Re: Syndrom vyhoření v manželství

Mám zkušenost s vynucenou odlukou. Manžel musel na sérii náročných operací, tomu předcházel půl rok strachu z toho co bude a do toho moje těhotenství. Lezli jsme si na nervy hrozně. Když nastoupil do nemocnice, čekala jsem, že alespoň poznám, že ho opravdu potřebuju, bude mi chybět. Zůstala jsem sama s 18m dítětem, těhotná cca 25. týden, částečný úvazek v práci a celý barák plus zahrada, skleník a 100km na návštěvy do nemocnice. Hlídání jen na dobu kdy jsem byla v práci, navíc malý byl zničený tím, že mu zmizel táta a jak nebyl se mnou, vyváděl. Jenže jak jsem byla donucena si to všechno přesně zorganizovat, zvládala jsem to skoro výborně, rozhodně lépe než ty měsíce před operacemi, peníze jsem ušetřila než aby mi chyběly. Manžela přivezli domů na pár dní než nastupoval na rehabilitaci, buzeroval, prudil, chodit nemohl, já ho nemohla tahat... prostě na vztah totální průšvih. Celou tu dobu jsem ho měla moc ráda, měla o něj strach, chápala jeho bezmocný vztek, jezdila za ním, ale i když byl pryč víc než dva měsíce, místo touhy po něm jsem cítila jen strach z toho co bude až se zase vrátí domů. Vyřešilo se to potom samo, druhý porod zcela změnil rytmus naší domácnosti, museli jsme začít fungovat oba dohromady a hlavně největší stresory odpadly. Tedy odluka nám vůbec nepomohla, naopak to odcizení postupovalo velmi rychle a bylo náročné ho potom překonat. Nedoporučuji.