Mamulce Peťulce

Petro,
to mě opravdu dost mrzí, že to vyznělo až tak moc přísně. Plně se ztotožňuji s tím, co jsi psala o tom ultrazvuku: teprve když jsem to viděla na vlastní oči, že to je celý člověk, teprve když se to hemžením ohlašuje, že ve mně existuje, že žije, ty moje obavy a strachy trochu ustoupily. Zlá zkušenost ve smyslu, co mě nezabije, to mě posílí, je sice fajn, jenomže každá ta zlá zkušenost bere člověku dost kuráže, když se ta situace opakuje, takže i když se mi to, co tady popisujete, nestalo, staly se mi jiné zlé věci, které mne často ochromovaly tím strachem, že se budou opakovat až patologicky. Takže mne sice nikdy nepostihl zamlklý potrat, ale ve 24 letech jsem náhle ovdověla a dobře vím, co to je bojovat se strachem, aby to třeba nedejbože příště nedopadlo stejně. Už celý život budu žít s podvědomou myšlenkou, že i to, co vypadá krásně a trvale se může během několika hodin sesypat jako domeček z karet a není prostě návratu.
Touhle dlouhou litanií jsem snad už dostatečně dala najevo, že mi Gabčino trápení není až tak vzdálené a nepochopitelné.
Spíš to měl být takový impuls, že na jednu a tutéž věc jde vždycky kouknout z té lepší stránky. Mně se z osobní zkušenosti nikdy moc nevyplatilo dlouho nad trápením přemýšlet a sypat si sůl do ran, ale vzít to jak to je a jít dál.
Tahle věta vypadá jako že jsem studený psí čumák, ale opak je pravdou: všechna ta trápení a starosti se mne vždycky tak hluboce dotýkaly, že jsem si prostě jako obranný reflex vytvořila tuhle filosofii odstupu, jinak bych se už dávno zbláznila a nepsala tyhle děsné výplody na internet.
Tak se moc omlouvám, jestli jsem tím Gabce třeba spíš přitížila než pomohla, nicméně na ni hrozně silně myslím a strašně moc přeju, aby to tentokrát dopadlo dobře.