Mami, tati, ať mě nechá!!!

Ale hádky mezi sourozenci v dětském věku mají zcela odlišný význam než hádky dospělých. Mnoho rodičů si to neuvědomuje, a proto se jim snaží zabránit. Těžko snáší, když se milované ratolesti neustále obviňují, perou, nadávají si a nakonec vyžadují „rozsudek“, určení provinilce a ukřivděného. Rodiče jednají, jako by útoky dětí byly namířeny proti nim, neuvědomují si, že jde o konflikt mezi dvěma sourozenci.

Rodiče či vychovatelé jsou unavení a vyčerpaní neustálým napětím, jejich reakce jsou nepřiměřené, protože problému přikládají větší význam, než si zaslouží, a otevřené konflikty vnímají jako nebezpečí. V praxi totiž dali přednost pokryteckému přátelství, intrikám nebo skrytému vyčítání před konfliktem tváří v tvář. Samozřejmě, že se snaží být lepší než ostatní, ale snaží se to skrývat, stejně jako skrývají své slabosti. Vyhýbají se vážné hádce, protože se bojí narušit vzájemné vztahy.

Hádky nezpůsobují přerušení kontaktu

Rodiče musejí být trpěliví a měli by chápat, že děti musejí své pocity prožívat a ventilovat, měli by se snažit o usměrnění agresivity do nějaké zájmové nebo tvůrčí činnosti. Sourozenecká láska se neprojevuje něžnostmi a přítulností tolik, jak si rodiče naivně představují. Je to spíš proměnná vazba, založená na společné zkušenosti a hluboké znalosti druhého, umožňuje různé obměny vzájemného chování. Sourozenci se hádají podle chuti, kdy se jim zachce. Na neshody rychle zapomínají a je obvyklé, že si po té nejstrašnější hádce sednou a vesele si hrají nebo se společně věnují nějaké jiné činnosti. Děti mají výhodu v tom, že u nich nedochází k přerušení komunikace, nehrozí jim odloučení, dělení majetku ani ukončení kontaktu.

Američtí psychologové, kteří se tímto tématem zabývají, upozorňují na to, že sourozenci znají dobře kvality a slabosti protějšku, a proto mají možnost většího kalkulu, plánování a kontroly vlastního agresivního jednání. Hádky jsou podle nich užitečné, upevňují morálku, kreativitu, odvahu, loajalitu a kompetenci. A v dětství jsou vlastně přípravou na konflikty v dospělosti, ať už v zaměstnání nebo v soukromém životě.

Hádky patří k životu

Příčiny sourozeneckých hádek jsou většinou malicherné a pošetilé. Děti vyvádějí, jako kdyby šlo o život, a rodiče zjistí, že vlastně nejde o nic: Jeden si bez dovolení půjčí hračku druhého, každý chce sledovat jiný televizní program… Který z rodičů ještě neslyšel stížnosti: „Proč na mě pořád čumí, ať na mě nečumí!“ nebo „Tati, on se po mně opičí, ať toho nechá!“, doprovázené nekonečnými hádkami a řevem. Sourozenci neustále soupeří nejen o pozornost rodičů, ale i o získání privilegií, o určité postavení v rodině. Vlastními silami si vymezují vlastní území, přičemž se snaží dobýt i území toho druhého, touží všem ukázat svou převahu. Bojují mezi sebou u jídelního stolu, v koupelně i v představách. Ale i chvíle plné zloby a hádek střídají hodiny společných her, kdy se zdá neskutečné, jak hezky se k sobě chovají.

Ve čtyřech, pěti letech hledá každé dítě svůj vlastní pohled a postoj k sobě samému. Začíná se vidět jinak, než jej vnímají rodiče, bratr nebo sestra. Svou identitu vymezuje pomocí otázek: Co pro mě znamenáš? Co máme společného? V čem se odlišujeme? Hledá možnosti srovnání a identifikace, poznává omezení a hranice.

Podle psychologů hádky patří ke každému vztahu, není důvod, proč by jim rodiče měli zabraňovat. Jsou projevem nepotlačené, zdravé síly dítěte. Pokud dítě v sourozeneckém vztahu neprojeví rivalitu, těžko později uspěje v boji o projevy vlastní osobnosti s lidmi svého okolí. V obavách, že ani samo soupeření sourozenců není správné, snaží se je rodiče potlačit: „Jsi přece starší a chytřejší, tak ustoupíš.“ Nebo: „Buď na ni hodný, vždyť je to tvoje malá sestřička!“ Tím ale spíš podkopávají přátelské vztahy mezi dětmi.

Pocity závisti, rivality a nenávisti jsou přirozené a lidské a nelze zabránit jejich projevům. Naopak, jsou nutné, protože boj mezi sourozenci je vlastně způsobem neutralizace a integrace destruktivních emocí. Oni sami mají většinou ke svým neshodám a hádkám jednodušší postoj. Jsou si vědomi vlastní agrese, ale celkovou událost hodnotí spíš pozitivně. Rodič by měl tedy především zachovat klidnou hlavu, nenechat se vtáhnout do konfliktu a spíš nepřímo kontrolovat, aby konflikt nepřerostl únosnou mez. Vždyť kde jinde než v rodině by se děti měly učit, jak se chovat v konfliktu a jak jej řešit? -eb-