Sama mezi lidmi

Po přečtení diskuze jsem se rozhodla svěřit se svým problémem. Můj muž je dost introvertní člověk, který o sobě nikdy moc nemluvil. Z práce chodí pozdě, dost unavený a vymluvený a nemá náladu se příliš vybavovat. Stále víc prosazuje názor, že se nemusí svěřovat se svými pocity a názory, že má právo na své soukromí, svoje záležitosti, do kterých mi nic není, které nemusí s nikým rozebírat. Chce být sám, nechce, abych se zajímala o stejné věci jako on (donedávna je klasifikoval jako blbosti). Mám pocit, že se nějak změnil. Nevím, jestli je to vliv kolegů, krize středního věku, nebo jestli já ho opravdu tolik organizuji. Příliš si neuvědomuje, že se mně tím dotknul. Moc mě mrzí, že už mě nechce u některých svých akcí. Bolí mě, když mi na některé otázky odpoví, že mi nic neřekne, protože to je jenom jeho soukromá věc a ne moje. Nevím, co si mám myslet. Chovám se hrozně hystericky, vyzvídám ještě víc, takže se vždycky pohádáme. Prý má pocit, že je u výslechu, že mám potřebu ho vlastnit a to že se nenechá. Já žárlím, nejsem schopná věřit, že to neznamená žádné změny mezi námi (mimochodem kolegyni - kamarádku, do které byl šíleně zamilovaný jsme řešili asi před 2-3 měsíci, možná proto ho tak podezřívám). Nikdy se mnou nechtěl nikam chodit. Když jsem šla sama, tak se tvářil tak, že jsem radši nikam nešla. Dneska uznává, že když chce sám mít soukromí, že mám nárok taky jít kam a s kým chci. Jenže to je právě ten problém. Za téměř 12 let manželství jsem se vzdala všech svých kamarádek a známých. Stačilo mi, že jsme spolu a nikoho jiného nepotřebujeme. Takže dneska stojím sama před domem a nemám kam a s kým jít. Když zapojím rozum, je mi jasné, že by každý měl mít nějaké známé a koníčky nezávislé na partnerovi. Jinak je můj manžel hodný člověk, nejlepší otec pro naše dítě, v kterém se vidí, nepije, nebije nás, peníze vydělá. Po vyřešení kolegyně, která skutečně je snad jenom kamarádka se zlepšil i náš sexuální život. Když se ale nechám ovládnout city, je mi zle, brečím, nemůžu jíst ani se pořádně soustředit na práci. Závidím mu, že si dokže najít něco svého, že mě prostě nepotřebuje, kdežto já jsem sama a kromě něho nikoho jiného nemám. Není pro mě jednoduché najít nějaké "lidi". Do práce dojíždím, v 5 hodin ráno už jdu z domova, malou vypravuje ráno on nebo babička. S kolegyněmi (čistě ženský kolektiv) nemám čas nikam chodit, protože spěchám na vlak, abych mohla do 4 odpoledne vyzvednout dítě ze školky, pak nákup, vyprat, uklidit, uvařit, vyžehlit... Když manžel dorazí před 7 večer domů, potřebovala bych si s ním popovídat, kde byl, co dělal, jak se mu vedlo ... obtěžuje ho snad i vyslechnout o tomtéž mě.
Domluvili jsme se, že se budeme střídat a každý z nás chodit 2x týdně za nějakým sportem, nebo se za pár let nebudeme moci hnout kvůli sedavému a stresujícímu zaměstnámí. Takže jsem šla cvičit. Plná tělocvična lidí, všichni se znali, já úplně cizí, 5 let jsem necvičila - stašný zážitek. Bohužel taky nejsem šťastná povaha, která se lehce a jednoduše seznamuje. Svěřila jsem se jedné kolegyni v práci. Ta se smála, že by chtěla mít moje problémy (upřímně řečeno má jiné, taky nic moc), prý se mám vykašlat na nějaké podezřívání a být ráda, že můžu vypadnout 2x týdně z baráku.
Tak si říkám, že bych potřebovala poradit od někoho, kdo řešil něco podobného. Co bych měla udělat, jak přesvědčit sama sebe, že se nic špatného neděje, jak se donutit jít zase na to cvičení, kde si připadám tak cize a sama. Jesti víte někdo o nějakých zajímavých akcích pro maminky s dětmi nebo pro ženy a´t už v týdnu nebo i přes víkend, dejte vědět, alespoň odkazy na nějaké stránky. Jsem z Kladna. Jitka.