Kolik soukromí potřebuje dítě?
Dana - duchem nepřítomná - luxuje pokoj své dcery. Když projíždí obvyklý slalom kolem nespočetného množství hraček a malých kousků stavebnice a přemýšlí při tom, jak skvělé by bylo mít paní na úklid, narazí vysavačem na odpor. Pod malou komodou se vysavač zasekne a nejede dál. Co s tím zase je? Sehne se a vyloví velkou papírovou krabici, až po okraj naplněnou sladkostmi. Je to mix vyrobený ze záhadně rychle mizících čokolád a bonbonů, které byly v komoře, i laskomin, které dětem nosí babička. Dana okamžitě pochopí, proč má její devítiletá dcera v poslední době tak malou chuť na pořádné jídlo. A co teď? Promluvit si s ní a pokárat ji? Nebo se tvářit, jako by se nic nestalo?
My, rodiče, chceme mít jistotu, že se má naše dítko dobře. K tomu patří i to, že se zajímáme o jeho pocity a myšlenky. Chceme však své dítě i chránit. Například před nadbytkem sladkostí, nevhodnými kamarády nebo závadnými internetovými stránkami. Ale kolik takových vědomostí a kontroly je třeba a kde se začíná jednat o soukromí dítěte? Musí otcové a matky znát všechna malá tajemství svého dítěte? Smíme při úklidu nahlížet do zásuvek, skříněk, nebo dokonce do deníku dítěte? Dolovat z něj informace o jeho kamarádech? Dívat se mu při surfování nebo chatování na internetu přes rameno? A co dělat, když najdeme něco "kompromitujícího"?
Čím je dítě mladší, tím menší hodnotu přikládá soukromí. Většinou považuje za normální, když mu rodiče pravidelně pomáhají zvládat chaos, který vznikne při hře v dětském pokojíku. Ale už i malé děti bývají citlivé na to, když je potřeba vyřadit některé hračky a máma je jednoduše nechá zmizet. S určitou předtuchou se potom ptají, kde se příslušná hračka nachází - i když si jí dlouhé měsíce předtím vůbec nevšímaly. Pokud tedy chcete hračku odstranit, je fér, když se dítěte zeptáte, zda je to tak v pořádku. Jako kompromis můžete staré hračky odložit nejprve do sklepa. Pokud tam opravdu upadnou do zapomnění, můžete je pak v klidu vyhodit.
Pro předškoláky je jejich "privátní zóna" něčím velmi důležitým. Jejich pokoj je výrazem jejich osobnosti a označuje i odlišení se od světa dospělých. Zaklepat, dříve než vstoupíte dovnitř, by mělo být samozřejmostí.
Pokud chtějí rodiče starším dětem například utřít v pokoji prach a uklidit, měli by jim to předem oznámit. Tak má dítě příležitost uložit si svoje "bohatství" do bezpečí nebo schovat si svůj deník. Přehrabávat se ve věcech dítěte v jeho nepřítomnosti, listovat v deníku nebo si přečíst rozepsaný dopis pro kamarádku by mělo být tabu. Pokud chcete něco vypátrat, můžete to udělat společně s dítětem, což platí i pro školní aktovku a věci do školy.
Náročnější už je řešení situace, kdy objevíte například skrýš se sladkostmi z úvodního příběhu. Ignorovat to nemůžete, protože záchrana zubů je nejvyšší prioritou. Pokárání by zase zahanbilo "pachatele" a v budoucnu by si jednoduše našel lepší skrýš. Dana malou zlodějku na nález upozornila: "To sis ale udělala pěknou zásobu, nestačila jsem se divit, když jsem ji při vysávání objevila." Pak však trvala na svém stanovisku: "Já ti moc dobře rozumím a vím, jak jsou sladkosti lákavé. Ale chci, aby sis už žádné zásoby nedělala. Je totiž velmi důležité, abys měla zdravé zuby. Ty víš, že si můžeš dát každý den něco sladkého. Určitě najdeme nějaký kompromis, abychom byly spokojeny obě - já i ty."
Někteří rodiče (týká se to však hlavně maminek) by nejraději byli se svým dítkem neustále, aby je mohli ustavičně osobně podporovat a ochraňovat. Dobrou stránkou těchto rodičů je, že se velmi zajímají o své dítě, chtějí mu poskytnout optimální podporu, a proto se starají o to, aby se mělo dobře a nic zlého se mu nestalo. Stinnou stránkou je, že to rodiče někdy přehánějí. Tak z dětí během oběda "tahají" nejen to, co bylo dnes nového ve školce nebo ve škole, ale i to, jaké známky dostaly z testu ostatní děti, kdo a kde se s kým kamarádí, co přesně dělala a řekla učitelka nebo vychovatelka v družině, kdo zase ve škole nebyl ve své kůži apod. Mnohé děti na to reagují mlčením a málomluvností. ("Jak dnes bylo ve škole?" "Dobře." "Co jste dnes dělali?" "Nevím.")
