Re: Lidi, co se pořád bojí, co si myslí ostatní

Pozor, Ráchel, o skoro nenávisti psala Kambala, to nebyla moje slova...pohrdání z toho, co psala, trochu cítím, ale to je můj pocit...

Že zas ty cítíš mou morální nadutost je zase tvůj pocit...zapojuju se prostě do diskuze podle toho, jak co vnímám (a snažím se dělat já). Ale já jsem já...druzí jsou druzí, ať si to každý dělá podle sebe. Co píšu jsou to pouhopouhé moje názory a zkušenosti.

A proč bych neměla být hrdá, že jsem se nesesypala a nezlikvidovala se tam, kde to bylo tak strašně těžké a beznadějné? Kdy jsem byla naprosto v bezvýchodné situaci se sesypaným vším, co jsem budovala celý život? Že jsem to dokázala postavit zpět...bez nenávisti, zášti a hněvu....dnes i už bez sebelítosti a pocitů křivdy?

Já na sebe nejsem pyšná, ale jsem pouze hrdá na to, že jsem zvládla svůj těžký boj (se sebou samotnou). Nebojovala jsem s druhými, to bylo jen moje uvnitř.
Hrdost a pýcha je rozdíl.
Což ovšem neznamená, že mě další vnitřní "boje" ještě nečekají...protože prostě to je ten život. Tak nějak bojujem všichni...akorát je dobrý spíš hledat a "bojovat" v sobě, než vně...
I když boj není úplně to správné slovo...jen mě zrovna nenapadá jiné.