Re: Proč mě odmítá?

Ahoj Katko,

mohla bych napsat velice podobný příběh,jen by to dítě bylo o půlroku mladší, ale to nemá cenu. Spíš popíšu, co mi poradila psycholožka, když jsem se po třech měsících odhodlala k ní jít.
U nás byl problém trochu odlišný, jen ta potřeba pořádně mamču bacit (štípnou, kousnout) taky. Jiné je to, že pro juniora jsem naprostá jednička já. Tatínka miluje, ale mamina je mamina. Jenže proč taky ne, vždyť je ještě o tolik mladší. Filípek už se přehupuje na stranu táty a asi tam chvíli zůstane, než se zakolísá zase k tobě.
Ale k té matko-destruktivní činnosti. Zkus se nad sebou zamyslit, tak jak jsem to musela u paní doktorky udělat já. Jak reaguješ na takové jednání a co na to pak Filípek? Já jsem zjistila, že když si trvám na svém – ne tu krabičku teď otevírat nebudeme, a ve vhodném okamžiku nabídnu odvedení pozornosti někam jinam, prcek se uklidní. Musím ale trvat na svém, rozumně, klidně ale pevně. Je to fuška. Dávám mu tím hranici, odsuď pocuď. Maminka není žádná onuce, dovede stejně jako táta jasně říct ne a dohlédnout na to, aby se zakázaná činnost skutečně neprováděla. Jinak dávám synovi velkou volnost a svobodu, ale je vidět, že i to se dá přehnat.
Můj muž je silná osobnost a dovede se prosadit, ale mě radši neříkal, dohlídni si na to, aby nedělal, co nechceš. Dobře totiž ví, že jsem taková „rozsypácí“.
Nevím, jestli to tak bude fungovat i u vás, možná je problém někde jinde. Já jsem byla prostě slabá chudinka maminka a synátor ze mě zkoušel udělat chlapa tím, že do mě bušil. Musím říct, že zatím máme klid a všechno je v pohodě, jen mu občas v nějakém jeho záchvatu amoku musím připomenou, kdo je tu pánem. Zdá se, že je tak i klidnější a spokojenější.
Přeju hodně štěstí.