Člověk chce samozřejmě vědět, jak se dítěti během dne dařilo. Lepší (a také úspěšnější) než inkviziční výslech dítěte je počkat, dokud nevzejde iniciativa z jeho strany a nenaznačí nám něco, čeho se můžeme chytit (a vždycky se - dříve nebo později - něco najde). Zapříst rozhovor už pak není až tak těžké. A přitom se dozvíme (téměř) všechno, co chceme vědět. Kdo chce posoudit, jaká atmosféra vládne ve skupině nebo ve třídě nebo jak se v ní dítě začlenilo, může jít na "hospitaci". Většina mateřských a mnoho základních škol umožňuje rodičům (po vzájemné dohodě), aby se podívali, jak v nich plyne život. V této souvislosti je vhodné využívat i tzv. dnů otevřených dveří, kdy jsou rodiče dokonce do MŠ nebo ZŠ pozváni. I přesto se však musí rodič smířit s tím, že o svém dítěti nikdy nebude vědět absolutně všechno. O některých trapných, osobních nebo i veselých situacích se rodiče nedozvědí nikdy…
Mnohým rodičům se prudce zvedá tlak i při tématu kamarádství: Není ten kluk trošku hrubý? Nemá ta holka nějaké problémy doma? Není tohle to dítě, co minule přistihli při krádeži v obchodě? Než však nad kamarádem či kamarády vyslovíte závěrečný ortel, bylo by dobré je nejprve pozvat domů a trošku blíže je poznat. Pokud se vám i potom někdo bude zdát skutečně nevhodný, můžete se svého dítěte nejdřív zeptat, co se mu na tomto chlapci nebo děvčeti opravdu líbí. Potom můžete říct: "Aha, z této stránky jsem ho ještě vůbec nepoznal/-a. Všiml/-a jsem si ale toho, že… A to se mi nelíbí. Co si o tom myslíš ty?"
Takovými rozhovory a zkušeností se děti postupně naučí samy odhadnout, kdo se k nim hodí a kdo ne. Přitom "hodit se" může znamenat i to, že děti budou určitou dobu fascinovány malými osobnostmi, které představují protiklady jich samých. Mimořádně jemný chlapec může například profitovat z dítěte - "grobiána", protože mu ukáže, že člověk může být v životě i trošku odvážnější a energičtější. Stydlivé, málomluvné děvče se naučí od své všetečné vrstevnice, že vůbec není nebezpečné říct svůj názor. Skutečně nevhodná kamarádství se časem většinou vyřeší sama. Nepřímo tomu však rodiče mohou trošku pomoct: Chlapec, který se nevhodně chová, je agresivní nebo se stává dominantním kamarádem, se stane méně důležitým, pokud dítě dostane více příležitostí najít si jiné kamarády. To se dá nejlépe v dětském pěveckém sboru, ve sportovním kroužku, při týmových sportech a v různých spolcích - jako např. na ochranu zvířat, v církevních seskupeních apod.
Nepřehledná vřava na orientálním bazaru je ještě nic oproti internetu. Nechat dítě volně se procházet po zmiňovaném bazaru je asi ještě o něco bezpečnější než je nechat samotné na webových stránkách. Při surfování nebo chatování platí: Bezpečnost dítěte je důležitější než respektování jeho soukromí za každou cenu. Dítě se může rychle dostat na špatné stránky. Nebezpečné jsou hlavně ty zahraniční. To, že nenecháme mladší děti (ve věku 7-9 let) surfovat samotné a raději nebudeme umisťovat počítač v dětském pokoji, není pro děti v tomto věku většinou žádný problém. Trošku ochranitelské pomoci (například společné vyhledávání dětských stránek) přijímají děti s radostí. Rodiče mohou použít i technické filtrační možnosti, které nabízejí mnozí prodejci: Jde o přesná nastavení, kdy si dítě může otevřít pouze stránky, které mu rodič povolí. Zablokovat se dají i stránky s pornografickým nebo násilí podporujícím obsahem. Dívat se dítěti pravidelně přes rameno je ale i tak nevyhnutelné, protože tyto systémy neposkytují absolutní bezpečnost. Chat ani jiné veřejné diskuse on-line se v tomto věku ještě nedoporučují, vhodnější je využívání společné rodinné e-mailové adresy.
Pro starší děti (ve věku 10-11 let) však filtry nejsou příliš vhodné, protože musí často vyhledávat informace na internetu i kvůli škole (seminární práci, projektům apod.) a blokování jim pak brání v důkladné přípravě do školy. Při jejich ochraně je důležitá diplomacie, protože děti se velmi snadno rozzlobí, pokud cítí, že je někdo kontroluje. Rodiče musí samozřejmě s dítětem mluvit o tom, jaká nebezpečí na internetu existují. Mohou vyjádřit i pochopení pro to, že zvědavost, která se týká "nebezpečných" stránek, je určitě vysoká. A že by také na místě dítěte jen těžko odolávali pokušení nekliknout na ně aspoň jednou. Ale že i přesto je důležité to nedělat, protože jsou tam děsivé nebo závadné výjevy, na které se nedá jen tak snadno zapomenout.
