Re: otec nemá zájem o dítě

Jeverasku, tohle znám taky. Jednak jsem zažila něco podobného jako dítě a pak jsem podobně jako ty odešla od manžela a otce mých dětí a pak si "vyžírala" jeho nezájem a alibismus ve vztahu k dětem. Jako dítě: naši se rozvedli, když mi bylo 10 let. Jaksi automaticky jsme se sestrou "připadly" mamce (jak to dřív bylo zcela běžné). A od té doby jsme s tátou plánovali, že až mi bude 15, táta si mě vezme k sobě. Že to už soud bude muset přihlédnout k mému přání. Tak jsem tím nějak žila. ne že by to s mamkou nebylo dobré, bylo to fajn, ale prostě jsem nějak pořád tíhla víc k tomu tátovi. Bylo mi ho možná i líto - že mamka má nás a on je sám apod. A pak najednou v těch mých 15 se k němu nastěhovala ženská se 3 dětma (to nejmladší už byla moje nevlastní sestra - to jsem tehdy nevěděla). Brala jsem to jako obrovskou zradu od táty a dlouho jsem se s tím nedokázala vyrovnat. Taky to bylo blbý v tom, že zatímco jsme k tátovi mohly dřív přijít kdykoliv (bydleli jsme pořád ve stejné vesnici), jak se tam objevila "nová paní domu", už to nešlo. Navíc byla fakt hrozná, tátu jenom využívala, nakonec "odrbala" a opustila... Takže jako dítě jsem si prošla něčím podobným a dlouho trvalo, než jsem se s tím nějak srovnala. Možná až v dospělosti. A pak já sama jsem odešla od manžela, když bylo dětem 3 a 5 let. A stále narážela na jeho nezájem a jak to říct dětem... Možná to bylo podobné jako u vás - děti trestal za to, že jsem si JÁ dovolila odejít. Přitom ani za manželství žádný super táta nabyl - děti ho stále obtěžovaly, rušily, chtěl mít klid... Děti si bral minimálně - většinou jakože chtěl, ale měl ALIBI, proč nemůže - musí do práce, nemá peníze, musí jet pomoci rodičům atd. Dokud děti byly malé, nějak mu to alibi žraly, já ne že bych jim přímo lhala nebo neříkala pravdu, ale prostě ZMĚKČOVALA - přece jen je kruté říkat dítěti, že o něho vlastní táta nestojí. U nás tedy nebylo žádné takové náhlé prozření jako u vás, dětem to došlo postupně, ale víceméně prostě pochopily, že tátu sice mají, ale je zbytečné s ním nějak v životě počítat a spoléhat na něj. Taky jsem řešili podobnou situaci, dcera šla studovat do města, kde její táta bydlí, ale ani ji nenapadlo chtít po něm, aby tam mohla bydlet. Věděla, jaký byl problém, když tam třeba chtěla být jen na víkend, a bylo jí jasné, že uvažovat o bydlení přes týden je bezpředmětné. Nakonec bydlela u babičky 10 km daleko a denně dojížděla, s tátou se mohla vidět víc než dřív, vlastně třeba každý den, ale nedopadlo to tak. Já si myslím, že si s ním vlastně ani neměla pořádně co říct a že už si to taky uvědomovala. Určitě to pro ni bylo bolestné, měly jsme během její puberty fakt hodně napjaté vztahy, ale řekla bych, že teď, jak už je vlastně dospělá (20 let) a žije svůj život (studuje v Praze, domů jezdí občas na víkendy), už to bere tak, jak to je a někde v koutku duše je jí to asi líto, ale netrápí se tím. Syna to "postihlo" jinak, máme s ním teď docela velké problémy a z velké části si myslím, že za to může nezájem otce, ale holt se s tím musí on i my nějak poprat. Myslím, že tvůj syn si to potřebuje odžít, vstřebat a smířit se s tím... Jediný lék - čas a podpora od vás. Možná říct něco jako "víš, táta je v tomhle slaboch a já jsem ti nechtěla kazit obrázek o něm, také jsem doufala, že se rozhodne jinak, ale my to zvládnem, uvidíš, a nakonec to třeba takhle bude lepší." A koneckonců - za pár let bude dospělý, zařídí si život po svém a rodiče budou stejně jen ti, které bude občas navštěvovat... Skoro všichni si neseme z dětství nějaká traumata, ať už to byli rodiče, sourozenci, škola, nemoc... To je prostě život.