nadané dítě

Mám doma sedmiletého šikulu. Tohle období jsme si už prošli. Byl "na zabití". Sice nekradl, zato byl agresivní. Poté, co jsem načetla co se dalo o nadaných dětech, se celá situace uklidnila. Jsem schopná ho lépe chápat a také jeho potřeby. Jsou jiní než "normálních" dětí. S tím bych se smířila a zkusila najít s ním společnou řeč. Ten můj nikdy neřekne, co se mu honí hlavou a co by chtěl. Zato našpulí pusu, zkříží ruce a nikdo s ním pak nehne. Ale i tady dělá pokroky. Nebo možná jsem schopná už teď lépe hádat, co za tím je. Nehodnoťte ho jako vrstevníky, vždycky bude někde jinde. Ten můj se "sekne" ve chvíli, kdy něco neumí nebo mu něco nejde. A pak se dějí věci. Neustále domlouváme, přesvědčujeme, že všichni se musí učit. Pomalu se to zlepšuje, ale říkejte si to někomu, kdo téměř vše zvládne hned.
Řekla bych, že bude potřebovat milující chápající mámu, protože okolí ho chápat nebude, rozumově patří mezi starší, kteří si nechtějí hrát s "prtětem". Může být sám mezi dětmi, těžko si k sobě bude hledat kamaráda. Kdyby vás posadili do první třídy, taky se budete nudit a hledat si zábavu - zlobit. Je těžké vychovávat chytré dítě. Přeji pevné nervy a hodně štěstí, snad se umoudří jako ten můj.