Názory k článku Básničková komunikace

Monty,

s tou dělbou práce s Tebou naprosto souhlasím. Ani mně, ani manželovi se taky naštěstí nedostalo takové té „tradiční“ výchovy a ani jeden dodneška nepovažujeme úklid za moji a vydělávání za jeho záležitost. Oba jsme dost bordeláři, takže když už je nepořádek nesnesitelný, nějak se dohodneme a pustíme se do něho. A musím říct, že práh citlivosti na nepořádek máme oba dost vysoko, ale já ještě o něco výš, takže mému muži často začne něco vadit dřív, než mně. Tak prostě jde a uklidí to.

Ohledně debaty kolem Klářiných básniček: myslím, že uvažovat směrem „takové blbosti by tě přece neměly rozházet“, popřípadě „takovým vychováváním svého muže ponižuješ“ je trochu mimo mísu. Podstatné je, že Kláry manžel dělá něco, co Kláře v té chvíli vadí. Nemá cenu řešit, jestli právem, protože to nemůže rozhodnout nikdo jiný, než Klára. Myslím, že je dobře, že mu to řekne a nedusí to v sobě, a taky myslím, že je dobře, že pro to volí odlehčenou formu. Už to tady mockrát zaznělo - každý pár má vlastní způsob komunikace a kvůli čemu by jedni byli zralí na rozvod, to jiní považují za úplně normální. Důležité je jen a jen to, jak to cítí Kláry manžel. Jestli ho to uráží, má pusu, aby to Kláře sdělil sám.

S mým mužem máme také několik takových „věčných témat“: on občas nechá někde válet ponožky, já jsem zase schopná několik hodin viset na Internetu ;)) Oba víme, že to tomu druhému trošku vadí, ale ani jeden s tím nejsme schopni (a asi ani nehodláme) nic dělat. Občas se kvůli tomu trochu špičkujeme, ale už to bereme jako takový rodinný folklór, a myslím, že ani jednomu to nevadí tak zásadně, aby vedle toho nedokázal existovat. Kromě toho, když má ten druhý sem tam nějaký hříšek, tak se mi lépe snášejí ty moje vlastní – kdyby byl dokonalý, tak by mi mohl všechno vyčítat a byl by v právu – a s takovým pocitem vlastní nedostatečnosti by se asi nedalo moc dlouho žít…;))

Monty,

mluvis mi z duse, naprosto s tebou souhlasim, napsala bych to stejne, kdybych mela cas...u nas doma to bylo tak, ze tata varil, zehlil, uklizel apod. proste proto, ze mama ma silene ekzemy a po jednom zehleni by si oddelala ruce na mesic. A byl v klidu, vubec mu to nevadilo, proste to bral jak to je...naseho syna bych chtela vychovavat uplne stejne jako pripadnou dceru, proste doma se pomaha, i kluci breci, kdyz je jim spatne, i kluci si muzou popovidat o tom, co je trapi...proste bych chtela, aby moje budouci snacha ziskala slusne vychovaneho kluka, ktery ji nebude mit za sluzku. No, trochu predbiham:-) malej se zatim sape jen po chrastitku:-) Myslim, ze je na nas matkach, jaci muzi budou, jake modely chovani prevezmou...

