Mám problém se začleněním do společnosti. Jsem totiž "z lesa"... a je to na mně znát.
Začalo to nenápadně. Ani ne jako u chřipky - pálení očí, škrábání v krku a tak. Bylo to ještě daleko nenápadnější. Sem tam jsem si přečetla na Rodině.cz nebo někde jinde, počítám v to i svůj oblíbený čtrnáctidenník ´Napsáno životem´ to záhadné slovo VÝCHOVA. "Jak vychováváte svoje dítě?" "My byli doma vychovávaní k tomu, že..." "Výchova dítěte je nesmírně zodpovědná záležitost..."
Hrome, uvědomila jsem si v ten moment a podstoupila náročnou exkurzi do nitra své paměti. Jak vlastně vychovávali mne? Kdo a čím? Před očima mi jasně defilovaly desítky naprosto absurdních zážitků. Například moje nedávno zesnulá babička, se kterou jsem prokazatelně jako dítě strávila nejvíc času, mi kladla na srdce, abych nejedla banán ve slupce, protože pod ní může být schovaný jedovatý had, kousnout mne a způsobit tak můj následný skon. Banány mi nikdy nechutnaly, takže z této dozajista dobře míněné rady - byť z mého úhlu pohledu poněkud absurdní, netuším, co by had pod slupkou dělal, jak by se tam asi dostal a hlavně, jak by si toho i takový slepec jako já mohl nevšimnout - rady nemohu těžit. Taky mi říkala, že mám nosit v zimě čepici a doma bačkory, protože od nohou se nejvíc ustydne. Nedělám ani jedno z toho, ale dejme tomu. Poslední, co mi vytanulo na mysli, byla důvěrná informace o tom, jak se správně utírá pipinka, aby se do ní nedostaly nečistoty z... no, však vy víte.
Strašné, ale je to opravdu všechno. Vyplývá z toho jediné - jsem NEVYCHOVANÁ. Jsem Mauglí. Všichni ti dobří lidé, kteří o mně říkají ty ošklivé věci, mají pravdu. Můj bývalý šéfredaktor, který řekl, že jsem živelná žena. Jeden můj dobrý kamarád, který se nechal slyšet, že nejsem člověk, ale přírodní úkaz. A můj řekněme přítel, byť to není přesné, který mne oslovuje zásadně ´ty zvíře´.
Naše adoptivní tetobabička Alena se dneska zcela oprávněně otřásala hnusem, když viděla, jak nabírám na lžičku žloutek ze synem rozbitého vajíčka a vkládám ho do úst. Taky jím syrové maso. Ne tatarák. Syrové maso. Prostě si ho kus ukrojím a sním. Hovězí i vepřové. Drůbeží ne. Syrové drůbeží je hnusné.
A chodím bosa. Nedávno o mně (nejspíš) někdo založil i diskusi. Jako že potkal ženskou bez bot a myslel si, že je blbá.
Já nevím, možná jsem. Tím si člověk nikdy nemůže být jistý. Vidím strašně špatně, ale vím, že dost lidí na to kouká divně. V metru, v krámě a tak. Když mi bylo osmnáct, tak se lidi při pohledu na moje bosý nohy usmívali, ačkoli jsem vypadala na třicet. Dneska je mi třicet dva, na kolik vypadám nebudu tipovat, ale asi úplně poprvé v životě mi spoluobčané říkají slečno... a na moje bosý nohy se dívají úplně jinak než kdysi.
Změnily se chodníky? Koušou? Jsou napuštěné jedem? Změnily se moje nohy? Jsou odpornější než před deseti, patnácti lety? Anebo se změnili ti lidé? Byli krátce po revoluci veselí a plní hippíckého entuziasmu, zatímco dnes jsou nerudní a zkažení tržním hospodářstvím se všemi jeho výdobytky?
Přemýšlím nad tím, kudy bosa chodím.
Dnes jsem šla bosa do centrály firmy Oriflame.
K této instituci jsem se dostala zvláštním způsobem. Jednou jsem šla do kanceláře na nějaké jednání, v přestrojení za normální ženu; v krátké sukýnce, sáčku a lodičkách. Před sídlem firmy mne odlapila usměvavá paní a ptala se, jestli nemám chvilku čas. Měla jsem chvilku čas. Navíc trpím obsedantní představou - zřejmě způsobenou nedostatkem výchovy - že lidé, odchytávající jiné lidi na ulici, jsou určitým způsobem v tísni a mou morální povinností je jim pomoci. Sama jsem v mládí ochytávala, když jsme s přáteli neměli co jíst a museli okolojdoucím vnucovat ke koupi dětské knížky o kocourech, kterých se kamarádovi válelo asi pět set pod postelí, neb je v pominutí smyslů vydal (čímž se notně zadlužil), aniž by byl schopen je prodat. A taky mě občas zastavují somráci. Nedávno mi jedna zašlá mladá paní chtěla prodat kameninový pucláček za 200,-, aby měla na lístek do Budějic. Dala jsem jí 14,50,- s tím, že si pucláček může nechat.
