Re: Lidi, co se pořád bojí, co si myslí ostatní

Mediano, taky díky, jenže to, co jsem psala, je samozřejmě jen v teoretické rovině .
Třeba Kamabala je jakoby průhlednější, protože ji čtu v čase ... jenže všechno to jsou jen teoretické "rady" a rozum a podvědomí jsou dvě rozdílné věci. Rozumem chápeme všichni...často objevíme co a proč...jenže co pak s tím.

U tvé maminky, která žije tak, jak žije, nevím .
Ale jen takovou historku - byla jsem takový záchranářský typ (odmalinka , taky asi vrozený). Neuměla jsem moc říct ne, chtěla jsem lidem ulehčit jejich úděl.
Taky mi přišli druzí lidi důležitější, než já sama, na mně mi nějak nezáleželo - nevěděla jsem to hlavou, neuvědomovala jsem si to, ale chovala jsem se tak (viděno zpětně).
Jednou jsem měla sen, hrozně živý a opravdový. Stála jsem v nějakém shromáždění a bylo jasné, že je to nějaký soud a někdo bude oběšen ...otázka zněla: "Kdo z vás se obětuje?" Celé shromáždění - možná stovky či tisíce lidí - se otočilo na mě s němou otázkou a vybídnutím v očích. Skoro jsem už chtěla přikývnout a jít na tu popravu - vlastně asi jako vždycky, ale pak jsem si uvědomila - a proč já? Nic špatného jsem neudělala a mám svobodnou vůli a taky mě nějak překvapil a zasáhl ta samozřejmý nárok a očekávání druhých, že bych umřít měla já! A řekla jsem - NE. Stálo mě to dost sil a i té odvahy.
Tím sen skončil, vzbudila jsem se s trhnutím a zpocená a vyděšená a zklamaná a naplno si uvědomila, jak to se mnou vlastně je, že nežiju vlastní život, ale život jiných a možná za jiné, že se snažím jejich břemena brát na sebe. A že je to pro ně samozřejmost a klidně na mne ta břemena hází. Nevím ani, jestli se dá říct, že jsem tím někomu pomohla, možná...a možná někomu ne a možná někomu uškodila, když jsem mu odnášela z jeho cestičky klacíčky a poponášela ho.
A tak nějak postupně jsem si uvědomovala další věci...a měnila a měnila svoje postoje... a tak nějak zmizela i autoimunitní nemoc, kdy jsem "požírala" sama sebe
A začala jsem mít ráda i sebe...a být laskavá a hodná i na sebe a určit si přesně takové hranice, které jsou pro mne optimální v té které době. nejde mi to pořád a dokonale, ale prostě dělám to už částečně nevědomě...a částečně si to hlídám, kdybych snad chtěla nějak spadnout zpět. A jsem spokojenější a zdravější a změnily se i další věci, které nevnímám, ale které mi říkají lidé kolem mě.
Jasně, že to není ideál, a taky to není to jediné, co se v mém životě dálo a stalo, ale i tohle je to určitý posun...a jsem prostě za něj ráda. První krok asi je si něco důležitého uvědomit, pak třeba i odhalit, co je za tím a mít sílu a vůli na změnu a vědět, kam.

Já vím, že ti to s maminkou asi moc nepomůže, nějak jsem se nechala unést s trochou nostalgie...jak vlastně ke mně to sebeuvědomování si sama sebe a svých počinů kousek po kousku přicházelo. Za leccos jsem se i chvíli styděla, ale co...prostě všichni jsme nedokonalí .