| Lenka | •
 |
(21.3.2001 15:16:42)
Článek mě sice trošku uklidnil, protože věčné hádky mezi devitiletým synem a sedm a půlletou dcerou mě také často znepokojují, ale článek nepíše o tom, co mě ve vztahu mezi sourozenci v poslední době nejvíce zajímá. Znepokojuje mě totiž chování "bráchy a ségry" mezi ostatními dětmi. Nejsem s nimi pořád, takže nemohu zcela objektivně posoudit, ale vždycky jsem měla představu (jsem jedináček, který toužil po sourozenci, proto také máme děti dvě:o) o jakési sourozenecké soudržnosti. Představovala jsem si, že sourozenci drží pospolu, že se nepostaví proti sobě, že když je jeden v problémech, druhý se mu snaží pomoci. Na svých dětech ale spíš vidím, že spolu o kamarády soupeří, že jakmile se děti postaví proti jednomu, druhý se přidá na stranu dětí a ne svého sourozence. Možná to vidím moc černě, třeba jsou ještě malí a chtěla bych po nich moc .... proto jsem se rozhodla napsat .... třeba mi poradíte jiný pohled na věc :o)
|
| sally | •
|
(21.3.2001 19:09:33)
Lenko,
já mám mladší sestru a nikdy jsme nebyly moc kamarádky - i to paktování se s dětma proti té druhé jsme dělaly, není v tom nic nenormálního - každá jsme chtěla být nezávislá a mít svoje kamarády - a to, že jsme "musely" žít spolu, dělit se o pokojíček, věci, ale i rodiče, vyvolávalo řevnivosti. Přešlo to až někdy v pubertě, kdy jsme každá chodila na jinou školu a viděly jsme se opravdu až doma večer - najednou jsme si mohly povídat, že se nám líbí spolužák, protože v tomto případě sestra nebyla a nemohla být konkurencí (spolužáka v životě neviděla) a tak mohla nezištně držet palce, krýt před rodičema atd. Dnes jsme kamarádky, právě proto, že jimi být nemusíme - máme každá svůj život a jednou za čas si poklábosíme u kafíčka.
Tvoje děti jsou myslím úplně normální, podporovala bych je v tom, ať si každý najde svoje kamarády a nenutila je být spolu, ani mít stejné zájmy (my jsme chodily do jiných oddílů, dělaly jiné sporty) - jestli jedno dítě pěkně kreslí, tak ať kreslí a druhé ať chodí třeba na fotbal, ať se každé realizuje někde, kde mu ten druhý nebude "překážet".
|
|
| Vendula, tři děti | •
|
(22.3.2001 9:00:25)
Jako jednináček jsem zanic na světě nechtěla jednináčka, takže když byly dcerce tři roky, přibyla jí i přes nevalnou bytovou i finanční situaci sestřička. Nadšení veškeré žádné, ségry se odmalička rvaly jak koně a prohlášení "proč zrovna já musím mít tak pitomou ségru" byla na denním pořádku. Starší dcera příchod sourozence dost těžce nesla, dokonce jsem s ní navštívila psycholožku, protože se začala kvůli všemu vztekat, válet po zemi...Později k výše uvedenému sloganu přibylo: Káče (té mladší) všechno dovolíš, máš ji radši než mě. Nebyla to samozřejmě pravda, ale možná, že jsem jí svým chováním, aniž jsem si to uvědomila, nějakou příčinu k tomu tvrzení dala. Přitom mladší dcera nebyla žádný andílek, říkali jsme: ta se měla narodit jako kluk...Takže spíš nějaká ta "výchovná" přistála na zadečku Kačenky...Zvlášť když se projevovala jako pěkný "záškodník" a své sestře likvidovala její oblíbené věci...Jejich vzájemnou řevnivost jsem jako jedináček nemohla pochopit. Vždyť co já bych za to dala, kdybych měla sourozence? Teď se sama sebe ptám: a jak bych to byla bývala zvládala já?
Později holkám přibyl bráška. Ten je terčem řevnivosti mladší dcerky, evidentně v něm vidí toho, kdo ji "sesadil" z trůnu "mazánka". Slovo "mazánek" (blbánek) bylo oblíbené označení starší dcery pro svou sestru...
Teď, když je jedné téměř patnáct a druhé dvanáct řevnivost mezi sestrami poněkud polevila. Ale občas ta starší tak nějak "vybouchne" a poví své sestře tolik nepěkných věcí, až je mi z toho smutno. A přinutí mě to k zamyšlení: kde se stala chyba v mém výchovném působení?
|
| Fany | •
|
(22.3.2001 11:25:47)
Ahoj Vendo,
nevím, kde se stala chyba, nejspíš nikde:-), ale chtěla bych ti jen napsat, že sama mám mladší sestru, také o tři roky a taky jsme se celé dětství a pubertu víceméně nenáviděly.