Pokud je dítě při chatování aktivní v "místnostech pro školáky"(doporučuje se až od 10 let), nemusí rodiče stát celou dobu vedle něj. To je samozřejmé. Svoji dceru nebo syna by ale měli poučit o tom, že je nevyhnutelné dobře skrýt svoji identitu. Dítě by za sebou nemělo v síti zanechávat žádné stopy, protože web nikdy nezapomíná. Nick (přezdívka) by neměl jednoznačně poukazovat na děvče nebo chlapce. Neměla by být k němu připojena žádná čísla, která mohou poukazovat na věk dítěte. Rodiče mohou čas od času ověřit vědomosti svého dítka ohledně bezpečnosti na "netu" a obnovit je: "Víš ještě, na co je třeba dávat pozor, když chatuješ?" (A připomenout, že nikdy nesmí prozradit nic osobního, protože za zdánlivým chlapcem nebo děvčetem se může skrývat dospělý, který může mít špatné úmysly. Že se nikdy nemá setkávat s cizím dítětem bez toho, aby o tom řeklo svým rodičům nebo aby si s sebou vzalo nějakého důvěrně známého dospělého. Že by mělo podivné nebo trapné dialogy ihned a bez komentáře přerušit apod.)
Ovšem ani u starších dětí nestačí jen vysvětlování, zdůrazňují odborníci na média. Bylo by vrcholně nedbalé nechat dvanáctileté dítě surfovat na internetu samotné ve svém pokoji. Nutnou kontrolu však vnímá dítě mnohem lépe, pokud je vyjádřená formou zájmu. Můžeme tedy občas přijít do pokoje dítěte a zeptat se: "Tak ukaž, cos našel nového." Nebo třeba vyjádřit prosbu: "Můžeš mi, prosím tě, něco najít?" Touto cestou rodiče zároveň uvidí i způsob, jakým se jejich dítě na internetu pohybuje. Důležité je, aby používalo při hledání stránek vyhledávač, a ne normální prohlížecí okno. Jsou stránky, které při zadávání výrazu do okna využívají pravopisné chyby, aby se tak - i přes bezpečnostní blokování - otevřely. Toto mohou být stránky pornografické nebo takové, které zobrazují oběti nehod či války příliš drastickým způsobem. Takoví poskytovatelé např. využívají toho, že dítě pravopisně nesprávně zadá jméno svého idolu.
Pro e-maily platí to samé jako pro dětské dopisy: Rodiče by měli zachovávat listovní tajemství. V e-mailech přátelům, oblíbené tetě nebo prarodičům dítě může napsat myšlenky, které nechce zprostředkovat svým rodičům, a může se stát, že e-mail čas od času obsahuje i stížnosti na ně. Dítě má právo vyjádřit svoje obavy, trápení a konec konců i drobné pomluvy na rodiče "třetí straně" a není vhodné, aby to rodiče vždycky věděli…
Rodiče by se měli zajímat i o to, co dítě dělá se svým mobilem. Na některých školních dvorech vznikají za pomoci mobilu fotografie nebo krátká videa zobrazující násilí a ta se potom šíří spolužákům a známým. Nejlepší by samozřejmě bylo, kdyby dítě nemělo možnost nahrávat videa či fotografovat prostřednictvím mobilu (nebo videa či fotky přijímat) a telefon používalo jen v případech nutnosti, ale to při dnešním technickém pokroku není příliš reálné. Pokud tedy dítě posílá i přijímá SMS či MMS, platí stejná pravidla bezpečnosti jako při chatování: Neposkytovat žádné osobní informace nebo údaje cizím lidem, žádné schůzky bez vědomí dospělého. Při nepříjemných dialozích nebo nežádoucích obrázcích je nutné okamžitě komunikaci přerušit a neváhat ukázat nedůstojné fotografie nebo videa rodičům či jiným dospělým. Pokud se s dítětem otevřeně bavíte o jeho kontaktech i o konkrétních nebezpečích, není třeba, abyste tajně zjišťovali v jeho mobilu seznam hovorů nebo kontrolovali telefonní čísla v seznamu.
Objednejte si v období od 22. září do 21. října 2009 předplatné časopisu MÁMA a já na jeden rok a automaticky získáte dáreček - hebounký dětský župan od NIVEA baby. Časopis si můžete předplatit i prostřednictvím internetu zde.
Těhotenství |
Dítě |
(C) 1999-2024 Rodina Online, všechna práva vyhrazena.