4.4.2016 9:17:55 Černá kronika
Re: Degenerace na malém území
Jenže já jsem si přála zapadnout, protože jsme tady jako rodina úplně sami, všichni příbuzní jsou na druhých částech země. Když jsem ještě neměla děti, tak jsem se snažila chodit s manželem no těžko napsat do společnosti, ale třeba na místní zábavy, do hospody s jeho kolegama z práce, který brali sebou svoje holky a tak. Nebo potom, když jsem měla děti, tak jsem s nimi chodila cvičit, kam chodily i další místní maminky s dětmi. Vždycky se ale řeč stočila tak, že jsem se nemohla nakonec zapojit a stála jsem mimo. Stejně tak i kdekoliv v práci. Začalo se třeba mluvit o nějakým filmu, ale děj někomu něco připomenul ze sousedství a už to jelo, už se tu proprala půlka regionu a já nevěděla, o kom je řeč a stála mimo. Navíc, ikdyž se tady všichni drbou, tak všichni udržují vazby, protože se potřebují. Proto je i tak těžký získat nějaký trochu normální místo, protože prostě do toho řetězce nelze jako cizí naskočit. Už se mi kolikrát stalo, že když jsem se ptala na místo, nebo i třeba když jsem scháněla nějaký řemeslníky, či nějakou pomoc či službu, tak se mě ty lidi zeptali, ke komu tady patřím. Když jsem řekla, že k nikomu, že manžel taky není odsud, tak často jsem cítila nedůvěru, nebo prostě ochota poklesla, s prací to samý. Manžel se tady v místě zná při svý práci s více lidmi, ale nakonec taky zjistil, že ho vyhledají, jen když ho potřebují, že jinak ho nikdo nikam nepozve, nikdo za ním jentak nezajde na kus řeči a že když potřebuje, tak se vlastně nemá na koho obrátit.
Odpovědět