Syn lže a krade. Co s tím?

Otázka

Synovi je šest let; od jeho tří roků mi trochu dělalo starosti jeho chování – odmlouval, vztekal se. Nevím, jestli v rámci normy, nebo jestli mi to nadmíru vadilo. V těch třech letech jsem ho vzala do PPP, aby nám poradili, co s tím chováním. Udělali mu testy a vyšly mu dost nadprůměrné intelektové schopnosti plus zkřížená lateralita. K chování jsem dostala spíše obecné rady, převádět vztekání do legrace a být nad věcí: „To víte, kluci, maminko…“ Normálně chodí do školky, je považovaný za chytrého a zlobivého, stále o něčem diskutuje, namítá, zkoumá, zda by nemohlo být po jeho. Školka si aktivně nestěžuje, ale na dotaz učitelky připouští, že to není „hodné“ dítě. Má potíže s autoritami („To mi nesmíš přikazovat, já si to sám rozhodnu!“ a podobně), odmlouvá doma i ve školce. Je to takové hraniční, nemůžu se rozhodnout, zda já jsem přehnaně perfekcionistická matka, nebo zda si situace zaslouží nějaké odborné řešení. Teď se několikrát stalo, že vzal nějaké věci. Mně dvacetikorunu volně ze stolu nebo propisku ze šuplíku. Ze školky přinesl autíčko. Sem tam nějaké „drobnosti“, třpytivý kousek šperku, kartu pokémona. Když jsem to zkoumala, zapírá, říká, že to našel, že mu to kamarád dal, že to není z mého stolu, že to má půjčené. Při jasném prokázání, že je to kradené, ani tak nepřipustí, že něco sebral, nepřizná, vztekle stojí, odvrací se. I při domlouvání, při důrazných výtkách. Prostě se mi nepodařilo, aby uznal, že je to špatné. Omluví se se zaťatými zuby, ale nestydí se za sebe. Považuju to za průšvih, stanovila jsem tresty za budoucí pokusy o krádež (bez televize), budu vše důsledně zkoumat (ověřovat jeho tvrzení). A asi mu příště i nařežu. Co mám dělat?

Odpověď

Dělat dalekosáhlé závěry z větších či menších událostí v chování dítěte „na dálku“ je rizikové. Těžko lze usoudit, kde je příčina popisovaných chlapcových obtíží. Pro rodiče obecně by mělo platit, že když v chování dítěte zachytí něco podezřelého, měli by nekompromisně, ale bezesporu laskavě zasáhnout. Obecně se očekává, že zhruba s nástupem do první třídy, tedy mezi šestým a sedmým rokem, už dítě umí odlišit, kdy je lhaní přiměřené a kdy nikoli. Rodinná atmosféra důvěry je přitom nejdůležitějším předpokladem pro rozvoj otevřenosti a čestnosti a zabraňuje tomu, aby dítě lhalo. Cítí-li se bezvýhradně milováno, potom se dokáže přiznat, i když udělá nějakou chybu, a nemá potřebu si vymýšlet. Pokud dítě lže opakovaně, děje se to většinou zcela vědomě. Existují různé příčiny, proč děti v tomto věku lžou. Strach z trestu nebo zbožné přání být uznávaný zaujímají první místa. Je možné, že se dítě vyvíjí nerovnoměrně, že má poruchu pozornosti s hyperaktivitou, že po sociální stránce je opožděnější ve srovnání se všemi ostatními svými předpoklady. Možná že z nějakého důvodu ztrácí víru v sebe a v budoucnost, což se často stává v případě, kdy bývá blízkými osobami více kritizováno než chváleno. Zažívá častý pocit neúspěchu, jejž, pokud je dobře intelektově vybaveno, odvádí směrem, který rodiče netěší a neschvalují ho. Tím, že provede něco proti normě, dostává jednu z mála možností být úspěšný před sebou samým, ocenit sám sebe.

Pokud šestileté dítě jednou či dvakrát provede něco, co se neslučuje s uznávanou normou v chování, určitě bychom je neměli považovat za zkažené děcko, ale na druhou stranu není vhodné situaci nemístně zlehčovat. Především je dobré zjistit, co by chlapec s věcmi, které nějak získá, udělal, k čemu je potřeboval, co ho vedlo k jejich získání. Pokud z něj odpověď nedostaneme či řekne, že neví, nemusíme odpověď považovat za lež – ve skutečnosti opravdu nemusí vědět. Podstatné ovšem je stanovit, jak vzniklou „škodu“ dítě nahradí. Musí totiž zažít, a to je to podstatné, že když způsobí nějakou škodu, provede nepravost, musí za to nést následky a vše napravit. Vymyslíme po dohodě s dítětem (zdůrazňuji, že po dohodě), čeho se například na přechodnou dobu vzdá, aby vzniklou škodu uhradilo – samo peníze v tomto věku nevydělává. Obětuje přísun bonbonů, sušenek či něco jiného na určitou dobu? Věci zcizené v mateřské škole musí vrátit osobně paní učitelce, buď s přímou asistencí rodiče, nebo s jeho dohledem zpovzdálí. Maminka si například po příchodu do školky pro syna může ověřit, zda syn skutečně danou hračku či jiný předmět vrátil a omluvil se.

Vždy je nezbytné vymezit rozumné požadavky směrem k dítěti spolu s neutrálními opatřeními pro to, abychom se pokusili zamezit dalšímu opakování nevhodného chování. V popisovaném příběhu to proběhlo – zákaz televize v případě opakování zcizení nějaké věci. Je však stejně nezbytné kromě trestu zvolit i motivační ocenění, pochvalu, odměnu, když se dítě zachová podle našich představ. Ocenit vhodné chování či snahu o něj. Kromě toho jakýkoli trest není pro vývoj a nápravu dětské osobnosti podstatný, ale náprava každého přečinu ano. I my dospělí bychom se měli zamyslet, jak příštímu odcizování věcí zabránit. Například nebudeme nechávat volně povalovat peníze, což je ono výše zmiňované neutrální opatření…