Jak na výuku zobcové flétny v mateřinkách?

Výuka zobcové flétny jako doplňkový kroužek je již léta nabízena v mnoha mateřských školách a její obliba stále roste. Na druhé straně často stojí učitelé základních uměleckých škol a lomí rukama nad výsledky takové výuky.

Ne vždy si totiž paní učitelky vědí rady, jak správně a poutavě učit malé předškoláky hrát na tento krásný hudební nástroj. Nejedno dítě se tak už muselo po výuce fl étny v mateřské škole přeučovat skoro vše, co se za rok v kroužku naučilo. Podíváme se, jak tento stav vznikl a jak lépe učit hře na fl étnu v mateřinkách.

Nejdříve bychom si měli uvědomit, že s výukou hry na nějaký hudební nástroj není nikdy třeba spěchat. Pokud se dítě začne věnovat zájmově hudbě až na základní škole, rozhodně nic nepromešká. Touha dítěte bývá ale často silnější. Stejně tak přání rodičů, aby si jejich dítě hru na nějaký nástroj vyzkoušelo už v mateřské škole. Nejreálněji se jeví právě výuka hry na fl étnu. Kroužek vede většinou paní učitelka, externí lektorka nebo do mateřské školy dochází učitelka z blízké základní umělecké školy. Ani jedna varianta však nezajišťuje, že kroužek bude veden odpovědně a kompetentně. Čím to je? Zobcová fl étna se totiž v hudbě znovuobjevila relativně nedávno. Zatímco v české kotlině se profilovala jako nástroj dětský, přípravný, lidový, případně zdravotní, v zahraničí se velmi rychle profesionalizovala. Na západ od našich hranic se tak zformovala i ucelená metodika výuky, která v posledních několika letech proniká také k nám a postupně nahrazuje alternativní a zajímavé, avšak dnes již ne zcela vyhovující modely výuky, které jsou dílem Ladislava Daniela nebo Václava Žilky. Proto ani učitelky ZUŠ či učitelky MŠ často nemají z dob svých studií aktuální informace o metodice výuky hry na zobcovou fl étnu. Stejně jako v mnoha jiných profesích je tedy i zde potřeba se celoživotně vzdělávat.

Dítě by mělo být zralé

Pojďme se nejdříve zaměřit na to, komu je kroužek fl étny v MŠ určen a jak tato aktivita nejčastěji probíhá. Ke hře na hudební nástroj je třeba do určité míry umět ovládat své tělo a být do určité míry mentálně vyspělý. Ona „určitá míra“ se hledá velmi těžko. Zjednodušeně bych mohl říci, že do kroužku by měli docházet jen předškoláci (děti starší pěti let). Na rychlost vývoje dítěte a na jeho schopnost učit se na hudební nástroj ale působí více faktorů. Častokrát se stane, že úkoly určené pro předškoláka efektivněji provede i dítě mladší. Vodítkem by tedy neměl být pouze věk, ale také schopnost dítěte reprodukovat předehrané rytmy a případně i jeho manuální zručnost, např. v kreslení a modelování. Paradoxně se však hra na flétnu doporučuje též dětem s hůře rozvinutou jemnou motorikou. I takové dítě lze do kroužku přijmout. Je třeba však mít na paměti, že cílem jeho docházky pak není přímo hra na flétnu, ale podpora jeho psychosomatického vývoje. Podobně lze uvažovat u kroužku, jehož smyslem je především motivace a má děti k pěstování hudby přivést. Musíme si být ale vědomi, že děti, které nejsou zcela zralé pro hru na zobcovou flétnu, můžeme naučit mnoha zlozvykům, které se pak na ZŠ nebo v ZUŠ budou velmi obtížně odstraňovat. U mnohých dětí jsou pak tyto zlozvyky natolik závažné, že jejich přeučování je buď nereálné, nebo příliš demotivující a může vést až k ukončení hudební činnosti – tedy k úplně opačnému cíli, než k jakému jsme chtěli dítě přivést. Osobně tak doporučuji kroužek jen těm dětem, které jsou schopny nástroj správně držet, odpovídajícím způsobem pracovat s prsty a dokážou reprodukovat krátké předehrané rytmy tleskáním či zpíváním.

