| Přihlásit se | Nová registrace
tisk-hlavicka

Noční zamyšlení

 Celkem 13 názorů.
 Monika, skoropětiměsíční Adámek 
  • 

Noční zamyšlení 

(14.12.2000 2:25:36)
Takže hned na začátek:
Ahoj, Jani!

Doufám, že Kubíčkovi se už vede líp a je to zase ten dovádějící rošťák, jak ho znáte.
Tak si tak sedím, čtu tvůj dotaz i odpovědi na něj a píšu:
Máme chlapečka Adámka, který bude mít v pondělí 5 měsíců, a taky jsme zažili jeho nemoc. Necelý týden po svém čtyřměsíčním „jubileu“ byl na operaci bříška. Psala jsem tehdy tady na Rodině, jak je mi bídně, když ho tam vidíme mezi trubičkami a hadičkami, a to byl na JIPce čtyři dny, kdy s ním můžeš být dopoledne půlhodiny a odpoledne půlhodiny, takže o nějakém chování, houpání a nošení se téměř nedalo mluvit). Ten pocit, když ho přeložili na „normální“ oddělení, a Adámek byl apatický, nevěděl, kdo jsou „jeho lidi“, zda člověk, v jehož náručí je, za chvilku neodejde, ten je zřejmě nesdělitelný. Chlapeček, kterého byl předtím kumšt přebalit, protože sebou pořád mrskal a prohýbal se a broukal, smál se na nás, díval se na nás, když jsme s ním mluvili, teď koukal někam do mimoběžna, na přebalovacím pultíku ležel skoro bezvládně a na tatínka, který ten den odjížděl na tři dny pracovně pryč se ani jednou neusmál… těch několik dnů, než mohl jít domů, jsem nedělala nic jiného než ho nosila, houpala, povídala si s ním apod., a za pár hodin - neuvěřitelná změna, do telefonu už zase výskal. Řečnická otázka: Bylo to s mírou?
Nyní jsme téměř dva týdny doma a Adámek je už dávno stejný usměvavý skřítek jako před operací a dokonce jsem za týden po propuštění z nemocnice mohli plavat. Měla jsem pravda trošku dojem, že první dny po návratu z nemocnice chce být pořád u někoho z nás v náručí (a taky že chce, mně by taky nijak zvlášť nevadilo, kdyby mě někdo celý týden houpal a nosil :-)) ) Ber to tak, že miminko chce to, co je mu příjemné, a snaží se toho dosáhnout, což je logické. Děláme my, dospělí, snad něco jiného?
Dana Ti ve své odpovědi píše „… všeho s mírou“. Hmmm, a kde ji nalézt? Když jsou teploty a miminko brečí, tak pochovat jen chvilku třikrát za hodinu? A když spadne a bouchne se, tak chovat míň nebo víc? A když jde do nemocnice, tak chovat hodinu, pak další hodinu ne, a pak zase? A kdy tedy a zda vůbec chovat pořád?
Všechno má svou míru, nikdo ti však neřekne jakou a kde… Adámek se taky umí vztekat a pořádně brečet (přesněji řvát). Ale mám ho nechat řvát a vztekat se „jen“ pět minut, deset minut nebo domrtva? Adámek přece nechce nic jiného, než mít u sebe mě, nebo tatínka či jiného „houpače“? Co je na tom divného? Vždyť za pár let pro něho bude na prvním místě někdo jiný, bude třeba spát někde jinde než doma … (Taky se vám chce tak brečet, když na to myslíte….?) Tak mu prostě všechno povídám: Adámečku, hned tě pohoupu, mezitím si pěkně hrej, vidíš, pořád jsem tady, teď jdu do ložnice vyvětrat ti postýlečku, aby se ti dobře spinkalo… mamka si jenom zajde na záchod, ty máš plínečky víš… Že nerozumí slovům? Že i přesto řve jak na lesy? Nojo, tak prostě pořád povídám a povídám… A ještě jedna věc - už když byl Adámek v bříšku a já byla z něčeho nervózní, naštvaná, tak jsem to Adámkovi vždycky řekla (Adámečku, mamka se nehněvá na tebe, ale na toho … dosaďte dle momentální situace)
Mně přece taky vadí, když mi partner odjíždí na celý týden pryč - sice neřvu, dovedu se „racionálně“ ukonejšit, protože jestli např. a) chci chodit s Adámkem na plavání -> jsou zapotřebí penízky b) chtěli jsme pro něho kvalitní autosedačku -> jsou zapotřebí penízky atd.atd.atd. Že nevyděláváme málo? Ano, to je pravda. Že máme vlastní dům a auto? Ano, to je taky pravda. Že mě práce baví, a že všichni nemůžou pracovat doma? Ano, to je taky pravda. A teď mi prosím dovolte malou otázku. Vy, které říkáte, že je pro vás miminko nejdůležitější a že nelitujete, že jste přerušily práci, opravdu, ale opravdu upřímně: kdybyste byly schopné (tím myslím mít schopnosti a znalosti (např. jazykové, či odborné), nikoli pouze vůli pracovat třeba přes celou noc, i když to k mé práci tak nějak patří) vydělat za den někdy až 3-5 tisíc a práce vás bavila, opravdu byste z práce odešly, nebo hledaly řešení, jak skloubit všechno dohromady? Není mateřská dovolená (občas) jen určitou formou rezignované (byť na vědomé úrovni nepřiznané) seberealizace nebo útěkem před světem do ochrany čtyř stěn?
Peníze nedostanu zadarmo. Na konto mi žádné peníze každý měsíc nepřitečou jen tak… Nechápejte to, prosím, však tak, že jsem pro peníze ochotna udělat cokoli. Představte si následující modelovou situaci (není to můj případ): Kadeřnice v menším městě vydělává řekněme sedm tisíc čistého. Pracuje za tento plat skoro osm let, ve volném čase se nehezky česky řečeno dovzdělává (PC, autoškola, jazykový kurz, kurz líčení, účetnictví……) a rozhodne se pracovat na „volné noze“. Zkusí využít podpory drobného podnikání ze strany státu (úřadu práce), rozjede si vlastní živnost třeba právě kadeřnictví, později k tomu přidá poradenství v oblasti image, pak dostane nabídku pracovat externě pro nějakou firmu a ejhle! Už to není sedm čistého, ale čtrnáct, dvacet nebo klidně i padesát tisíc měsíčně. Po dvou letech náhle konec - zákazníci nemají zájem, nebo peníze, takže ji nezbývá než opět nastoupit jako zaměstnankyně do kadeřnictví zase za těch sedm tisíc. Jak dlouho podle Vašeho názoru v tomto zaměstnání zůstane, když už ví a když už zažila, že dovede naprosto legálně a svým vlastním úsilím (nemluvím např. o dědictví apod.) vydělat mnohem více a že jí to přináší uspokojení? Moc dlouho asi ne.
Máte pračku? A vadilo vám, když nefungovala? Najednou už to nebylo to pohodlné a vcelku nenáročné praní, že? Jezdili jste nevímjakdlouho vlakem, tramvají, a po několika letech máte aspoň nějaké auto? Paráda, že. Člověk náhle uvažuje úplně v jiných rovinách - v sobotu zajedeme navštívit známé (normálně - tj. vlakem či busem by to nešlo, protože tam přes víkend nic nejezdí). S kamarády, kteří by od vás jinak museli odcházet brzo, aby stihli poslední tramvaj, nebo trolejbus, můžeme posedět déle, protože až budou chtít jít, tak je domů jednoduše zavezeme. Jistě, ono to jde i bez toho auta, resp. musí jít, ale ruku na srdce - nebylo by to pohodlnější s autem? Dokud jste neměli mobilní telefon, chyběl vám jen ve výjimečných případech - něco důležitého hoří, automaty na mince nikde, karta prázdná, trafiky zavřené. Teď ho třeba už vlastníte. Můžeme pokračovat dál - škola pro potomky, cestování, kolo, myčka, CD, pes, dům, vila, hrad...
Hoďte po mně kamenem všichni, kdo nechcete mít více peněz…
Dobrou noc!
Monika


