Noční zamyšlení

Takže hned na začátek:
Ahoj, Jani!

Doufám, že Kubíčkovi se už vede líp a je to zase ten dovádějící rošťák, jak ho znáte.
Tak si tak sedím, čtu tvůj dotaz i odpovědi na něj a píšu:
Máme chlapečka Adámka, který bude mít v pondělí 5 měsíců, a taky jsme zažili jeho nemoc. Necelý týden po svém čtyřměsíčním „jubileu“ byl na operaci bříška. Psala jsem tehdy tady na Rodině, jak je mi bídně, když ho tam vidíme mezi trubičkami a hadičkami, a to byl na JIPce čtyři dny, kdy s ním můžeš být dopoledne půlhodiny a odpoledne půlhodiny, takže o nějakém chování, houpání a nošení se téměř nedalo mluvit). Ten pocit, když ho přeložili na „normální“ oddělení, a Adámek byl apatický, nevěděl, kdo jsou „jeho lidi“, zda člověk, v jehož náručí je, za chvilku neodejde, ten je zřejmě nesdělitelný. Chlapeček, kterého byl předtím kumšt přebalit, protože sebou pořád mrskal a prohýbal se a broukal, smál se na nás, díval se na nás, když jsme s ním mluvili, teď koukal někam do mimoběžna, na přebalovacím pultíku ležel skoro bezvládně a na tatínka, který ten den odjížděl na tři dny pracovně pryč se ani jednou neusmál… těch několik dnů, než mohl jít domů, jsem nedělala nic jiného než ho nosila, houpala, povídala si s ním apod., a za pár hodin - neuvěřitelná změna, do telefonu už zase výskal. Řečnická otázka: Bylo to s mírou?
Nyní jsme téměř dva týdny doma a Adámek je už dávno stejný usměvavý skřítek jako před operací a dokonce jsem za týden po propuštění z nemocnice mohli plavat. Měla jsem pravda trošku dojem, že první dny po návratu z nemocnice chce být pořád u někoho z nás v náručí (a taky že chce, mně by taky nijak zvlášť nevadilo, kdyby mě někdo celý týden houpal a nosil :-)) ) Ber to tak, že miminko chce to, co je mu příjemné, a snaží se toho dosáhnout, což je logické. Děláme my, dospělí, snad něco jiného?
Dana Ti ve své odpovědi píše „… všeho s mírou“. Hmmm, a kde ji nalézt? Když jsou teploty a miminko brečí, tak pochovat jen chvilku třikrát za hodinu? A když spadne a bouchne se, tak chovat míň nebo víc? A když jde do nemocnice, tak chovat hodinu, pak další hodinu ne, a pak zase? A kdy tedy a zda vůbec chovat pořád?
Všechno má svou míru, nikdo ti však neřekne jakou a kde… Adámek se taky umí vztekat a pořádně brečet (přesněji řvát). Ale mám ho nechat řvát a vztekat se „jen“ pět minut, deset minut nebo domrtva? Adámek přece nechce nic jiného, než mít u sebe mě, nebo tatínka či jiného „houpače“? Co je na tom divného? Vždyť za pár let pro něho bude na prvním místě někdo jiný, bude třeba spát někde jinde než doma … (Taky se vám chce tak brečet, když na to myslíte….?) Tak mu prostě všechno povídám: Adámečku, hned tě pohoupu, mezitím si pěkně hrej, vidíš, pořád jsem tady, teď jdu do ložnice vyvětrat ti postýlečku, aby se ti dobře spinkalo… mamka si jenom zajde na záchod, ty máš plínečky víš… Že nerozumí slovům? Že i přesto řve jak na lesy? Nojo, tak prostě pořád povídám a povídám… A ještě jedna věc - už když byl Adámek v bříšku a já byla z něčeho nervózní, naštvaná, tak jsem to Adámkovi vždycky řekla (Adámečku, mamka se nehněvá na tebe, ale na toho … dosaďte dle momentální situace)