Nejčastěji se flétna v MŠ vyučuje skupinově. Skupinová výuka má mnoho výhod: můžeme pracovat s dynamikou skupiny, vytvářet více interakcí, děti se navzájem napodobují, motivují se a kroužek je více baví. Při hře na nástroj vždy potřebujeme také nějaký čas na individuální hraní. Kombinace obou prvků nám umožní realizace výuky v relativně malé skupince, od čtyř do šesti dětí. Lze uvažovat i o větších skupinkách, ale k výuce budeme potřebovat větší časovou dotaci, nebo můžeme zpomalit tempo výuky.

Co je cílem výuky?

Pokud vyučujete ve své mateřské škole hru na flétnu, položili jste si někdy otázku: „Co je cílem mého kroužku flétny?“ Otázka banální, ale velmi důležitá. Mnohé paní učitelky si totiž často za cíl stanoví především odehrání několika lidových písniček na nejbližší možné besídce, nejlépe ihned před Vánoci. Vše ostatní podřídí tomuto cíli. Výsledkem pak bývá pohled na skupinku dětí, které za sebou mají výrazné drilování hmatů jednotlivých tónů tak, jak jdou za sebou v nějaké lidové písničce, síla tónů je nestálá, často děti drží fl étnu zcela chybně, zobec skousávají mezi zuby a na jednotlivé tóny do flétny pouze odfukují bez známek artikulace (tj. nasazení tónu pomocí „úderu“ jazyka o patro). Úspěšnější bývá jen to dítě, které o něco více „drtilo“ úkoly doma s maminkou. Uznejte, je to pohled nepříliš hezký a okouzlí možná jen nezasvěcené rodiče. I tato forma kroužku může děti bavit, ale zamysleme se, co se stane, když se takto „zpracované“ dítě objeví u zápisu v ZUŠ. Správně tušíte, že nastává problém. Dítě se sice „naučilo“ osm tónů a šest lidových písniček, ale ostatní a neméně důležité dovednosti hry na zobcovou flétnu, jakými jsou artikulace, správné dýchání, držení flétny a poloha prstů zůstaly zcela opomenuty. Pokud chceme hru na flétnu v MŠ vyučovat odpovědně, nelze děti vést k pouhému pokládání prstů na dírky v kombinaci s jakýmsi improvizovaným vydechováním a v tomto režimu děti učit osm tónů a několik písniček. Na onu banální výše položenou otázku bychom si totiž měli i banálně odpovědět: „Naším cílem by mělo být naučit děti hrát na zobcovou fl étnu.“ Co tato odpověď znamená v praxi? Především nespěchat! Osobně postupuji pomalu, hodně opakuji a hodiny vyplňuji i zpěvem, tancem a různými hudebně-pohybovými aktivitami. Nehraji pouze písničky, ale s dětmi vymýšlíme také nejrůznější zvuky a pravidelně zařazujeme dechová cvičení. Děti pak za celý rok zvládnou základy artikulace: tedy nasazování tónů pomocí jazyka na „vyslovení“ slabik Tý/Dý do fl étny, základní práci s dechem: umějí udržet dlouhý a relativně stabilní tón, na jednom tónu zesilovat a zeslabovat a dovedou se nadechovat při hře pusou. Cíleně a trpělivě s dětmi pracujeme na správném držení fl étny, poloze rukou a prstů. Všechny tyto tři základní dovednosti bývají často při výuce v MŠ zanedbávány. Pokud se jim chceme poctivě věnovat, je nutné snížit zátěž v podobě výuky mnoha tónů a nepříliš snadných písniček. Může to být překvapující, ale kolik se děti zvládnou naučit tónů a písniček, vlastně není ani tolik podstatné – častokrát si lze na celý rok vystačit se třemi tóny: h1, a1, g1.

Flétna hrou

Abychom se tedy v dostatečné míře věnovali artikulaci, dechu a držení fl étny, mohla by náplň kroužku vypadat takto: Na první hodině nikdy nehrajme na celou fl étnu, začněme spíše s objevováním fl étny – fl étnu si rozložte na všechny tři části, s dětmi každou část prohlédněte, hledejte nejmenší a největší dírky, zkuste foukat do všech otvorů, přemýšlejte a společně hádejte, co vám tyto zvuky připomínají. Buďte kreativní, nebojte se experimentů a stále objevujte nové a nové zvuky ptáčků, automobilů, sirén, kukaček apod. V následujících hodinách věnujte pozornost hraní pouze na hlavici. Hraní na samotnou hlavici vám dává prostor pro nácvik správného dýchání, polohy zobce v puse a především tolik důležité artikulace. Od první hodiny rozvíjejte cit pro rytmus zpíváním a vytleskáváním krátkých a jednoduchých rytmizovaných říkadel a písniček. Ty poté můžete hrát pouze na hlavici. Zapojte Orffův instrumentář. Nezapomínejte ani na dechová cvičení.