 Marcela + Vanda 7 m. 
  • 

Re: Noční zamyšlení 

(15.12.2000 13:59:02)
Moniko, tleskám !
Vážně se mi moc líbil tůj příspěvek. Chodím do práce a jsem spokojená, ale jsem jak bílá vrána a musím při každé příležitosti vysvětlovat proč nejsem doma s dcerou. Proto chci doplnit tvoje úvahy:
V našem případě je nejedná až tak moc o peníze (i když samozřejmě částečně také). Důležité při našem rozhodování bylo, že tatínek byl od rána do večera v práci (dopoledne v zaměstnání, odpoledne podnikal) a dceru by vlastně vůbec "nezažil". Když odcházel, malá ještě spala a když přicházel, malá už spala. Proto jsem přesvědčená o tom, že současné řešení je nejlepší možné. Když jsem v práci, je doma s Vandou táta a když přijdu a jsem s ní já, táta odchází pracovat.Nehledě na to, že Vanda tudíž nemá mámu, která je jen s ní a tudíž uštvaná a se zájmy jen o kakání svého miminka.
Vanda je spokojená - musím přiznat, že tatínek si s ní umí hrát, blbnout a odvádět pozornost od breku a dokonce i krmit - líp než já. Nepřiznává se mi to lehce, ale vždy to tak bylo - můj manžel si s dětmi rozuměl pokaždé daleko líp než já. Když jsem doma, také si hrajeme a smějeme se, koupeme a usínáme. A co je hlavní: Vandulka má tátu i mámu.
Pravda, je to pro mě náročnější: večer uvařit oběd na druhý den, případně připravit oběd pro malou, uklízíme po nocích. Hlavní náplň tatínka je věnovat se Vandě.

