Diskuze : Hlavní : Jak přežít dospívání

třeba se s ní rozešel kluk
nebo jsou na ni holky hnusné po netu
nebo někdo dal něco na net, co jí ublížilo
nemá někoho jiného, komu by se třeba svěřila? teta, starší ségra, dobrá kámoška na telefonu?

ANo, skoly byly v Praze omezene na jare 1945 (sŠ jako ZŠ), ukoly se posilaly jednou tydne postou, kvuli bombardovani (ale vysvedceni z tohoto roku rodinní prislusnici maji, stejne jako ze vsech let protektoratu).

ToAr,
tak moře je SUPER, to by mohlo pomoct.... ono v těch třinácti jsou tři měsíce "věčnost". Plus je to stres, i pro dospělé - hlavně ta nejistota, co bude. Půjde se do školy, kdy, jak? Můžu na nákup? Můžu na kafe? Můžu se vidět s kamarádkou? Znám (dospělé!) lidi, kteří se bojí někam jít, protože "co kdyby je viděl policajt" (takový ten pocit, že člověk nikdy neví, jeslti se chová "správně", protože se to furt mění a nikdy neví, za co ho kdo práskne, bude pokutovat atd.). Já jsem se jako dítě spoustu nocí nervovala tím, že co bude, když zaútočí zlí imperialisti (a zkazky z války, kterýma nás neustále krmili ve škole - o koncentrácích a bitvách a popravách - právě bez toho, že by se člověk dozvěděl, že spousta lidí žila relativně normálně - pro mě byl velký objev, když jsem zjistila, že za války neseděli všichni pořád v protiletckých krytech a zákopech, že lidi chodili do práce, nakupovali, vařili, šili, ženili se a vdávali, rodili se děti...)...
Ona potřebuje nějaký návrat k normálnímu životu, a pokud je to navíc něco, co má ráda, a co bylo součástí života před tím, tak super...
Zatím bych z toho nedělala vědu, ale pokud by ta plačtivá období byla delší, nebo častější, tak bych pak řešila. Deprese je hnus, a puberťáci k tomu mají nakročeno už jen z titulu hormonálních bouří a sociálních změn (nástupy na střední školu, první lásky atd.).

ToAr,
spíš než doktorem či psychologem, bych začala tou kamarádkou. Můžete jí pozvat k vám? Nebo se s ní někde sejít? I třeba jen na kafe na náměstí nebo tak... Nemá nějakou kamarádku třeba se psem - že by šly na procházku? Ona ta sociální izolace je šílená, zvláš´t tedy jestli jste to jen vy dvě a ne větší rodina. Já jsem introvert a hrabe mi z toho, a to se třeba vídám s lidma ve stájích (omezeno na vlastníky koní a majitelku stájí), a občas s nějakou kámoškou.
Další věc - máte možnost někam odjet? Vařím z vody, ale pro mě je šílený ten pocit, že "nikam nesmím". Když jsme kolem porodů tábořily s dcerou u koz a posléze tam bydlely pár dní v chatce, tak to bylo nesmírně osvěžující... změna scenérie - ale i vypadnutí z koronavirové paranoie - ráno výhled na hory a inverzi, místní zvěř, kočky, slepice, koně (a kozy, samozřejmě), plus srnka, co tam každý večer chodí na pastvu... člověk měl pocit, že si trochu vydechne. Ono to město JE depresivní, člověk potřebuje "hledět do stromů" (bez legrace, fakt ano)

Monam, no tam to bylo urcite jine.