Re: sourozenci mezi druhými

Jako jednináček jsem zanic na světě nechtěla jednináčka, takže když byly dcerce tři roky, přibyla jí i přes nevalnou bytovou i finanční situaci sestřička. Nadšení veškeré žádné, ségry se odmalička rvaly jak koně a prohlášení "proč zrovna já musím mít tak pitomou ségru" byla na denním pořádku. Starší dcera příchod sourozence dost těžce nesla, dokonce jsem s ní navštívila psycholožku, protože se začala kvůli všemu vztekat, válet po zemi...Později k výše uvedenému sloganu přibylo: Káče (té mladší) všechno dovolíš, máš ji radši než mě. Nebyla to samozřejmě pravda, ale možná, že jsem jí svým chováním, aniž jsem si to uvědomila, nějakou příčinu k tomu tvrzení dala. Přitom mladší dcera nebyla žádný andílek, říkali jsme: ta se měla narodit jako kluk...Takže spíš nějaká ta "výchovná" přistála na zadečku Kačenky...Zvlášť když se projevovala jako pěkný "záškodník" a své sestře likvidovala její oblíbené věci...Jejich vzájemnou řevnivost jsem jako jedináček nemohla pochopit. Vždyť co já bych za to dala, kdybych měla sourozence? Teď se sama sebe ptám: a jak bych to byla bývala zvládala já?
Později holkám přibyl bráška. Ten je terčem řevnivosti mladší dcerky, evidentně v něm vidí toho, kdo ji "sesadil" z trůnu "mazánka". Slovo "mazánek" (blbánek) bylo oblíbené označení starší dcery pro svou sestru...
Teď, když je jedné téměř patnáct a druhé dvanáct řevnivost mezi sestrami poněkud polevila. Ale občas ta starší tak nějak "vybouchne" a poví své sestře tolik nepěkných věcí, až je mi z toho smutno. A přinutí mě to k zamyšlení: kde se stala chyba v mém výchovném působení?