jsem přehnaně úzkostlivá a mám 4 děti

...děti opravdu bedlivě hlídám jako oko v hlavě, i kyž jich mám tolik - ale neuhlídám.
Pamatuju se na o 1let mladšího bratra, kterého jsem zachránila ve vedlejším pokoji - už byl přichystán ke spánku a v ruce držel kuličku, které si mamka nevšimla..slyšela jsem podivné tiché zvuky a šla se podívat.....
Moje děti, to by byl výčet na dlouho.
Jednou manžel otevřel okno, aby mi ukázal, JAK mám větrat, vůbec si neuvědomil, že dvouletý syn je mrštnější než veverka, zachránila jsem ho v posledním momentě...stál na topení a pod ním hloubka 4. patra. S dcerou si hrál tak vehementně s míčem, že slítla po hlavě z palandy na roh postele pod ní.....skončili jsme na šití. Další dcerka si "lokla" v bazénu vody, že jsme ji nemohli vůbec rozdýchat a už jsme vyjížděli autem na pohotovost, totéž se stalo o rok později, když měla jakousi "mutaci" černého kašle a dusila se, rozdýchali jsme ji až v autě kus od nemocnice.
Na dovolené se během vteřninky zamkla jakýmsi mechanismem na záchodě (byly jí dva a půl) a už ho neuměla otevřít....načež další den nám o rok madší syn tamtéž spadl z postele na dlaždičky, jenom zklouzl, seděla jsem vedle něj. Následoval RTG - bohužel nikdo neumíme pořádně anglicky, domlouvali jsme se velmi špatně.
O pádech a zakopnutích většinou na asfaltu tak nešťastně, že se bimcli plnou vahou do čela (asi máme v rodině vělké hlavy)= nesčísleněkrát na chirugii a RTG.
Větší syn se také na dovolené rozběhl (bylo mu 6) a skočil do nejhlubšího místa v bazénu......neumím se potápět a v první chvíli jsem jen v šoku bezmocně koukala, jak stojí na dně - navíc jsem tam s ním byla sama.
Mladší dcerku jsem zachraňovala minulý týden...skočila kvůli pulcům (aby je lip viděla) na bažinatý ostrůvek v říčce, rázem zapadla do bahna nad kolena....a rukama po ramena....nemohla jsem ji odtamtud vytáhnout, bahno drželo...až když jsem si kecla na zadek do bahna naproti ní a zapřela se, vyndala jsem ji - domů jsem se vracela v bílých kalhotech jako pokaděná....
Mé "velké" děti jsou už teď dospělé a pamatují se, že jsme o ně měli vždycky přehnanou péči, raději nikam samotné, raději pod kontrolou, přesto jsme je neuhlídala. NIKDY člověk nemůže předvídat všechno."Menší" děti hlídáme s manželem ještě víc, protože jsme starší a úzkostnější.....a neuhlídáme....pokaždé, když slyším ránu, zatrne mi.
Minulý týden se objevil za dveřmi synek mokrý od hlavy k patě - spadnul na zahradě po hlavě do rybníčku s rybama , naštěstí vylezl sám...byl to mžik......a i na zahradě je pořád kontroluji (i když už je mu 6).
O pádech ze zahradní houpačky ani nemluvím.
Pády z kola - další kapitola.....
Opařeniny a popáleniny se nažím hlídat, ale nemohu říct, že se to nestane NIKDY!
Ten můj výčet není konečný.....snažím se dětem neotravovat svým "hlídáním" život.....přesto cítí, že je ochraňujem příliš a přesto neochráníme.
Jodie, těch nehod asi bude v životě víc, hlavní je, když vše dobře dopadne!
Hodně štěstí!