Uz na to fakt nemam silu, tohle v pozdejsim veku neni k zivotu.
Zacinam s DROGOU!

Situace je uz fakt neunosna, ten posledni rok, od te doby, co naplno pracuju, curbes (muj, abych byla ferova!) doma explodoval.
Stihala jsem jen praci, svoje rehabilitacni terminy a jinak jen to nejnejnutnejsi. Kvuli bolestem nebyl ani sport, sauna, tanec, nic.
Manzel se po navratu z dovolene sesypal a ze zoufalstvi brecel, ze uz to v nasem dome neda, jestli se to nezmeni, tak je pryc:
na konci dovolene jsem si zlomila prst na noze, takze naordinovan klid v sede misto "uklidu domu o prazdninach", kterej jsem mu mesice slibovala.
Tudiz jsem si u kamaradky "zorganizovala" tabletu RITALIN 10mg a vyzkousela ji pod dohledem manzela, s konstantnim merenim tlaku a protokolem mych pocitu kazdych 10 minut.
A po 15 minutach od polknuti tablety jsem sedela u stolu a koulely se mi slzy...
TAKHLE JE TEN ZIVOT JEDNODUCHEJ PRO NORNALNI LIDI!
JE TO UPLNE JINEJ SVET!
Ted chapu, ze oni nechapou me, to se jim neda vysvetlit, to by museli zazit. A i chapu jejich rozcileni nad "nami".
Nejvic mi bylo lito te male holky, co jsem ji byla.
Bylo by to uplne jiny detstvi, dospivani.
Nojo, no, kdyby kdyby...
Ty 2 hodiny, co Ritalin pusobil, jsem existovala v jinym vesmiru.
Dodelala jednu vec do konce, pohybovala se po dome bez zapominani "co jsem tady v tehle mistnosti sakra vubec chtela?!" a byla pritom tak klidna, uvolnena a vyrovnana...

Jak se celej zivot branim pilulim, tak ted s nima zacnu.
Pristi pondeli mam termin u psychiatra, co vydava diagnozy a tiskne recepty jak na bezicim pasu.
Ale uz jen to, ze Ritalin pusobil spravne, je jista diagnoza.
Se omlouvam za roman ale musela jsem se tady o tuhle zkusenost podelit. Je nas tady vic, ze jo.
A clovek to v mladi zvlada nejak kompenzovat a zit s tim - dokud nedojdou sily.
Budme i na sebe samotny hodny a shovivavy.