Paní mne odvedla do budovy Oriflame a ukazovala mi různé věci. Taky si půjčila občanku, že mi udělá registraci. Bylo mi to jedno, nechtěla za to peníze. Chtěla jsem té paní udělat radost a měla jsem trochu času. Asi měsíc mi pak psala SMS, kdy jako půjdu do Oriflame, že bychom se mohly potkat. Myslela jsem si, že nikdy nepůjdu do Oriflame, tak jsem neodepisovala.
Když jsem dnes vešla do Oriflame, byla jsem v civilu. Bez bot, v oranžovém tílku s legračním obrázkem mimozemšťanů, jak kradou ovce, s oranžovým batůžkem, ze kterého visí plyšový růžový pardál.
Protože špatně vidím, nejdřív mi nic nedocházelo. Položila jsem ženě na recepci slabomyslný dotaz - díky nedostatku výchovy nezvládám jednání s insitucemi, ať už je to finančák, sociálka nebo české dráhy - a šla vyplnit ´objednávku´. Vyplnila jsem, vzala si pořadové číslíčko v automatu... a rozhlédla se kolem sebe.
Bože!
Všude kolem byly samé ženy! Někde je tu možná i ta paní, co mi psala milé SMS, neboť ze mne asi má nějaké provize, když budu platící divák. Já jí nepoznám, protože nevidím. Hned bude každému jasné, že jsem z lesa. A co horšího - ty ženy jsou... KOSMETICKÉ PORADKYNĚ!
Kosmetické poradkyně si také povšimly vetřelce ve svých řadách.
Od jednoho stolku se na mne dlouze a velmi výsměšně zadívala krásná éterická blondýna, celá v bílém. Pak se přidávaly další. Vyloženě jsem cítila, jak mne jejich pohledy provrtávají srkz naskrz. Ačkoli kus ode mne přečnívala ze židle hodně korpulentní madam, připadala jsem si hrozně tlustá, protože většina poradkyň měla chlapecké boky, v pase tak 40 centimetrů a prdelky jako dva stroužky česneku. Ta mohutná paní je tam třeba jenom tak omylem, říkala jsem si. Možná ji někdo poslal, aby něco vyzvedla nebo tak.
Zacouvala jsem ke dveřím na dvoreček. Na mém lístečku bylo číslo 354. Na displeji blikalo číslo 329.
Bylo mi dost hrozně. Kolem mne byly ŽENY. Všechny neomylně poznaly, že já žena nejsem. Nejsou z lesa, ale instinkty jim v tomhle fungují dokonale. Kdykoli přijdu mezi cizí ženy, připadám si, jako bych měla na prsou zavešenou velkou ceduli s nápisem ÚPLNÝ IDIOT - POZOR, NEKRMIT! Mám dojem, že je na mně vidět, jak ukrutně jsem nepraktická, že neuklízím, nevařím, nepeču, nešiju, nezašívám, neháčkuju, ani nepaličkuju nebo nevyšívám na hedvábí a neumím to s chlapama. Že se nemaluju, nechodím k holiči a až na výjimečné případy neoblékám jako žena, nýbrž jako sotva zletilý infantil z trampsko-rockerské rodiny je vidět doopravdy.
Najednou se v místnosti objevil muž. Byl úplně stejně zmatený jako já. Tipovala jsem, jak se tady objevil. Nevypadal ani na gaye, ani na metrosexuála. Byl to obyčejný tatík s bříškem a pleší. Pravděpodobně mu ochořela manželka - poradkyně a byl vyslán, protože za tři dny končí platnost aktuálního katalogu. Muž se na mne zadíval a v očích mu zajiskřilo. Viděl ve mně pravděpodobně potenciálního spojence. Vykročil směrem ke mně, ale ŽENY se na něj zadívaly tak žensky, jak to jen dovedou.
Muž znejistěl a odpotácel se k automatu na kávu. Ustoupila jsem ještě o kus dál na dvorek. Pro jistotu. V podobných situacích jsem silně paranoidní. Navíc mi nedávno jedna bývalá přítelkyně od mého ´něcojakopřítele´ nechala vzkazovat, že mi vyškrábe oči. Viděla jsem fotku. Klidně by mohla být KOSMETICKÁ PORADKYNĚ.
Konečně na mne přišla řada. Poděkovala jsem milosrdnému Ježíši, že nade mnou držel ochrannou ruku a odešla se znemožnit k pokladně, protože neumím vyplňovat žádné formuláře ani složenky a objednávky pochopitelně taky ne.
Je to naštěstí za mnou. Sedím doma, piju rajčatovou šťávu, kouřím a píšu tenhle traktát. Zřejmě si nyní pokládáte otázku PROČ? Kdo to má sakra číst?
Já nevím. Možná jsem blbá. Ostatně, chodím po Praze bez bot. Berte to třeba tak, že vám chci předložit lehkou a humornou formou podnět k zamyšlení. My z lesa nejsme zlí a nejíme malé děti. Tak na nás, prosím, nebuďte oškliví. Na oplátku vám slibuji - a klidně to odpřísáhnu na svou duši i na kočičí uši - že se nikdy, ale opravdu nikdy nepokusím stát kosmetickou poradkyní, i když mi v Oriflamu dali takovou tu plastovou kartičku.
Těhotenství |
Dítě |