Přestože vím, že tenhle "model" je to nejlepší co jsme Vandě mohli dát, trápí mě jedna věc. Možná budete mít někdo stejné zkušenosti a pomůžete.
Vanda pláče, když mě vidí. Když na mě počkají před prací, když jdu domů - vždy dosud usměvavé miminko začne plakat. Teď jsme ve stavu, že přijdu-li z práce Vanda začne brek (až hysterický) a přestane až ve vaně. Nechce si hrát, nechce nic - myslím že sama neví co by ráda. Odstrkuje mě a zároveň po mě natahuje ručky. Moc mě to trápí. Nevím - možná je to také tím, že nám rostou zoubky a pár dní byly horečky (to jsem jí pořád nosila a chovala) a tudíž tyhle plačící výlevy brzy skončí. Ale co když za to můžu já, že nejsem doma? A jak by to vypadalo když bych zůstala doma já ale zmizel ten báječný hrací táta?
Ono nejde jen o mámu. Stejně jako se stará máma se může starat i táta a dítě má vztah i k němu. Doufám, že se náš problém upraví - blíží se svátky a týden budu doma, ale pokud jste někdo zažili podobné miminčí stavy, budu jen ráda za zprávy o tom, jak jste to zvládli vy.

A Jano: S Kubíkem se mazli jak jen o to bude stát. Určitě se to vyplatí a z Kuby bude spokojené mimi.
 Dana, dvojčata 
  • 

Re: Re: Noční zamyšlení 

(15.12.2000 22:34:19)
Ahoj Marcelo, k Vandině "jakohysterii" - nevím, jestli je to obdoba či nikoliv, protože pracuji doma a kluci už jsou dneska malinko větší (v únoru jim budou dva), takže, když mám hodně práce a hlídá tatínek, každou chvilku za nimi "lítám pro pomazlení" - navíc - vědí, za kterými dveřmi mne najdou, ale obdobně reagovali, když jsem např. odjela s tatínkem na nákup, na úřady apod., předtím jsem je dala spát a probudili se dřív, než jsem se vrátila (hlídala je babička) - sice neplakali, ale koukali do země, odmítali se mnou komunikovat a připadalo mi, jako by mi vyčítali, že jsem tu nebyla, když mne chtěli. Pravda je, že to dlouho netrvalo, takže si nedělej výčitky, že s Vandou nejsi (tatínek je pro ni naprosto rovnocenný partner jako ty - podle mého názoru), u nás to prostě časem přešlo.
 Lenka (Šárka 7 měsíců) 
  • 

Re: Re: Re: Noční zamyšlení 

(15.12.2000 23:49:00)
Ahoj holky pracantky,
to jsem ráda, že je nás tolik. Já v podstatě nepřerušila práci (už před otěhotněním jsem dělala účto na IČO), jen jsem se domluvila se zákazníky tak, aby to vyhovovalo oběma stranám. Většinu práce zvládám doma po večerech, jen u jednoho většího zákazníka musím trávit jeden půlden. Od dvou týdnů jsem brala Šárku s sebou. Půl roku to bylo naprosto v pohodě. Celou dobu spinkala, hrála si a nechala se chovat od tet a strejdů. Odmalička byla mezi lidmi a vůbec se lidí nebojí. Po půl roce začaly problémy. Šárka začala vyžadovat víc pozornosti, začala povykovat a tak po převedení částečně na příkrm nastoupila tchýně, která se hlídání ochotně ujala. Hlídala 2x. Pak se s manželem, který pracuje taky doma, pohádala a výsledkem bylo to, že manžela konečně napadlo, že by ten půlden mohl hlídat on. Už hlídal jednou a docela mu to šlo. Navíc se teď snaží být se Šárkou víc i když jsem doma (ne že by na ni dříve kašlal, ale ...). A Šárka? Tatínek je něco extra, brácha Saša a ségra Markétka jsou její oblíbenci.
Někdy je to fuška, zvládnout při miminku práci, ale neměnila bych. Už jenom proto, že člověk alespoň jednou týdně vypadne z role ženské přikované k dítěti, kterou zajímají pouze pokakané plínky. Je bezva popovídat si s někým o úplně jiných věcech, vidět jiné tváře ...
A pokud musím něco udělat doma přes den či jet k zákazníkovi s papíry, vysvětluji to Šárce taky tak, že potřebujeme penízky, abychom si mohly něco hezkého koupit. Vím, že to zatím nechápe, ale myslím si, že pak nástup do školky zvládne lépe, než kdybych jí byla celé tři roky za zadečkem a najednou ji "odložila" a chodila si pryč.
Takže Vám všem pracujícím maminkám držím palce, aby jste zvládaly alespoň tak jako já a aby jste si přes vánoce alespoň trošku odpočaly.
S pozdravem Lenka
 Dana, dvojčata 
  • 

