tisk-hlavicka

Popálení na duši

7.6.2007 Jodie 110 názorů

Rána se pomalu hojí, zůstane nám jizva, možná i ta časem zmizí, ale jizva na duši, ta se neztratí.

Tento článek píšu z čistě sobeckých důvodů. Už delší dobu se potřebuji vykřičet do světa, popsat černě bílý list papíru a uspořádat si myšlenky, hodnoty a utvořit hranice. Potřebuji si udělat tlustou čáru a tak trošku začít znovu, čistěji, pomaleji… Třeba těmito řádky dám podnět k zamyšlení i pár lidem podobně plujícím v rozbouřeném moři…

Mám období, kdy je toho na mě příliš. Žiji si docela poklidným životem, vychovávám malého téměř dvouletého klučíka, v bříšku nám roste další děťátko a jsme spokojená rodinka. Ale i přes to štěstí, mám někdy pocit, že čas teče rychleji než si ho dokážu vychutnat. Valí se na mě lavina, nedokážu se přes ní prokopat a padám někam do hlubin… pak se mi vždycky podaří pomalu vyškrábat nahoru. Asi ten pocit znáte, vždycky se z toho nějak dostanete, vezmete si ponaučení a možná už příště nepadáte tak hluboko. Když se to týká pouze vás, je to taková hra života. Když se sebou však strhnete i někoho jiného, přestává to být legrace. Obzvlášť je-li to vaše dítě.

Je moc pěkný den a my se ráno vypravíme na procházku do přírody. Cestou sníme snídani a je nám spolu fajn. Jen já cestou zpět uvažuji, jak strávíme odpoledne. Vidím, jak cyklisté vyjíždějí na výlety a dostanu chuť taky se projet na kole. Vždyť už si to dlouho slibujeme… Můj muž má však jiné plány, má hodně práce a chtěl by jí dodělat. Neskrývám smutek, ale na druhou stranu nic nenamítám. V těhotenství mám potřebu být co nejčastěji se svou rodinou, trávit víc společných chvil než je někdy možné a tak se neshodneme. Manžel mi říká slova, která mě raní a něco hluboko uvnitř mne se zavře. Vím, že bych o tom měla mluvit, ale nejde to, uzavírám se do sebe a trápím se tím. Syn usíná a já se pouštím do zběsilého úklidu, potřebuji ty pocity nějak vybít. Nepomáhá to, vařím polévku, uklízím šuplíky, které již měsíce nebyly tknuty, vytahuji žehličku.. Kluk se probouzí, ve mně všechno vře a já se mu nedokážu v tu chvíli stoprocentně věnovat. Sám si najde činnost a hraje si nedaleko mě. Zásadně v jeho přítomnosti nežehlím, pouze když spí. Již párkrát jsem totiž měla zlé předtuchy. Pocity ve mně však přehluší mozek a já si říkám: Dožehlím ještě těch pár kousků a půjdeme se naobědvat. Potom si vyjedeme na kole bez tatínka a pěkně si to spolu užijeme, alespoň přijdu na jiné myšlenky. Ohýbám se ke koši pro ty poslední kousky prádla. Otáčím se a zpanikařím, chlapeček je pod šňůrou od žehličky, nestačím na něj dosáhnout. Říkám si, hlavně zachovej klid, uvnitř mě to však křičí: Pozóór! Sebekontrola nefunguje, zakřičím i doopravdy. Je to sekunda, žehlička padá, víc už nevnímám. Popadám syna, volám na manžela, který je ve vedlejší místnosti a rychle utíkám pod studenou sprchu. Popálena je polovina ruky, kůže začíná bělat a odlupovat se. Shodou okolností jsem před pár dny pročítala, jak se k popáleninám chovat, mozek mi ale úplně vynechává, ručku dál sprchuji, něco mi říká, že opatrněji. Manžel nemůže najít telefon, panikaří, já se snažím zachovat klid, ale nedokážu dělat nic jiného než uklidňovat syna. Pod studenou sprchou strašně řve, drásá mě to, ale nepřestávám, vím že musím. Po pár telefonátech zabalíme ručku a vyjíždíme na pohotovost. Náš kluk se v autě směje a ukazuje na volant, kdo potřebuje uklidnit jsme my rodiče. Vybavuji si všechny články o popáleninách, které jsem četla… v myšlenkách mi probíhají nejhrůznější představy. Raději od nich upouštím a snažím se naladit na klidnější vlnu. Přijíždíme na pohotovost, podle telefonátů to není tak hrozné. Myslíme si, že ručičku jen obvážou a pojedeme domů. Doktor mě však vyvádí z omylu. Rána je hluboká a on zvažuje, zda nás neposlat do větší nemocnice vzdálené asi hodinu od našeho města.

