mi sialene chybalo keby zrazu nebol a to ma dost zmenilo. Teraz mam pocit, ze treba byt vdacni za to co mame, ze sme spolu, ze sme zdravi a stastni. Ze mame jeden druheho, ze nasa dcera ma otca. Ved iste ani Ja nie som uplne dokonala.
|
|
| DENISA | •
|
(9.5.2006 2:45:29)
Anno, přesně tak, není to o mužských a ženských úkolech, je to o té snaze. Jak by se asi můj drahý tvářil na to, že by měl svíčkovou sraženou, knedlíky jak granáty, bábovku připálenou? Neříkám, že se mi to nestalo, hlavně ze začátku, samozřejmě ano a chlácholil mě, ať si z toho nic nedělám. Ale asi by měl jiný názor, kdyby svíčková byla pořád sražená, bábovka pořád připálená. Já jsem se postupem času všechno naučila, on je na tom pořád stejně. Já si myslím, že nikde nedeláš chybu ty, že chyba je v kultuře, ve výchově. Jak to měly naše maminky, pomáhal jim snad manžel? Většinou ne a ony s naprostou samozřejmostí vedly dcery k pracem domácím, ale chlapečky ne. Tam dělba na mužské a ženské práce byla daleko víc patrná a dodneška se "pravej" chlapák posmívá tomu, co doma pomáhá. Takže můžeme spíše poděkovat našim tchýním jak nám je vychovaly a tchánům jakým byli vzorem. Ono co se v mládí naučíš........
|
| Jahoda | •
|
(9.5.2006 8:23:58)
Deniso, tvé rozhořčení nad tchýninou výchovou je ve tvém případě hodně zvláštní. Ty pokládáš za samozřejmé, že vaříš svíčkovou a pokud mluvíš o podílu práce svého muže v domácnosti,říkáš, že pomáhá.
Neuvědomuješ si, že jde o společnou domácnost a společnou večeři, doma uklidíš, navaříš, vypereš, jsi ráda, jak si zvládla "svoje" práce a manžel ti vadí, proto, že se nepodílí.
Je lhostejné, jestli tchán "nepomáhal" a někdo z tvé generace "pomáhá" , to je stále stejná chyba v kultuře a ve výchově, jak píšeš.
Ženě nikdo nemá pomáhat, protože to není její povinnost, ani její domácnost. Oba se mají podílet na tom, aby byl jejich život pohodlný a vyhovující společným nárokům (na pořádek a jídlo, peníze).
|
| DENISA | •
|
(14.5.2006 0:33:04)
Jahodo, ano, špatně jsem se vyjádřila. Měla jsem napsat, jestli se naši otcové podíleli na práci v domácnosti. Ale nejen že se nepodíleli, ani trošku nepomohli. Já samozřejmě nechci od manžela pomoci při jednotlivých pracech, chci je mít rozdělené. Když vím, že by připálil i vodu, tak ho nebudu nutit vařit, ale chci aby vysával (např. mám nemocná záda která při vysávání velmi bolí a myslím, že i imbecil by se mohl tento druh práce naučit). Takže to srovnání spíš mělo být - já uvařím dobré jídlo, on vysaje jen "na náměstí", tzn. já se snažím odvést svojí práci dobře, on ne. Někdo tu psal, že je potřeba dělit domácí práce podle toho co koho baví, já to spíš řeším dle toho pro co má kdo větší vlohy. Mě z domácích prací nebaví nic, stejně jako manžela, takže to spíš dělím tak, abychom to zvládli ve stejném, nezbytně nutném čase. Bohužel stále mám problémy s tím, že já mám uvařeno, upečeno a vypráno, manžel stále vysává náš pidibyt, zatímco já už se dávno vidím někde venku.
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
V její náručí
Rekonstrukce husitské bitvyJičín 
Orchestr na dotek – ZápadPraha 1 
Mandaly obrácenou technikou s Monikou BrýdovouČeské Budějovice 
Řípská pouťLitoměřice 
Mezinárodní den tancePraha 1 
Rekonstrukce husitské bitvy
Orchestr na dotek – Západ
Mandaly obrácenou technikou s Monikou Brýdovou
Řípská pouť
Mezinárodní den tance
Bramborová roláda s masem/Simča, dcery *1988 a 1997
Košíčky Mon Cheri/Simča, dcery *1988 a 1997
Čokoládový krém/Simča, dcery *1988 a 1997
Churros/Simča, dcery *1988 a 1997
Banánové omeletky/Simča, dcery *1988 a 1997
Brusinkový punč/Simča, dcery *1988 a 1997
Pedrocotta (smetanový dezert s želé Pedro)/
Citronový gel a krém (Lemon curd)/Simča, dcery *1988 a 1997
Tvarohový chesecake/Simča, dcery *1988 a 1997
Dýňoví šneci/Simča, dcery *1988 a 1997
Pedrocotta (smetanový dezert s želé Pedro)