Radko,

i když na netu nejsem - nějakej radar mi sem snad táhnul. Nevím, jestli jsem měla to štětsí, ale nějak jsem se cítila vnitřně spojená s vaší Matyldou. Bylo mi to a na vždycky mi zůstane ctí, že tomu tak bylo.
Nechci a nebudu psát o tom, jak moc mi to zasáhlo. To vím jen já sama. Stejně se můj smutek nemůže nikdy vyrovnat tomu, co jste si zažili vy.
Ale chci jen říct, že ačkoliv tohle psaní je těžké a strašně strašně smutné, snad ti to pomohlo přijmout tu strašnou ránu, co tě potkala. Vím, že se nedá zapomenout, nedá se s tím smířit. Ale taky vím, že ty dokážeš přežít. Pro Toma, pro Marečka, pro vás, pro všechno, co máte za sebou a pro všechno, co vás čeká. Teď je nejlepší na nic z toho, co tě potkalo nemyslet - prostě radši vůbec nemyslet.

Z celýho srdce ti přeju, ať tahle nejtěžší doba rychle utíká a co nejrychlejš přijde čas, kdy ta největší biolest ustoupí. Kdybych mohla, posunu ručičky času kosmickou rychlostí, aby čas pro vás utíkakl rychle a zase bylo líp.

Je dobře, že jsi se ze všeho vypsala. I když při čtení tvých pocitů tu ostudně brečím na veřejným místě. Nemůžu nebrečet. Chci se s Matyldou rozloučit. Chci, aby věděla, že jsem jí měla a budu mít ráda. Stejně jako mám ráda tebe. Je nespravedlivé, že se takové věci vůbec dějou. Ale život už je nespravedlivej (i když - PROČ zrovna k tobě????) - posílám ti všechnu sílu, co můžu postrádat - ne pro dny, kdy se dá všechno zvládnout - páč nejsi sama, ale pro noce, kdy si myšlenky nacházejí svojí cestu a nenechají se zastavit, nedají se umlčet.

Vím, že tohle všechno už jsem ti psala. Snad víš, že na tebe myslím a posílám sílu. Vydrž. Nemám víc slov, jak to všechno vyjádřit. Drž se... a kdyby něco - no, šak víš ;o)))))