Náš chlapeček klidně leží, nechává se ošetřit, jen zvědavě kouká… je v šoku? Nezdá se mi, v šoku jsem spíš já, potřebuji uklidnit a pořád se ptám, zda se to zahojí. Doktoři se tváří vážně, ale uklidňují mne, že doufají v úspěch. Míříme na jednotku intenzivní péče, kde maličký dostane infuzi s tekutinami a je sledován přístroji. Kromě ovázané ručky se zdá být všechno v pořádku. Prohlíží si hadičky, na které je napojený, snaží se za ně tahat a zvědavě kouká na světýlko na palečku. Chvíli nám trvá, než si na nové prostředí zvykneme. Pro našeho raubíře je těžké být celé dny v postýlce, ale snažím se ho zabavit. Návštěvy na intenzivní péči jsou pouze denní od 8 do 20 hodin. Čeká nás první noc s prázdnou postýlkou v bytě. Je nekonečná. Když po dlouhých hodinách usnu, budím se každých pár minut. Doma na mě čekají stopy po nehodě a já se nebráním slzám, přicházejí výčitky a přemítání. S manželem vše do detailů probíráme, uklidňuje mne, že se to přeci může stát každému. Někdy k ránu usínám a zase se hned budím, abych jela do nemocnice. Kluk je v pořádku, spal celou noc, vítá mě s hračkou v ruce a spokojeným výrazem. Padá ze mě strach. Zjišťuji, že místní personál je moc laskavý. Po dvou dnech nás čeká první převaz v narkóze, chci chlapečka doprovázet kam až budu moct, aby se cítil v bezpečí. Zatím má doktory a sestřičky moc rád a nechává si od nich všechno líbit, tak to nechci pokazit. Když však další den přicházím na oddělení, už je pryč. Snažím se doptat, kde bych ho našla, ale doktor mě ujišťuje, že za půl hodinky bude zpátky, tak ať počkám v parku. Čekám hodinu, dvě, tři…, začíná mi být zima, jdu se tedy přeptat. Maminko vydržte! Tak tedy držím. Čtyři hodiny čekání mě už však zaráží. Sama se vydávám na chirurgické oddělení a syna si vyhledám. Sedí v postýlce, sám v pokoji a ukazuje na pití na stolku. Místní personál ani nezná jeho jméno a když se zeptám, zda by už mohl pít, sestřička mě ujišťuje, že pít musí hodně. Nerozumím tomu, proč mu tedy pít nedali. Později se dozvídám, že nevěděli „kam s ním“, tak čekali na vyjádření doktorky, která ovšem tou dobou operovala. Příští zákroky už si hlídám a pokaždé ho doprovázím. Čekají nás ještě dva další převazy. Zažívám první strach o své dítě, po narkóze zvrací, chová se agresivně a doposud náš otesánek začíná odmítat jídlo. Dozvídám se, že je to normální, ale i přesto prožívám velké psychické a i fyzické vypětí (udržet kopající čtrnáctikilové dítě v náruči s bříškem je pro mě docela makačka).

Po třech dnech se přesouváme na standard, kde můžu být se synem 24 hodin denně. Mám radost, když vidím, že náš kluk má najednou spoustu energie, lítá po chodbách, nadšeně si hraje v herně a užívá si volnosti. Ale na druhou stranu je mi smutno z místního režimu. Nejsem zvyklá na nemocnice a očekávám jiné chování. Oproti personálu na intenzivní péči si nás málokdo všimne a pokud se neptám, nic se nedozvím. Ale jsem člověk přizpůsobivý a zvídavý, tak si brzy oba zvykneme. Nespíme několik nocí, každý den se nám na pokoji střídají spolubydlící a skloubit spící režim dvou malých pacientů dá pěknou práci. Devátý den jsme propuštěni.

Každou noc v nemocnici jsem si i přes manželův zákaz přemítala celou nehodu a snažila se přijít na to, kde se stala chyba. Myslím si, že nic se neděje náhodně a vše má svůj důvod.

Vím, že je důležité o problémech mluvit, ať už jsou jakkoliv nepříjemné. Nepotlačovat je v sobě, neboť tím vznikají nemoci a úrazy nejen na nás samých.

Vím, že je nesmírně důležité v dnešním hektickém světě soustředit se především na sebe. Být co nejčastěji uvnitř sebe a nenechat se ovlivňovat okolím. Tím se vědomě věnovat i své rodině a svým blízkým.

Vím, že příště budu brát všechny své intuice a předzvěsti vážně, poslouchat svůj vnitřní hlas, který mě na nehodu upozornil.

I když jsem si myslela, že se svému dítěti věnuji na 100%, vím, že to tak zdaleka není, protože únava se nedá zastavit (obzvlášť v těhotenství). A tak už vím, že je nutné přizpůsobit denní režim dítěte podle mých pocitů. Když se necítím dobře, dítě se musí naučit to respektovat a společně musíme najít program, kdy nám spolu dobře bude.

