Proč mě odmítá?

Filípek zřejmě dorostl do období vzdoru a pilně s námi doma cvičí. Je umrněný, uvztekaný, nic mu není po vůli, mám pocit, že mě provokuje. Přebalit jej, nebo ho obléci začíná být nad moje síly. To vše se dá přežít. Co mě ale poslední dobou začíná hodně trápit je, že mě jaksi odmítá. Má chvíle (bohužel velmi často), kdy na něj nesmím ani sáhnout, natož jej pochovat. Pokusím-li se Filípka vzít do náruče (nebo obléci atd.), začne "hadrovatět", vtekat se. Uchlácholí ho jen jeho tatínek. Jsem šťastná, že mám úžasného manžela a můj syn skvělého otce, ale pochopte - já jsem maminka a chci své dítě laskat, hladit, chránit. Dnes mě dorazila návštěva lékařky. Filípek se bál a plakal. A víte koho volal? Ne ´mami´, ale ´tati´! Připadala jsem si jako macecha.
Samozřejmě, že se Filip "vzpírá" i svému otci, jsme-li s manželem oba doma, drží zpravidla "basu" s ním. Vydrží mu klidně sedět na klíně a prohlížet si s ním knížku, hrát si. Já se musím držet jakoby stranou.
Také nevím, co mám dělat s Filipkovou touhou neustále štípat. Jen co jsme se zbavili kousání, začal nás mučit štípáním. V očích se mu přitom probleskne vztek, zloba, potřeba vydat energii? Nevím. Je to normální? Co s tím? Dodávám, že Filípek je obrovsky aktivni dítě, má velkou sílu, je pohybově nadaný, chytrý.
ahojte Katka