Re: Lidi, co se pořád bojí, co si myslí ostatní

Mediano, ale tak sis to třeba v sobě srovnala a udělala jsi to tak, aby to v tobě nevyvolávalo nějaké silné destruktivní negativní pocity, třeba je to u tebe právě ta určitá přirozená laskavost a nastavení hranic) - potřebné věci uděláš, ale uděláš je v pro tebe vhodném čase a v pro tebe přijatelné míře a hlavně z vlastní vůle.
Tudíž - máš to v sobě vyřešeno tak, že děláš, co můžeš, víc nejsi ochotná a schopná a přijímáš věci, jak jsou. Dáváš ze sebe tolik, kolik zvládneš.
To, že ti vadí, jak maminka žije, není na závadu, laskavost jak jsem o ní psala neznamená souhlasit a ustupovat a plnit vše, co si druhý umane. NE se dá vyjádřit různými způsoby, ale musí to opět člověk mít v sobě - své hranice, přes které není ochoten jít, druzí je pak víc či míň přirozeně respektují.

Blbý je, že jsi na tu situaci asi sama a v tom je ta veliká zodpovědnost - Kambala naštěstí není. Je statečná a silná a má v sobě určitě velkou zodpovědnost. Jenže ji ta situace ničí. Naštěstí její babička je tam (a o to se taky kambala zasloužila), kde na ten svůj život není sama a kde jí pomohou, protože už sama nezvládá (i když ona tu pomoc nechce přijmout a chtěla by to jinak).
Třeba by bylo určitým východiskem péči o babičku na chvíli "opustit" a přenechat zodpovědnost jiným...ale tam by asi zase nastoupily pocity viny.
Nevím, ten konkrétní podtext neznám. Většinou jsou nějaké skryté mechanismy.
Rozhodně bych babi nešla na ruku přesně tak, jak očekává, člověk nemusí plnit očekávání druhých - ale i tohle se dá udělat s láskou. Zní to asi blbě, ale nevím, jak líp to napsat.

Na tvém místě nevím, co bych konkrétně dělala. Pocit zodpovědnosti mám taky veliký, ale taky jsem byla v situaci, kdy jsem na určitou péči už neměla sílu...leda za daň v ceně svého sebezničení.
Moje kamarádka - docela pečlivá a pečující ženská - přerušila styky na nějakou dobu jak s manipulativní matkou (ta měla širší rodinu), tak nadlouho se svým otcem alkoholikem. U otce to bylo horší, protože žil sám a podobně jako tvá maminka, ovšem svým způsobem tak nějak spokojeně a po svém, nevyžadoval úklid a nic podobného. Od kamarádky to byl pouhý vlastní obranný mechanizmus, nedávala to, zničila by se.

Co bych ale určitě neudělala - neobětovala bych se...tedy nedělala bych věci s pocitem vlastní oběti. Zjistila jsem zas i na sobě, že i to je silně destruktivní pro všechny strany.
Radši věci neudělat nebo udělat jen nezbytnou část, než se "obětovat" , tak nějak jsem k tomu dospěla, že už opravdu nikdy. Důležitý je ten pocit oběti...ne pomoci, ale oběti.
Uvědomila jsem si, že zodpovědná jsem za sebe...samozřejmě i za svoje malé děti a případně ještě za na mne navázané nemohoucí dospělé (s výhradou).

A ještě si myslím, a to je tedy čistě filozofická otázka - že dělat něco s odporem a s pocitem třeba zášti nebo hněvu je někdy možná horší, než to neudělat, nebo udělat jen malý opravdu ten nejpotřebnější zlomeček.

On si ty situace v sobě musí stejně srovnat každý sám a můj názor - důležité je, s jakou motivací co kdo dělá...a to taky ví jen každý sám. A i tohle se myslím v životě člověka vyvíjí. Každý má v životě ty svoje překážky a "boje". Ale právě s tou láskou, laskavostí a ještě teda i s vírou to jde snáz - a i ten život je ta nějak hezčí.