A nakonec. Vím, že je důležité pozorně naslouchat jeden druhému a nezpochybňovat pocity toho druhého (a to i u dítěte, které ještě neumí mluvit).

Děkuji, že jste vydrželi až do konce mého příběhu a budu ráda za jakékoliv připomínky či vaše zkušenosti. Rána se pomalu hojí, zůstane nám jizva, možná i ta časem zmizí, ale jizva na duši, ta se neztratí.

Názory k článku (110 názorů)
Máš naprosto normální pocity 8.5Yettynkaa12 7.6.2007 9:47
*nehody k životu patří linn 12.6.2007 15:17
*Re: Máš naprosto normální pocity Adina 13.6.2007 15:15
**Re: Máš naprosto normální pocity JJ 28.6.2007 21:31
nehoda anna maněnová, dvouletá dcerka 7.6.2007 9:51
možná zkus o tom žertovat Maja 7.6.2007 10:38
*Re: možná zkus o tom žertovat Modřinka 7.6.2007 12:20
**Re: možná zkus o tom žertovat Pavla ,syn-3roky,dcera 8 měsícú 7.6.2007 14:50
Ahoj Jodie Jana 7.6.2007 10:59
matky nejsou stroje asmara 7.6.2007 11:31
*Naše příhoda modrej obláček 7.6.2007 12:1
... Čekatel na smazání 7.6.2007 12:10
*Re: ... & 7.6.2007 12:19
**Rozhodně se netrap! Jana, Terezka 5/03, Miška 1/06 7.6.2007 12:27
**Re: ... Čekatel na smazání 7.6.2007 12:35
***Re: ... & 7.6.2007 13:33
****Re: ... Čekatel na smazání 7.6.2007 13:38
****Re: ... Čekatel na smazání 7.6.2007 13:39
*****Re: ... Damila 7.6.2007 14:40
******Re: ... Čekatel na smazání 7.6.2007 15:1
*******Re: ... Damila 7.6.2007 18:33
*****Re: ... & 7.6.2007 14:58
******Re: ... Čekatel na smazání 7.6.2007 15:7
Taky popálená Simona 7.6.2007 13:17
To je hned, Jodie! Mortadela 7.6.2007 13:26
Neznám rodinu, kde by se tohle nestalo. fisperanda 7.6.2007 13:39
*Re: Neznám rodinu, kde by se tohle nes... Čekatel na smazání 7.6.2007 13:51
**Re: Neznám rodinu, kde by se tohle n... fisperanda 7.6.2007 14:47
***Re: Neznám rodinu, kde by se tohle... Čekatel na smazání 7.6.2007 15:4
*Re: Neznám rodinu, kde by se tohle nes... martina 8.6.2007 13:18
**Re: Neznám rodinu, kde by se tohle n... 16.5Salám&Lajka14 8.6.2007 13:28
***Re: Neznám rodinu, kde by se tohle... PajaMM 8.6.2007 13:49
****Re: Neznám rodinu, kde by se toh... Katla 7.6.2009 21:10
***Re: Neznám rodinu, kde by se tohle... ...neviditelná... 8.6.2007 13:53
****Re: Neznám rodinu, kde by se toh... zuzkasim 8.6.2007 14:2
*****Re: Neznám rodinu, kde by se t... ...neviditelná... 8.6.2007 18:24
******Re: Neznám rodinu, kde by se... caira (Vojta1/03,Mates11/04) 10.6.2007 20:12
****Re: Neznám rodinu, kde by se toh... Markéta 8.6.2007 14:11
*****Re: Neznám rodinu, kde by se t... ...neviditelná... 8.6.2007 14:21
******Re: Neznám rodinu, kde by se... Markéta 8.6.2007 15:21
*******Bacha Lucka, děti 5 a 2,5 roku  8.6.2007 16:18
********my máme úrazů colin,dva kluci 10.6.2007 11:44
*******Re: Neznám rodinu, kde by ... ...neviditelná... 8.6.2007 16:26
********Re: Neznám rodinu, kde b... Zita + JDA 8.6.2007 16:59
*********Re: Neznám rodinu, kde... ...neviditelná... 8.6.2007 18:15
**********nežehlím, ale pořád ... Jana, syn 17 měsíců 8.6.2007 23:47
********jsem přehnaně úzkostlivá... Petra 9.6.2007 22:10
*******Re: Neznám rodinu, kde by ... lucka 12.6.2007 8:27
**Re: Neznám rodinu, kde by se tohle n... Jana, Terezka 5/03, Miška 1/06 8.6.2007 18:10
**Re: Neznám rodinu, kde by se tohle n... petra 11.6.2007 13:28
**to nechápu Katla 7.6.2009 21:1
*Re: Neznám rodinu, kde by se tohle nes... ayalinka 11.6.2007 15:42
