Jsem macecha, kdo je míň?

Ne, nechci zakládat brečící diskuzi, ale moje frustrace je obrovská
Zajímalo by mě, jak fungují slepované vztahy, kde jsou po rozvodu biologických rodičů děti, a to hlavně z pozice "macech", jaká je vaše role, co děláte a neděláte pro dítě partnera. Sama se v tom už roky plácám a mám pocit, že je to stále horší a horší.

Abych nebyla za bořičku rodinných krbů, s partnerem jsem začala chodit pár měsíců po tom, co ho žena i s dítětem opustila. On tvrdil, že péči mít nebude žádnou (později si za šílených obětí vybojoval 50/50), což jsem mu tehdy věřila. I já byla na začátku těsně před finálním rozvodem. Sama mám dvě skvělé, hodné děti ve vyšším teenagerovském věku ve střídavé péči trochu nezvyklého typu, stěhují se rodiče a děti mají stále stejné zázemí. S mým novým mužem vycházejí dobře, ale nežijí s ním, buď za námi přijedou na chvíli, nebo on třeba u nás jednu noc přespí (s dětmi jsem dva týdny v měsíci "u nich" doma), tak se sejdou u večeře. Partner má dítě ve střídavé péči "u nás". (S dovolením nebudu identifikovat gender a budu říkat i nadále dítě.) Trávím s ním tedy v nejlepším případě týden v měsíci, v horším, když třeba je nutné, aby s mými dětmi zůstal ex (má to svoje opodstatnění, s dovolením nebudu zabíhat do podrobností), polovinu měsíce. Bydlíme společně v mém bytě, v podstatě větší 1+1, takže spíme i žijeme v jedné místnosti i s dítětem.
S jeho dítětem, které má šest let, jsme si za ty skoro 4 roky vybudovali myslím pěkný vztah. Já ho mám ráda a on má mě.JENŽE NEMÁM RÁDA JEHO VÝCHOVU! Nikdo se mu kromě mazlení nevěnuje, spoustu věcí jako barvy,některá písmenka, základní počítání atd, jsem ho naučila já. Někdy ho hlídám, někdy i když jsem u vlastních dětí. Dítě není zvyklé na odpor. Mluví kdy chce bez ohledu na konverzaci dospělých, nemá žádné povinnosti, nemusí se nic učit - tedy zvládat selhání, když se naštve, což je fakt často, tatínek ho okamžitě začne rozesmívat, takže si ani neprožije tu emoci atd. atd. atd. Mohla bych pokračovat. Je to prostě situace, kdy já se snažím opatrně, takticky a diplomaticky upozornit na to, že pětileté dítě nemusí sedět vepředu v autě, nemusí spát s námi v posteli, když už s námi spí v jedné místnosti, že nemusí od čtyř let trávit až tři hodiny u počítače, že nemusí okamžitě dostat to, co chce.
Výsledkem je, že se mi sice pár pozitivních změn podařilo docílit, ale přítel už je na mě alergický. Ačkoli mi jednou, když jsem ho vyhodila přislíbil, že se budu moct k výchově dítěte, se kterým žiju, vyjadřovat, nakonec je vzteklý, když se vyjádřím jakkoli, a to i když on si stěžuje, co zase dítě nezvládlo, blbě se chovalo apod.

Když to shrnu, vypadá to takto: smím dítěte vařit, prát, uklízet po něm, nakupovat mu dárky, nakupovat veškeré oblečení, sbírat po něm věci, poskytovat mu bydlení, kupovat nábytek, hlídat ho, číst mu, učit ho, hrát si s ním, ale k jeho nyní už otřesnému chování (sem tam se pokusí krást v obchodě, má záchvaty vzteku, problémy ve škole s kázní, spoustu činností nechce dělat, je schopen hodiny ječet a žebrat, aby mohl na počítač....) se vyjadřovat nesmím , a to ani když si něco posteskne jeho otec. Maximálně můžu oba pochválit a vyjádřit účast, jací jsou chudáci.

Vidím, jak se to povahově fajn dítě mění k horšímu a horšímu, výchovou založenou na principu: ať je ti u mě lépe, než u maminky/tatínka, kterou celé roky OBA rodiče praktikují, sleduju, jak mu to střídání prostředí neprospívá, ačkoli miluje oba rodiče, jak nezvládá ve škole (jeho rodiče vychovávají dítě jako poklad, hvězdu, nejšikovnější dítě, ve škole pak neumí, nezvládá, není zvyklé na zátěž povinností, je to první opravdový náraz do reality...).
Můj poslední krok, abych se nezcvokla, je, že jsem po dítěti přestala zvedat a nosit věci, nedělám mu pití (takže první pití dostane, až už to nevydržím a otci připomenu), neodnáším po něm talíře apod. a věnuju se mu, jen když já chci. Mě je líp, ale stejně to nepovažuju za udržitelné.

Jak to máte vy, třetí rodiče, macechy a macešky, tety a přítelkyně tatínků? Ocením váš pohled na věc, protože procházíte asi něčím podobným