Zápisky z nemocnice

Není to samospásná terapie, ale celkem pomáhá. Dlouho jsem nic nenapsala, neštěstí se mi vyhýbalo, asi aby se mi podařilo nastřádat síly na to poslední.

Byla jsem podruhé těhotná, bylo to vytoužené těhotenství, na které jsme čekali rok a čtvrt. Vše se zdálo v pořádku, nic nenaznačovalo problém, triple testy byly v pořádku. V úterý v noci jsem začala krvácet (byla jsem v šestnáctém týdnu), jeli jsme na pohotovost, ale krvácení ustalo. Měla jsem klidový režim. V noci, resp. nad ránem dalšího dne se krvácení opakovalo, jela jsem ke svému obvodnímu lékaři. Krvácení ustalo, měla jsem zůstat v klidu doma. V pátek jsem byla na pohotovosti s malým krvácením znovu. Zase mě poslali domů. V neděli v noci mi praskla plodová voda. Miminko ve mně stále žilo a tlouklo mu srdce. Čekali jsme jeden den, druhý, jestli se stane zázrak a nezačne se mi obnovovat plodová voda. Ve středu 29.8. 2007 jsem porodila mrtvé dítě v 17. týdnu těhotenství. A toto jsou mé zápisky z nemocnice, které mi pomáhaly celou situaci přežít.

Neděle - noc

Ležím v podolské nemocnici a je temná noc. Nejen, že není vidět hvězdy na nebi, ale ta nejcennější hvězda v mém nitru právě dohasíná. Z temnoty se ozývá dětský pláč. Bože, jak nepatřičný mi připadá. Pláč svého dítěte já nikdy neuslyším. A přece ten zázrak byl na dosah, skoro hmatatelný, tak živý. Ještě mu tluče srdce, ještě mu tepe v žilách krev a přesto…Chybí mu zoufale prostor - nemůže se ani trochu pohnout. Zkouším se vžít do jeho pocitu, pocitu odsouzence ve svěrací kazajce, ještě navíc bezmocného, nevinného a nechápajícího, proč se mu to děje. A není mi lépe, zachvacuje mě zase ta tupá bolest, okořeněná vlastní bezmocí a láskou, mateřskou láskou, která se nedávno zrodila a má zase pohasnout. Je ještě příliš malé, aby mohlo vstoupit do našeho světa a přitom je tak dokonalé! Do posledního článku maličkého prstíku, který už si nikdy nevstrčí do stejně dokonalých úst. Je malým odsouzencem a odsoudit ho mám já, jeho matka. Jak krutá je toto volba. Ne, to není volba, rozhodnutí je přece předem dané. Jen ho musím vyslovit, musím to být já, kdo jim má říct: "Dost. Konec." Čím dřív to udělám, tím dřív přestane mé dítě trpět a tím dřív já o ně přijdu. Ukončení těhotenství - jak lacině to zní. Za těmi slovy je toho však mnohem, mnohem víc. Říkají, že bych měla spát, zítra mě čeká těžký den, ale chci tuto noc zůstat vzhůru se svým dítětem. Nebudu mít příležitost vstávat k němu hladovému celé měsíce, mám jen tuto jednu noc k bolestnému rozloučení. Jednu noc, namísto dlouhých let. Jednu noc, jen jedinou, jak žalostně je krátká, jak nemilosrdný je čas. Nemilosrdný? A přitom již doufám v jeho hojivý účinek. V uších mi zní oblíbená píseň, v níž zpěvák zpívá: "a je mi hůř než-li do břicha střelené vlčici, chycené do pasti za všechny čtyři. S devíti sajícími štěňaty a tlamou plnou dikobrazích bodlin…" Je mi hůř. Doufám, že budu mít sílu, sílu na další všední dny a slibuji si v duchu, že všechnu moji pozornost, čas a myšlenky dostane Mára. Protože to je můj syn - živý, zdravý, dychtící po lásce a dobrodružství. A já mu to vše dám v dvojnásobné míře, než dostával dosud. Jeho fantazii bude vyhověno, budu s ním žít jeho báječný svět, spolu slezeme nejvyšší hory, spolu objevíme nejroztodivnější tvory naší planety, spolu dobudeme svět, spolu a pro naše miminko, které nedostalo šanci se narodit živé a přesto zasáhlo naše srdce. Budeme na Tebe stále myslet!

Pondělí

Čekání se prodlužuje na neúnosnou míru. Moje hlava není škopek na piliny, vím jaké jsou vyhlídky, vím, co se s největší pravděpodobností stane, vím, co je nevyhnutelné. Ale přesto doufám v zázrak. V zázraky, ve které přece nevěřím. V zázrak, který by mi seslal Bůh, o kterém jsem minulý týden v jednom z těch rádoby duchaplných hospodských, napůl vtipných, napůl vážných rétorických cvičeních, řekla, že neexistuje a pokud ano, že není dobrý, ale poťouchlý a zlý. Přirovnala jsme ho k jedné všemocné postavě ze Star Treku, k panu Q. Je tohle snad trest? Teď teprve dokonale rozumím té vtipné glose: "Jsem ateista, až se bojím, že mě Bůh potrestá." Vyjadřuje přesně to, co teď cítím, když se snažím odpovědět si na otázku: "Proč? Proč se tohle stalo?"

Z okna se dívám na barokní opevnění Prahy a říkám si: "Kéž by tak pevný byly mý plodový obaly." Co mě to sakra napadá za ptákoviny? Dobře. Kéž bych tak silná tedy byla já, až se vrátím domů a budu se snažit, aby Marečka, tenhle špatný sen minul.