Mně přece taky vadí, když mi partner odjíždí na celý týden pryč - sice neřvu, dovedu se „racionálně“ ukonejšit, protože jestli např. a) chci chodit s Adámkem na plavání -> jsou zapotřebí penízky b) chtěli jsme pro něho kvalitní autosedačku -> jsou zapotřebí penízky atd.atd.atd. Že nevyděláváme málo? Ano, to je pravda. Že máme vlastní dům a auto? Ano, to je taky pravda. Že mě práce baví, a že všichni nemůžou pracovat doma? Ano, to je taky pravda. A teď mi prosím dovolte malou otázku. Vy, které říkáte, že je pro vás miminko nejdůležitější a že nelitujete, že jste přerušily práci, opravdu, ale opravdu upřímně: kdybyste byly schopné (tím myslím mít schopnosti a znalosti (např. jazykové, či odborné), nikoli pouze vůli pracovat třeba přes celou noc, i když to k mé práci tak nějak patří) vydělat za den někdy až 3-5 tisíc a práce vás bavila, opravdu byste z práce odešly, nebo hledaly řešení, jak skloubit všechno dohromady? Není mateřská dovolená (občas) jen určitou formou rezignované (byť na vědomé úrovni nepřiznané) seberealizace nebo útěkem před světem do ochrany čtyř stěn?
Peníze nedostanu zadarmo. Na konto mi žádné peníze každý měsíc nepřitečou jen tak… Nechápejte to, prosím, však tak, že jsem pro peníze ochotna udělat cokoli. Představte si následující modelovou situaci (není to můj případ): Kadeřnice v menším městě vydělává řekněme sedm tisíc čistého. Pracuje za tento plat skoro osm let, ve volném čase se nehezky česky řečeno dovzdělává (PC, autoškola, jazykový kurz, kurz líčení, účetnictví……) a rozhodne se pracovat na „volné noze“. Zkusí využít podpory drobného podnikání ze strany státu (úřadu práce), rozjede si vlastní živnost třeba právě kadeřnictví, později k tomu přidá poradenství v oblasti image, pak dostane nabídku pracovat externě pro nějakou firmu a ejhle! Už to není sedm čistého, ale čtrnáct, dvacet nebo klidně i padesát tisíc měsíčně. Po dvou letech náhle konec - zákazníci nemají zájem, nebo peníze, takže ji nezbývá než opět nastoupit jako zaměstnankyně do kadeřnictví zase za těch sedm tisíc. Jak dlouho podle Vašeho názoru v tomto zaměstnání zůstane, když už ví a když už zažila, že dovede naprosto legálně a svým vlastním úsilím (nemluvím např. o dědictví apod.) vydělat mnohem více a že jí to přináší uspokojení? Moc dlouho asi ne.
Máte pračku? A vadilo vám, když nefungovala? Najednou už to nebylo to pohodlné a vcelku nenáročné praní, že? Jezdili jste nevímjakdlouho vlakem, tramvají, a po několika letech máte aspoň nějaké auto? Paráda, že. Člověk náhle uvažuje úplně v jiných rovinách - v sobotu zajedeme navštívit známé (normálně - tj. vlakem či busem by to nešlo, protože tam přes víkend nic nejezdí). S kamarády, kteří by od vás jinak museli odcházet brzo, aby stihli poslední tramvaj, nebo trolejbus, můžeme posedět déle, protože až budou chtít jít, tak je domů jednoduše zavezeme. Jistě, ono to jde i bez toho auta, resp. musí jít, ale ruku na srdce - nebylo by to pohodlnější s autem? Dokud jste neměli mobilní telefon, chyběl vám jen ve výjimečných případech - něco důležitého hoří, automaty na mince nikde, karta prázdná, trafiky zavřené. Teď ho třeba už vlastníte. Můžeme pokračovat dál - škola pro potomky, cestování, kolo, myčka, CD, pes, dům, vila, hrad...
Hoďte po mně kamenem všichni, kdo nechcete mít více peněz…
Dobrou noc!
Monika