Re: Re: Re: Re: Noční zamyšlení 

(16.12.2000 12:12:56)
Ahoj Lenko - už jsme se tu párkrát viděli - možná si vzpomeneš... Chceš říct, že ještě pracuješ při tom všem???? Máš můj obdiv.
 Lenka (Šárka 7 měsíců) 
  • 

Re: Re: Re: Re: Re: Noční zamyšlení 

(16.12.2000 16:23:48)
Ahoj Dano,
samozřejmě, že si na tebe pamatuju. Ráda čtu Tvoje příspěvky. Na mě není co obdivovat, já obdivuju Tebe, že zvládáš dvojchlapečky a teď se dovídám, že k tomu taky pracuješ. Nedokážu si představit, že bych měla dvě malé děti. Nejdříve jsem moc chtěla dvě děti těsně za sebou, ale už mě to přešlo (nebo v duchu pořád doufám, že by se to nějak zvládlo?). Rozhodně rozum radí - NE. Nemám čtyři ruce a Šárku bych tak ošidila o spoustu věcí. Pokud budeš mít někdy náladu - ozvi se na můj mail lenka@heckin.cz - máme stejnou práci, stejné problémy ...
Hezké vánoce přeje Lenka
 Iva, Klárka 4 měsíce 
  • 

Re: Noční zamyšlení 

(15.12.2000 19:17:44)
Ahoj Mončo, já předně myslím, že nemusíš nikomu nic vysvětlovat nebo se omlouvat. Prostě jste si zařídili život tak, jak vám vyhovuje, a z toho co píšeš, to nevypadá, že by vám z Adámka měl vyrůst nějaký deprivant.
Spíš tě obdivuju, že to všechno zvládáš.
Mě se dařilo nějaké sebevzdělávání a seberealizace (zní to hrozně, co), tak asi dva měsíce, to jsem si, věřte nevěřte, i občas sedla, byt uklizený, já vyspaná, číst se mi už nechtělo, a říkala jsem si, tak do čehopak já se teď pustím...:-). Teď jsem ráda, že když už náhodou dítě na chvíli usne, můžu si hodit nohy na stůl.

Jenom nevím, jestli se takové ďábelské tempo (ale možná ani tak ďábelské není) dá dlouhodoběji vydržet ke spokojenosti všech zúčastněných. No uvidíš.

Přeju štěstí doma i v práci, a neužeň se!
 Dana, dvojčata 
  • 

Re: Noční zamyšlení 

(15.12.2000 22:26:13)
Ahoj Moniko, to "s mírou" jsem myslela tak, že nikoliv v jednom kuse. Tuhle chybu (? - otazník proto, že jako chybu to definují nyní) udělali moji přátelé se svým malým synkem. Když mu rostly zoubky, střídali se s manželem celou noc v jeho chování. Dneska, když je chlapečkovi rok a půl, je zvyklý usínat a CELOU NOC SPÁT!! v rodičovském náručí, tudíž - večer maminka usedne do křesla, v noci (tak přibližně kolem 2.00) ji vystřídá tatínek, ráno kolem 4.00 opět maminka. Klučíček prostě po uložení do postýlky otevře očička a je čilý (spát chodí kolem 21 hodiny, takže pochybuji, že by byl přespaný). Ano souhlasím s tím, že miminko pochovám, utiším, ale potom HAJDY do postýlky. Kdybyste tu maminku dneska viděla, asi byste se divila, minule se mi "pochlubila", že rychle shodila po miminku (nikdy nebyla ani silnější!!) - dneska váží 40 kilo při 170 cm výšky. Nezlobte se, pro své děti udělám v podstatě cokoliv, ale tohle za normální nepovažuji. Tím jsem myslela tu míru.....
 Jarka 
  • 