Volala mi maminka, doufala jsem, že nezavolá, než se to vyřeší, nechtěla jsem jí to říkat, ale nedokážu jí lhát. Prožívá to se mnou velice bolestně. Teprve poté, co jsem se sama stala matkou, dokázala se mnou mluvit o smrti mé předčasně narozené sestry. Vím, že mi rozumí a vím, že trpí nyní dvojnásob. Se mnou a se svým tehdejším miminkem, které se jí narodilo před více než 30 lety a žilo jen pár dní. Bože, to to bude bolet tak dlouho?

Zase oslovuji Boha? Vím, že na mě v tuto chvíli myslí spousta žen z rodiny a některé z nich se za mě i modlí. Vyslyší Bůh alespoň je, nebo bude jeho touha mě ztrestat větší? Kdo ví? Kdo tohleto ví? Lékař? Bůh? Nemohu se zbavit dojmu, že lékař mohl dělat víc, v jednom týdnu jsem čtyřikrát roztahovala nohy před čtyřmi různými doktory a líčila jim své potíže a obavy. Opravdu nemohli odhadnout, co se stane, opravdu nemohli provést alespoň nějaké testy a rozbory? Nebo je to jen moje marná snaha najít viníka? A k čemu mi asi tak bude? A nejsem jím já sama? Pozor! Tyhle myšlenky mám přece zakázané. Ale přesto. Co jsem jedla? Co jsem pila? Kde jsem všude byla? Nemyla jsem se moc? Nebo málo? Co jsem všechno dělala? Měla jsem se milovat? Měla jsem se koupat s Marečkem? Neměla jsem přestat chodit do práce? Ne!! Tohle opravdu musí zůstat zakázaná zóna.

Úterý - dopoledne

A je to tady, zázraky se nekonají. Večer mi vyvolají porod. Budu rodit dítě, milované dítě, budu rodit živé dítě, které možná bude mít pár vteřin života na tomto světě. A asi ho to bude bolet. Nemohu už psát, je to zlé. Kdyby to pomohlo, rozmlátím tenhle špitál a tenhle zkurvenej svět na malý kousíčky. Mám vztek, bolí to, krvácím přímo ze srdce, jsem bezmocná, malá, zoufalá. Nechala jsem se objímat od úplně cizí ženský. Já. Tohle fakt není spravedlivý.

Úterý - podvečer

Moje nenarozené dítě je statečnější než já. Možná si řeklo, že takovouhle ufňukanou matku ani nechce. Vzalo to rozhodnutí na sebe, nemusím ho činit já. Začala jsem tak silně krvácet, že porod-potrat už nelze odkládat. Cítím obrovskou úlevu, je tohle normální? Necítím bolest. Jsem klidná, je mi docela dobře. Chce se mi spát.

Úterý - večer

Kap, kap, kap - zatím, co mi oxytocin kape do žíly, kanou mi slzy po nehybné tváři. Rozloučila jsem se dost? Omluvila jsem se za to, že nejsem dost silná donosit své dítě? Bude ho to bolet moc? Jak dlouho to bude trvat? Jak mu mohu pomoci? Ještě si toho máme tolik co říct, ještě stále jsme spolu. Na chvíli.

Středa - noc

Dnes dětský pláč z horních pater nezaznívá, ale věřím , že už by mi nepřipadal nepatřičný. Toto je má čtvrtá a snad poslední noc tady. Odejdu sama. Nejsem schopna říct, co cítím. Z části je to prázdnota, z části stesk. Snad. Už necítím ale zlost, ani tak velkou bolest. Z části asi smíření a z části velkou lítost. Ano, ještě stále pláču, ale trochu jinak. Vím, že si odnáším ještě jednu daň a tou je nespavost, nemohu zavřít oči. Vidím ho. Bylo tak strašně krásné a působilo klidně, jako když spí. Snad netrpělo a netrpí. Odejdu odsud sama a nebudu to už já, bude to někdo trochu jiný. Tak tedy ještě jedno: Sbohem! Naše sladká Matyldo. (Matylda bylo naše "pracovní" označení pro naše miminko)

Dnes

Je vůbec možné, že je to teprv 9 dní? Připadá mi to jako věčnost. Ale v noci už mě nebudí zlé sny a morbidní obrazy. Už mě budí zase jenom starej dobrej Mára. Nasadili jsme velice rychlý životní tempo - nestíháme se moc pitvat ve vlastních myšlenkách. Koupila jsem si nový kolo a funíme na rodinných vyjížďkách do místních kopců - mimojiné. Žijeme rychleji než před tím. Jsme více spolu. Víme, že se máme rádi.

Nepláčeme a nemluvíme o tom, co se stalo. Snažíme se udělat tlustou čáru. Nesnažíme se zapomenout, jenom se smířit.

Mareček se začal počůrávat (zřejmě následek půlnočního hysterického odjezdu do nemocnice s prasklou vodou), ale po pár dnech se dal zase dohromady. Tuhle v čekárně u doktorky líčil přítomným dámám, že maminka měla v bříšku miminko, ale že už ho tam nemá. Víc už to neřeší. Bere to jako fakt a my se k tomu snažíme přistupovat podobně. Už dokážu přijímat i věty typu: lepší teď než později, příroda ví, co dělá, brzo budete mít jiné miminko… Už vím, že jsou myšleny dobře a co víc, je na nich snad i něco pravdy.