Neuhlídáme bohužel nikdy Silvie, Kuba+Eliška 7.6.2007 13:51
Dítě mi málem spadlo z balkonu... Evča, 2 neposedové 7.6.2007 13:57
Držím palečky! vlad. 7.6.2007 14:27
*Nejde vše uhlídat Dana 7.6.2007 14:57
**Re: Nejde vše uhlídat laeela 7.6.2007 15:13
***Re: Nejde vše uhlídat 10.5Libik12 7.6.2007 20:11
Vy žehlíte? Zuzana, Filip 04+Mandy 06 7.6.2007 16:37
*Žehlení Lavanda 7.6.2007 17:22
*Re: Vy žehlíte? Jana V., syn 3 roky 9.6.2007 0:57
**Re: Vy žehlíte? asmara 11.6.2007 9:26
*Re: Vy žehlíte? Helča+3svišti 14.6.2007 13:57
**Re: Vy žehlíte? Val 14.6.2007 14:13
Chuťovka Lassie 7.6.2007 16:49
zehlicka??? b+h 7.6.2007 17:58
*Re: zehlicka??? MM, 2 kluci 7.6.2007 23:12
**Re: zehlicka??? b+h 8.6.2007 18:43
No já nevím... Repulsion 7.6.2007 18:17
*Dotaz. piraela 7.6.2007 19:14
**Re: Dotaz. Damila 7.6.2007 19:47
**Re: Dotaz. Repulsion 7.6.2007 20:58
***Re: Dotaz. petronnela 7.6.2007 21:3
****Re: Dotaz. Pavla 7.6.2007 21:53
***Re: Dotaz. Helča a Viki 08/05 7.6.2007 22:5
***Re: Dotaz. štěpánka 7.6.2007 22:39
*Re: No já nevím... Zita + JDA 7.6.2007 23:16
Jodie, Luinka 7.6.2007 23:38
*Nehody Bebicko 10.6.2007 11:16
*Re: Jodie, Lada5 14.7.2007 14:30
Vzpomínám si, že Babička 3 dospělé děti + 2 vnoučata 8.6.2007 8:59
*Re: Vzpomínám si, že Sarka 12.6.2007 8:52
I když je člověk opatrný... Repulsion 8.6.2007 15:42
Máme to taky za sebou Emitom (Michi 8/04+Veru 7/07) 9.6.2007 11:10
Já taky Olina 9.6.2007 17:27
Náměsíčnost a úrazy Zuzka 9.6.2007 18:30
*Re: Náměsíčnost a úrazy Lavanda 10.6.2007 7:55
podobná zkušenost Ivča Teplá 10.6.2007 13:57
*Re: podobná zkušenost Lassie 10.6.2007 16:29
**Re: podobná zkušenost Lassie 10.6.2007 16:38
taky popálená na duši. Vladka 10.6.2007 20:26
*Re: taky popálená na duši. Boba + 3 10.6.2007 22:27
*Re: taky popálená na duši. Ola, syn 5, mimi 12.6.2007 9:38
jen klid mámo Alena Bučková roční vnučky dvojčátka 11.6.2007 17:5
Co dělám v takové situaci Jana, dvě dospívající dcery 12.6.2007 14:36
Další důvod proč nežehlit Jana, syn 14 let 12.6.2007 20:56
Zkušenosti Anadar 13.6.2007 9:15
*Re: Zkušenosti kva3 16.6.2007 23:17
jizva zůstává Irena, 3 děti 20.6.2007 10:15
Já taky... Bára + Emulka 2.10.2007 23:42
Silvie,18.měsíční syn tendrese 21.2.2008 23:21
Syn 13 let na JIPce Vladan.M. 7.6.2009 19:57
*Re: Syn 13 let na JIPce & 7.6.2009 20:2
Syn 13 let na JIPce Vladan.M. 7.6.2009 20:1
*Re: Syn 13 let na JIPce Tulka 7.6.2009 20:4
*Re: Syn 13 let na JIPce Tvoje horší já 7.6.2009 20:31
*Re: Syn 13 let na JIPce Katla 7.6.2009 20:37
*Re: Syn 13 let na JIPce Teraza Horáková 7.6.2009 20:55
*Re: Syn 13 let na JIPce Lenka 6.7.2009 19:55
včera nam zemřela holčička zbyněk  20.4.2010 12:14




Článek se vztahuje k období asi

Vyhledávání článků podle věku

Seriály

Vývojové tabulky

Těhotenství

Dítě


Zajimavé odkazy:
Předporodní kurzy   |   Najděte rýmy na slovo a napište báseň.