Názory k článku Mami, tati, ať mě nechá!!!

Ahoj Vendo,
nevím, kde se stala chyba, nejspíš nikde:-), ale chtěla bych ti jen napsat, že sama mám mladší sestru, také o tři roky a taky jsme se celé dětství a pubertu víceméně nenáviděly.
Já tenkrát nesla nelibě hlavně to, že rodiče mi upírali nárok na alespoň minimální soukromí a možnost nějak se od sestry odlišit, moct něco dělat jinak a hlavně SAMA.....
Sestra byla se mnou vždy, vždy jsem se jí musela přizpůsobovat, ve všem, protože byla mladší. Když byla malé mimino, chodila večer velmi brzy spát, před sedmou hodinou, i v létě. Pocit, který jsem měla při ležení v posteli v pokoji se staženými záclonami, do kterých se ale opíralo slunce a pod oknem výskali kamarádi, tak ten si pamatuju dodnes. Když jsme byly starší, musela jsem o ni všelijak pečovat, měla jsem vcelku velkou zodpovědnost, aby bylo všechno v pořádku, ale žádné pravomoci..
Takových těch malých křivd bylo milion, myslím, že absolutní spravedlnodsti se nikdy nedobereš a taky je pravda, že starší dítě tomu mladšímu prošlapává cestu.
Byla taky divoká, takový ten "zmýlený kluk", ode mně se očekávala nikdy nekončící trpělivost a bezmezné pochopení (včetně věku, kdy jsme byly ve školce). V pubertě se to ještě zhoršilo.
Velmi těžce jsem, myslím obě dvě, nesly neustálé naléhání rodičů, že se MUSÍME MÍT RÁDY, protože mít sestru je to největší štěstí na světě.
Když jsme se obě velmi brzy vdaly a tak odešly z domova, situace se jako mávnutím proutku dala dopořádku, dneska se máme moc rády a víme, že rodiče měli v zásadě pravdu.......:-).
U svých dětí se snažím, aby se obě mohly cítit jako individuality, soukromí staršího respektujeme a o pomoc s malouho vždy prosíme, odmítnutí akceptujeme. Téměř se to ale nestává, pomáhá nám rád a účinně. Rozhodli jsme se, že dětem umožníme prožívat konkurenční vztah, který se nám oběma jevil jako mezi sourozenci přirozený. Děti se nám ale neperou a žárlí jen minimálně. Třeba se to ještě zhorší, ale teď se mají rády. Myslím, že na to může mít vliv to, že se jim snažíme dávat najevo, že je máme rádi každého zvlášť a naši přízeň nepodmiňujeme jejich vzájemným souladem. Konec konců, mít více dětí byla naše volba a ne jejich.
Moc tě zdravím a držím palec:-).

Jako jednináček jsem zanic na světě nechtěla jednináčka, takže když byly dcerce tři roky, přibyla jí i přes nevalnou bytovou i finanční situaci sestřička. Nadšení veškeré žádné, ségry se odmalička rvaly jak koně a prohlášení "proč zrovna já musím mít tak pitomou ségru" byla na denním pořádku. Starší dcera příchod sourozence dost těžce nesla, dokonce jsem s ní navštívila psycholožku, protože se začala kvůli všemu vztekat, válet po zemi...Později k výše uvedenému sloganu přibylo: Káče (té mladší) všechno dovolíš, máš ji radši než mě. Nebyla to samozřejmě pravda, ale možná, že jsem jí svým chováním, aniž jsem si to uvědomila, nějakou příčinu k tomu tvrzení dala. Přitom mladší dcera nebyla žádný andílek, říkali jsme: ta se měla narodit jako kluk...Takže spíš nějaká ta "výchovná" přistála na zadečku Kačenky...Zvlášť když se projevovala jako pěkný "záškodník" a své sestře likvidovala její oblíbené věci...Jejich vzájemnou řevnivost jsem jako jedináček nemohla pochopit. Vždyť co já bych za to dala, kdybych měla sourozence? Teď se sama sebe ptám: a jak bych to byla bývala zvládala já?
Později holkám přibyl bráška. Ten je terčem řevnivosti mladší dcerky, evidentně v něm vidí toho, kdo ji "sesadil" z trůnu "mazánka". Slovo "mazánek" (blbánek) bylo oblíbené označení starší dcery pro svou sestru...
Teď, když je jedné téměř patnáct a druhé dvanáct řevnivost mezi sestrami poněkud polevila. Ale občas ta starší tak nějak "vybouchne" a poví své sestře tolik nepěkných věcí, až je mi z toho smutno. A přinutí mě to k zamyšlení: kde se stala chyba v mém výchovném působení?

Článek mě sice trošku uklidnil, protože věčné hádky mezi devitiletým synem a sedm a půlletou dcerou mě také často znepokojují, ale článek nepíše o tom, co mě ve vztahu mezi sourozenci v poslední době nejvíce zajímá. Znepokojuje mě totiž chování "bráchy a ségry" mezi ostatními dětmi. Nejsem s nimi pořád, takže nemohu zcela objektivně posoudit, ale vždycky jsem měla představu (jsem jedináček, který toužil po sourozenci, proto také máme děti dvě:o) o jakési sourozenecké soudržnosti. Představovala jsem si, že sourozenci drží pospolu, že se nepostaví proti sobě, že když je jeden v problémech, druhý se mu snaží pomoci. Na svých dětech ale spíš vidím, že spolu o kamarády soupeří, že jakmile se děti postaví proti jednomu, druhý se přidá na stranu dětí a ne svého sourozence. Možná to vidím moc černě, třeba jsou ještě malí a chtěla bych po nich moc .... proto jsem se rozhodla napsat .... třeba mi poradíte jiný pohled na věc :o)