Re: Re: Noční zamyšlení pro Danu 

(16.12.2000 7:24:18)
Dano,
moc Ti přeji, že Tvoji kluci usnou sami po položení do postýlky, ale nikdy neodsuzuj ostatní za uspávání svých dětí. Tvým známým to určitě není příjemné, takto spát, a zkoušeli všechno možné, aby klučina spal sám. Nejde to - jsou rádi, že spí takto. Ono to totiž někdy ani jinak nejde, možná až to zažiješ, pochopíš, věř mi. Starší syn nám neusnul jinak než, že jsme ho uhoupávali v přenosné tažce do dvou let, mladšího syna dám do postýlky a do pěti minut usne sám bez problémů. Toť k Tvému příspěvku
 Dana, dvojčata 
  • 

Re: Re: Re: Noční zamyšlení pro Danu 

(16.12.2000 12:11:18)
Ale Jarko, kdo je odsuzuje???? Já je lituju. Nechtěně (protože miminko bylo nemocné - bolely ho zoubky) naučili svého chlapečka takhle spát a dneska si s tím nevědí rady..... Miminku to určitě vyhovuje, ale co vím, mamince ani tatínkovi ani trochu. Kluci také zpočátku neusínali bez problémů - mám na nich úspěšně vyzkoušenou metodu, která je tady několikrát popisována (rituál, přijít - pohladit - odejít, nebrat z postýlky, přečíst pohádku) a ani to nebylo jednoduché, stávalo se, že jsem šla do pokojíčku třeba 30 x. Jenomže postupem času pochopili, že je čas na spaní, postýlka je jejich a bylo by jí bez nich smutno a že přečtu-li pár pohádek, dám jim pusu, pohladím, přikryju a jdu - znamená to, že mají být hodní a spinkat. Po určité době to tak začalo fungovat (přesto - vzbudí-li se jeden z kulíšků v noci, beru si ho s sebou k televizi nebo do náruče, aby nevzbudil brášku - v tom jsem trochu v nevýhodě), ale potom zase končí v postýlce...... také mám totiž právo se v klidu vyspat a nepadat druhý den na ústa z únavy...Tady platí vzorec - jsem-li v pohodě já, jsou v ní i mé děti (také na ně neřvu - jako moje unavená kamarádka - ale jí se nedivím - už přibližně rok spí v křesle). Už mi rozumíte???
 Jarka 
  • 

Re: Re: Re: Re: Noční zamyšlení pro Danu 

(17.12.2000 10:21:09)
Já Ti rozumím, ale ty jsi nepochopila, že každé dítě je jiné. Krásné Vánoce.
 Dana, dvojčata 
  • 

Re: Re: Re: Re: Re: Noční zamyšlení pro Danu 

(17.12.2000 13:39:10)
Pochopila, Jarko, mám před sebou dva jiné "mužské" narozené 3 minuty po sobě. Jenomže někdy jsme si schopné z malého sladného miminka "vyrobit" usurpátora sami.... Také přeji krásné svátky.
 Iva s Klárkou 
  • 

Re: Re: Re: Re: Re: Re: Noční zamyšlení pro Danu 

(17.12.2000 18:37:33)
Mě se zdá, že když je to rodičům či jiným lidem na obtíž, rozmazlenost to je. A když člověk vypadá jako kostra a je nucen spát na střídačku v sedě v křesle, tak si nedovedu představit, že by ho to neobtěžovalo.
Myslím, že nejsme jenom maminy, ale taky normální lidi, takže by se (i z jiných důvodů) neměl chod rodiny úplně řídit podle toho, co chce dítě. (Nemám teď samozřejmě na mysli chování nemocného miminka, ale spíš kousky větších broučků). Ale je pravda, že jsem zatím spíš teoretik, takže uvidím.:-)

Zajímavé recepty

Vložte recept

Další recepty nalezte zde


(C) 1999-2020 Rodina Online, všechna práva vyhrazena.


Četnost a původ příjmení najdete na Příjmení.cz. Nejoblíbenější jména a význam jmen na Křestníjméno.cz. Pokud hledáte rýmy na české slovo, použijte Rýmovač.cz.

Všechny informace uvedené na těchto stránkách jsou obecné povahy a jejich používání je plně ve vaší odpovědnosti.
Jakékoliv otázky zdraví vašeho nebo vašich dětí je nutné vždy řešit s vaším lékařem.

Publikační systém WebToDate.