Já tenkrát nesla nelibě hlavně to, že rodiče mi upírali nárok na alespoň minimální soukromí a možnost nějak se od sestry odlišit, moct něco dělat jinak a hlavně SAMA.....
Sestra byla se mnou vždy, vždy jsem se jí musela přizpůsobovat, ve všem, protože byla mladší. Když byla malé mimino, chodila večer velmi brzy spát, před sedmou hodinou, i v létě. Pocit, který jsem měla při ležení v posteli v pokoji se staženými záclonami, do kterých se ale opíralo slunce a pod oknem výskali kamarádi, tak ten si pamatuju dodnes. Když jsme byly starší, musela jsem o ni všelijak pečovat, měla jsem vcelku velkou zodpovědnost, aby bylo všechno v pořádku, ale žádné pravomoci..
Takových těch malých křivd bylo milion, myslím, že absolutní spravedlnodsti se nikdy nedobereš a taky je pravda, že starší dítě tomu mladšímu prošlapává cestu.
Byla taky divoká, takový ten "zmýlený kluk", ode mně se očekávala nikdy nekončící trpělivost a bezmezné pochopení (včetně věku, kdy jsme byly ve školce). V pubertě se to ještě zhoršilo.
Velmi těžce jsem, myslím obě dvě, nesly neustálé naléhání rodičů, že se MUSÍME MÍT RÁDY, protože mít sestru je to největší štěstí na světě.
Když jsme se obě velmi brzy vdaly a tak odešly z domova, situace se jako mávnutím proutku dala dopořádku, dneska se máme moc rády a víme, že rodiče měli v zásadě pravdu.......:-).
U svých dětí se snažím, aby se obě mohly cítit jako individuality, soukromí staršího respektujeme a o pomoc s malouho vždy prosíme, odmítnutí akceptujeme. Téměř se to ale nestává, pomáhá nám rád a účinně. Rozhodli jsme se, že dětem umožníme prožívat konkurenční vztah, který se nám oběma jevil jako mezi sourozenci přirozený. Děti se nám ale neperou a žárlí jen minimálně. Třeba se to ještě zhorší, ale teď se mají rády. Myslím, že na to může mít vliv to, že se jim snažíme dávat najevo, že je máme rádi každého zvlášť a naši přízeň nepodmiňujeme jejich vzájemným souladem. Konec konců, mít více dětí byla naše volba a ne jejich.
Moc tě zdravím a držím palec:-).
|
|
| Petra 2 dcery | •
|
(26.3.2001 14:55:25)
Ahoj Vendulo, mám ty samé problémy: dvě dcery s tříletým věkovým rozdílem. Také si často kladu otázku, kde jsem udělala chybu. Starší se ani ve svých 16 letech nesmířila s tím, že ta mladší je na světě. I když jsem se snažila vždy hodně se jí věnovat a nezavdávat jí příčinu k žárlení, žárlí opravdu hodně. Mám ale pocit, že má ale žárlivost jako povahový rys. Žárlí na své kamarádky, na svého kluka. Nejradši má někoho jenom pro sebe a těžce nese jakoukoli konkurenci. Přesto všechno je v kolektivu dost oblíbená a o kamarádky nemá nouzi. Tak si říkám, že z toho třeba jednou vyroste a že z ní bude jednou prima ženská. A to, že má ségru ocení až později, v dospělosti, kdy si budou více rozumět a budou si moci i pomáhat, až budou mít jednou každá svou rodinu. Už aby to bylo, jinak se zblázním, Někdy mám pocit, že jsem vyždímaná jako citrón. To asi znáš, viď.
|
|
| Mirka, 1 dítě | •
|
(29.3.2001 9:26:23)
Po přečtení těchto příspěvků jsem si řekla, že bych mohla napsat svůj -nejen svůj - zážitek z rodiny. Mám mladší sestru, a docela živě si pamatuju, jak jsem toho "debilka nemožnýho, rozmazlenýho" děsně nesnášela, když byl zdravý a veselý a jak jsem brečela, když se jí něco stalo. Naši rodiče byli vždycky přesvědčeni, že se chovají k oběma stejně, nakupují oběma stejně, naopak, že sestra doplácí na to, že má některé věci po mě. Stejný názor měla i moje sestra a nikdo z okolí nedokázal pohnout jejich pevným přesvědčením. Teprve po letech, když jsem měla vystudovanou vysokou a stěhovala se z domu, dozvěděla jsem se pravdu: zatímco já byla jaksi "mimo plán" a můj otec, který se v té době soudil o svého syna z prvního manželství, byl přesvědčen, že já jsem důvod, proč brácha zůstal matce (mimochodem, s bráchou vycházíme obě docela dobře), sestra byla dítě chtěné a do značné míry "vymodlené". Po mém odchodu z domu nicméně rodiče přenesli zažitý stereotyp chování ke mně na sestru a ona, poněkud rozmazlenější a nezvyklá třeba uklízet, utekla z domu (dneska se diví, jak jsem mohla s rodiči vydržet, a hlavně jak to, že si nikdy dříve nevšimla rozdílu v chování k nám, když na to upozorňovali i třeba za školy). Dneska, když má problém, jde ke mě, když je větší problém, jde ke mě a za bráchou, a rodiče, i když se s nimi všichni tři stýkáme, jsou až úplně poslední instance.
