Názory k článku Mami, tati, ať mě nechá!!!

Jsem nejstarší ze třech dětí. Bratr
Jirka je o tři roky mladší než já,
Víťa o deset. Dokud jsme byli s Jirkou sami dva, souboje mezi námi
- alespoň slovní, byly časté. Vše se změnilo s narozením bratra Víti,soupeřit s dvěma sourozenci asi nešlo. Od té doby jsme prostě
tým. Moje spolužačka zas dlouho soupeřila se svojí o dva roky starší sestrou, sblížily se až v dospělosti. Já osobně si myslím,že
stávající model - dvě děti v rodině
není nejlepší, věřím v rodiny

Ahoj,
jem jsem Ti chtěla napsat, že situaci, kterou popisuješ, velice dobře znám ze svého vlastního dětství. Mám bratra o 4 roky mladšího a hádky a nadávky byly doma stále. A přesně v tom věku, o kterém píšeš. Později, když jsem už byla na střední škole a jemu bylo tak 14-15, urážel mé přátele a popichoval kluka, který se mnou chodil. Musím Ti ale napsat, že jsem ho měla a mám hrozně ráda, stejně jako on mne. Ze to je takové to příslovečné "kočka a pes". Ještě později, když on už byl na střední škole, začal automaticky se všemi problémy a průsery chodit za mnou, se vším chtěl poradit ode mě a na všechno chtěl znát nejprve můj názor...
To trvá dodnes, i když nám je už kolem třiceti. On je zatím svobodný, ale každý den mi volá nebo posílá e-mail... Dokonce i moji rodiče, když chtějí něco s bráchou vyřešit, funguji pro ně jako prostředník. Takže tím Ti chci říci, že jsou určitě moc rádi, že se mají - jen je to pro rodiče někdy náročné. Naše máma na nás někdy křičela, ať se třeba klidně zabijeme...
/Jo, brácha za mnou chodil do porodnice každý druhý den a nosil mi tam kupy ovoce - ležela jsem tam několik měsíců na rizikovém.../

Po přečtení těchto příspěvků jsem si řekla, že bych mohla napsat svůj -nejen svůj - zážitek z rodiny. Mám mladší sestru, a docela živě si pamatuju, jak jsem toho "debilka nemožnýho, rozmazlenýho" děsně nesnášela, když byl zdravý a veselý a jak jsem brečela, když se jí něco stalo. Naši rodiče byli vždycky přesvědčeni, že se chovají k oběma stejně, nakupují oběma stejně, naopak, že sestra doplácí na to, že má některé věci po mě. Stejný názor měla i moje sestra a nikdo z okolí nedokázal pohnout jejich pevným přesvědčením. Teprve po letech, když jsem měla vystudovanou vysokou a stěhovala se z domu, dozvěděla jsem se pravdu: zatímco já byla jaksi "mimo plán" a můj otec, který se v té době soudil o svého syna z prvního manželství, byl přesvědčen, že já jsem důvod, proč brácha zůstal matce (mimochodem, s bráchou vycházíme obě docela dobře), sestra byla dítě chtěné a do značné míry "vymodlené". Po mém odchodu z domu nicméně rodiče přenesli zažitý stereotyp chování ke mně na sestru a ona, poněkud rozmazlenější a nezvyklá třeba uklízet, utekla z domu (dneska se diví, jak jsem mohla s rodiči vydržet, a hlavně jak to, že si nikdy dříve nevšimla rozdílu v chování k nám, když na to upozorňovali i třeba za školy). Dneska, když má problém, jde ke mě, když je větší problém, jde ke mě a za bráchou, a rodiče, i když se s nimi všichni tři stýkáme, jsou až úplně poslední instance.
Shrnula bych to asi takto: i když důvody u nás byly zřejmé, stejně je nikdo z rodiny objektivně neposoudil a hlavně - na naše vzájemné vztahy neměly vliv - naše boje nevedly k žádnému nepřátelství - myslím, že nemá smysl si lámat hlavu s tím, že se perou, spíš si poctivě odpovědět, jestli opravdu třeba chválíme oba stejně nebo jestli mají oba úkoly, úměrné svému věku (zatímco já v 10 letech uklízela, žehlila, nosila nákupy a pomáhala na stavbě, sestra byla v 15 poprvé se smetím).

Se zájmem jsem si přečetla článek o sourozeneckých hádkách. Jsem jedináček, a když jsem mezi dětmi prodělala operaci páteře, moje první starost nebyla, zda budu zase chodit, ale zda budu moci mít ještě jedno dítě.
Naše děti se nejen hádají, ale i fyzicky napadají, ať na to reagujeme po dobrém či po zlém.
Starší kluk (14 let) mi nejednou vytkl, proč jsme ještě jedno dítě měli, že by byl raději jedináček, že ji máme radši, že si může víc dovolit, že je úplně pitomá ... však to asi znáte. Od dcery (10let) slýcháme denně, že má za bráchu největšího debila pod sluncem atd.
Co mne na tom děsí, je fakt, že jejich spory nejsou občasné, ale soustavné. A čím jsou starší, tim častější. Ty chvilky, kdy si spolu klidně hrají jsou výjimkou. Závidí si nos mezi očima, úspěch (ten druhému zásadně nepřejí - a řekla bych, že se to jádro pudla), bedlivě zkoumají, zda jsem druhému nedala náhodou o půl lžičky dezertu na talířek víc ... Neprojdou kolem sebe,aniž by se navzájem neštípli, nekopli, nešťouchli. Rvou a hádají se při společném obědě, v metru, když celá rodina hraje karty ...
Když se dcera rozněžní a vyjímečně chce bratra láskyplně obejmout, dostane takovou herdu, až odletí přes celý pokoj se slovy: "Co na mě hrabeš!" (a naopak).
Ale vzdor jejich vlastnímu chování je neustále trápí otázka: "Proč mě ten druhý nemá rád.."
Nikdy jsme je nenutili, aby byli spolu, když nechtějí. Už v poměrně útlém věku, když se při soupečném soužití objevily objektivní potíže (klid na úkoly, rozdílná doba spánku), jsme se s manželem odstěhovali do obýváku a každému dítěti přenechali samostatný pokoj, kam si mohou zvát přátele a mají tam soukromí.
Vzdor jejich vzájemné rivalitě, když se něco opravdu závažného stane (např. když se nám dcera při laryngitidě dusila), je ten druhý strachy zoufalý. To mě trochu na celé věci uklidňuje. Ale kdo má ten věčný křik vydržet. (S manželem jsme 20 let a pohádali jsme se jednou a to ještě kvůli dětem)

Lenko,
hlavně je nenuť, aby kamarádi byli... jsou to dvě osobnosti, my se sestrou jsme velmi rozdílné a měly jsme odlišné zájmy - dovol svým dětem být sám sebou a zkus jim nějak naznačit, že je miluješ každého zvlášť - oceň to starší že pěkně maluje, a to druhé, že krásně zpívá, odstraň mezi nimi řevnivost - a nenuť je třeba "chodit spolu ven" - ať si jde každý se svými kamarády. Na oslavu narozenin toho mladšího pozvi jen jeho kamarády, které si sám vybere + staršího sourozence a naopak.
Já svojí sestře nerozumím, nikdy jsem jí nerozuměla, ale to není důležité, i přesto se můžeme mít rády a respektovat se navzájem... tohle bych asi v těch dětech upevňovala - jste každý jiný, každý dobrý v něčem jiném a respektujte to....