Teprve po zvládnutí základů práce s dechem a artikulace přistupte k hraní na celou fl étnu. Zde bychom se měli zcela vyhnout jakýmkoli alternativním držením fl étny a učit děti držet fl étnu správně – tedy ne v pěsti pravé ruky na nožce, nebo přehlížet prohození levé a pravé ruky. Držení celé fl étny a poloha prstů je pro děti velmi těžce zvládnutelná dovednost. S trpělivým a správným přístupem se ji ale lze naučit.

Nyní můžeme začít s hraním jednotlivých tónů a cvičit jednoduché a krátké skladbičky. Spíše než na kvantitu přehraných písniček a tónů se zaměřme na kvalitu. I v tomto případě méně znamená více: dítě hrající uvolněně dvě skladbičky na třech tónech s artikulací, správným držením nástroje a správným dýcháním je jistě lepší výsledek než dítě hrající šest písniček v rozsahu osmi tónů, avšak se všemi možnými zlozvyky.

Existuje mnoho způsobů, jak děti v MŠ učit hrát skladbičky. Buď můžeme zvolit systém barvení not v notové osnově, kdy je každému tónu přiřazena určitá barva. Barva dětem říká, o jaký tón (tedy i hmat) se jedná, rytmus pak mají děti naučený z předešlého zpívání a vytleskávání dané písničky. Barevný notový zápis je tak pro děti pouze pomocníkem, aby se ve skladbičce orientovaly. Samotný nácvik probíhá především nápodobou podle učitelky. Podobným systémem je nahrazení not jinými, od sebe odlišnými znaky, např. h1 jako malé hodiny, a1 jako auto. I zde tedy nácvik probíhá především nápodobou a grafický záznam je pro děti pouze jakýmsi průvodcem v samotné skladbičce. Pokud chceme hrát bez not, můžeme využít systém fonogestiky: každému tónu přiřadíme určité gesto, např. h1 učitelka ukáže přiložením ruky k čelu, a1 ke krku, g1 k břichu. V tomto systému se děti učí velmi rychle, ale zároveň jsou zcela odkázány na gesta učitelky. Často se tak stává, že děti jaksi „zleniví“ a jen hrají právě ten tón, jaký paní učitelka ukazuje. Příliš nevnímají vztahy mezi tóny a nevytváří si tak ve své paměti „mapu“, podle které by hrály. Právě proto, je jakýsi alternativní notový zápis pomocí barev nebo obrázků výhodou. Nejlépe uděláte, když oba principy budete kombinovat. S dětmi si písničku můžete zazpívat a vytleskat, poté hrát na jednom tónu (na hlavici), kdy procvičíte artikulaci. Pak si písničku zahrajte pomocí fonogestiky a posléze zkuste hrát i z alternativního notového zápisu. Děti tak získají mnohem ucelenější představu o celé skladbičce, intenzivněji ji prožijí, a tudíž se ji také lépe naučí. Naopak bych se zcela vyhnul výuce klasického čtení z not. I při zvětšené notové osnově jsou rozdíly v poloze hlaviček not mimo rozlišovací schopnost většiny dětí. Co se týká rozsahu, který by se děti měly v MŠ naučit, myslím, že tóny g1, a1, h1 jsou dostačující, reálné maximum je podle mého názoru ještě zvládnutí c2, d2.

V jednom článku nelze přiblížit všechny možnosti, postupy a případně i těžkosti související s výukou hry na zobcovou fl étnu v MŠ, proto i zkušeným učitelkám vřele doporučuji seznamovat se s novou literaturou, vzdělávat se a neustrnout v zaběhnutých kolejích. Hra na zobcovou fl étnu přináší dětem mnoho radosti, byla by škoda, kdyby se tato radost později vytratila kvůli tomu, že jsme kroužek nevedli odpovědně a se všemi potřebnými znalostmi.