Shrnula bych to asi takto: i když důvody u nás byly zřejmé, stejně je nikdo z rodiny objektivně neposoudil a hlavně - na naše vzájemné vztahy neměly vliv - naše boje nevedly k žádnému nepřátelství - myslím, že nemá smysl si lámat hlavu s tím, že se perou, spíš si poctivě odpovědět, jestli opravdu třeba chválíme oba stejně nebo jestli mají oba úkoly, úměrné svému věku (zatímco já v 10 letech uklízela, žehlila, nosila nákupy a pomáhala na stavbě, sestra byla v 15 poprvé se smetím).
|
| Hana, 2 děti | •
|
(6.4.2001 8:04:28)
Ahoj Mirko,
je moc hezké, jak o své sestřičce píšeš, je vidět, že ji máš opravdu moc ráda. Ale jak se může protloukat životem tak rozmazlené děcko? Podle toho co píšeš, tak tvá sestra nutně musí být do určité míry sobecká a naprosto neznalá domácích prací. Nemáš o ni trošku strach? Vždyť se bude chtít jednou vdát a mít děti, jak to zvládne? A jak se po útěku z domu o sebe stará? Víš, já si to nedovedu představit.
Hana
|
|
|
|
| Lenka | •
|
(22.3.2001 10:50:00)
Sally moc děkuji za krapet uklidnění :o) a s Vendulou se ztotožňuji právě v té otázce "Jen abych neudělala nějakou chybu!"
Přímo u svých rodičů mám jasný příklad toho, jak to může mezi sourozenci strašně ošklivě dopadnout, a asi právě proto mám obavy. Ráda bych, aby Ty naše děti si v budoucnu byly co možná nejlepšími kamarády ... a bojim se, abych jim to třeba právě já svými "výchovnými působeními" nějak nepokazila ... (Jak to bylo u rodičů, tedy konkrétně u táty, který je se svým bráchou dá se říct "na nože", nevím. Nevím, co bylo u nich špatně ale strašně ráda bych, aby to u nás bylo dobře :)
A to je můj problém :o)
|
| sally | •
|
(22.3.2001 19:50:06)
Lenko,
hlavně je nenuť, aby kamarádi byli... jsou to dvě osobnosti, my se sestrou jsme velmi rozdílné a měly jsme odlišné zájmy - dovol svým dětem být sám sebou a zkus jim nějak naznačit, že je miluješ každého zvlášť - oceň to starší že pěkně maluje, a to druhé, že krásně zpívá, odstraň mezi nimi řevnivost - a nenuť je třeba "chodit spolu ven" - ať si jde každý se svými kamarády. Na oslavu narozenin toho mladšího pozvi jen jeho kamarády, které si sám vybere + staršího sourozence a naopak.
Já svojí sestře nerozumím, nikdy jsem jí nerozuměla, ale to není důležité, i přesto se můžeme mít rády a respektovat se navzájem... tohle bych asi v těch dětech upevňovala - jste každý jiný, každý dobrý v něčem jiném a respektujte to....
|
|
|
|
V její náručí
Řípská pouťLitoměřice 
Mezinárodní den tancePraha 1 
Křelovské fortování aneb Práce a zábava ve středověkuOlomouc 
Mamuti na TočníkuBeroun 
Westernová hernaPlzeň-město 
Řípská pouť
Mezinárodní den tance
Křelovské fortování aneb Práce a zábava ve středověku
Mamuti na Točníku
Westernová herna
Bramborová roláda s masem/Simča, dcery *1988 a 1997
Košíčky Mon Cheri/Simča, dcery *1988 a 1997
Čokoládový krém/Simča, dcery *1988 a 1997
Churros/Simča, dcery *1988 a 1997
Banánové omeletky/Simča, dcery *1988 a 1997
Brusinkový punč/Simča, dcery *1988 a 1997
Pedrocotta (smetanový dezert s želé Pedro)/
Citronový gel a krém (Lemon curd)/Simča, dcery *1988 a 1997
Tvarohový chesecake/Simča, dcery *1988 a 1997
Dýňoví šneci/Simča, dcery *1988 a 1997
Pedrocotta (smetanový dezert s želé Pedro)