Milé dámy! :o)
Možná teď trošku píchnu do vosího hnízda, ale prosím, neberte si to vůbec osobně. Je to spíše takové filozofické zamyšlení. :o)
Debata nad Klářiným článkem o básničkové komunikaci (alespoň pro mne) totiž přesně ukazuje na to, kde je problém v tzv. skutečné emancipaci mezi mužem a ženou. Podotýkám, nejsem feministka, to ani náhodou. :o) Prostě jen nemám zafixované ony "archetypy", o kterých je ve vašich příspěvcích řeč. Vychází se přitom z jediného obecně platného modelu - tatínek je živitel, maminka hospodyňka. Ať už jsou oba partneři jakkoli emocionálně vyspělí, v podvědomí prostě funguje princip "já si čtu u jídla noviny, protože jsem muž" & "já shovívavě vymetám zpod postele ponožky, protože jsem žena".
Víte, holky, já si nemyslím, že to, o čem píšete ("lajdáctví, nepořádnictví...") mají muži vrozené od přírody jenom proto, že jsou muži. Podle mého názoru je to vina hluboce zakořeněné "archetypální" výchovy. Narodí se chlapeček - fajn, budeme mu kupovat autíčka a pistolky a vysvětlovat mu, že chlapi NIKDY nebrečí; holčička - budeme jí oblékat do kraječek, kupovat dětské nádobíčko a učit ji, že kluci jsou darebáci. Jenže děti se s tímhle rozdělením nerodí - jisté rozdíly mezi pohlavími samosebou jsou, ale tohle paušalizování "co má kdo mezi nohama, to má i v hlavě" je přežitek a nesmysl. Bohužel, nevidím moc známky nějakého zlepšování, takže za dvacet třicet let tady - či jinde - budou úplně stejně diskutovat naše vlastní děti. Jenom se možná změní názvy domácích spotřebičů, neboť technika půjde kupředu. :o)
Vaši manželé nemohou za to, jací jsou. Pouze převzali starý model, který pravděpodobně viděli u svých rodičů. A vy jste na tom úplně stejně, protože - upřímně - co by vás vedlo k tomu považovat žvýkačku na pelesti za fujtajbl, kdyby na vás nezafungovala "sexistická" výchova? Obecně se totiž dají lidé rozdělit (když zůstanu u té žvýkačky) do následujících skupin:
1) nikdy bych ji tam nenalepil a vadí mi tam
2) nikdy bych ji tam nenalepil, ale nevadí mi tam
3) nalepil bych ji tam taky
Proč by sakra měly být všechny žena automaticky "jednička" a muži "trojka"? Jenom proto, že jedni čůrají vestoje a druzí vsedě? :o)
Vzhledem k tomu, že jsem nevyrůstala v "normální" rodině, tuhle archetypální výchovu jsem sama na sobě nezažila. A vlastně ji nezažívala ani moje matka a strejda - ač z rodiny měšťácké, přirozenému směřování jejich zájmů nikdo nebránil. Takže moje máti chodila na dívčí fotbal, na zábavy a hned v osmnácti se hrnula do toho, aby si udělala řidičák a strejda pomáhal babičce s vařením. Dneska je jim oběma přes padesát. Strejda vaří, peče, šije na stroji, uklízí; moje máti sice taky pořád uklízí (u ní je to dané tím, že babička - její matka - zase neuklízela skoro vůbec), ale její švadlenkovské umění končí u přišití knoflíku, svetr mi v dětství pletla osm let aniž by ho kdy dokončila a její největší "vášní" je jezdit autem, cestovat, navštěvovat přátele atd. Přitom je to úplně normální ženská, která má věčně nakupovací mánii a zálibu v pastelových barvách. :o) A rozhodně to není tím, že by byl strejda homosexuál a matka lesbička, jak tvrdí některé pomýlené teorie. :o)
Celým tímhle sáhodlouhým elaborátem jsem vám vlastně chtěla jen nadnést možnost - co když to, co děláme, neděláme ze své vlastní vůle, ale proto, že nám to někdo v útlém dětství našrouboval do hlaviček? Nenapomínáme své muže za něco, za co vlastně nemůžou? Nejsme v jejich očích stejně "divné" jako oni v našich, protože děláme to, co my považujeme za běžné a normální? :o)

Ahoj Klaro!
Necetla jsem predchozi diskuze. Tvuj clanek se mi moc libil. A nejen tento. Musim priznat, ze me moc tesi, kdyz si obcas muzu precist zazitky z tveho zivota. Ziji se svym muzem a synem v Jizni Koreji. Jsem tu na veskerou domaci peci a starosti o dite sama. Vice mene jsem se na ukor sveho muze vzdala pocinajici slibne kariery, ale uz jsem si zvykla. Nechci si vsak stezovat. Nemam tu zadnou pritelkyni ani zname se kterymi bych mohla o detech a takovych tech rodinnych vecech obcas promluvit. Bohuzel korejci nemluvi jinak nez korejsky a to jsem se bohuzel za ten pulrok jeste nenaucila. Moc me bavi cist si Tve clanky a nekdy i komentare k nim. Clovek aspon nema ten pocit, ze je na tyhle veci sam. Muj muz je skvely clovek, ale na takoveto povidani holt neni. Stejne tak je velmi sverazny i v domacnosti. Vzala jsem si ho takoveho a tak to i beru. Musela jsem se s mnoha vecmi smirit, ale priznam se ze se ho nesnazim predelavat. Proste ho beru, takoveho jaky je. Mam nekdy totiz pocit, ze je to jednodussi udelat si to po svem, nez se vecne hadat. Vzdycky to tak sice neni, ale vesmes ano.
Tvuj zpusob reseni problemu mi pripada velmi nezny a hlavne komicky. Mislim si, ze sveho muze velmi milujes a on miluje Tebe. Velmi me prekvapilo totiz, ze na urcitou dobu ten logr odnasel kam mel. To by se u nas asi nestalo.
Muj manzel take casto vysedava u PC. Je to soucast jeho prace. Vim ze tam nekdy dela i jine veci nez pracovni a take se za to na nej zlobim, ale co mi to pomuze. Ja si myslim, ze je nejlepsi se s neduhy nasich muzu smirit (krome lepeni zvykacek na postel). Naprklad temi jako je neporadnost, nepomahani v domacnosti a dalsimi. I kdyz pripoustim, ze jsou muzi, kteri praci neodmitaji ba naopak. To si pak rikam, to ma ale nekdo stesit.
Clanek se mi moc libil. Byl vtipny s moc ferovym resenim, dokonce bych rekla i velmi dustojnym.
Ahoj a tesim se na dalsi clanky, Martina.

Miško,
neříkej mi, že dneska by z tebe byla povolná puťka domácí, co obskakuje páníčka ;-) Tomu prostě nevěřím :-D