Žalobníček žaluje, po nose si maluje

Zastánci „nežalování“ se pak tváří v tvář šikaně nebo domácímu násilí diví: „Proč si to tak dlouho nechal líbit, jak to, že se neozval?“ Věřili totiž, že dítě vedou ke zdravému sebevědomí a samostatnosti.

„Při svých konzultacích se často setkávám s dospělými lidmi, které v dětství poznamenalo zdánlivě nenápadné slovíčko nežaluj,“ tvrdí terapeutka Katarína Kuňová z pražské Školy zdraví těla i duše Avenna. „Tito lidé se neumějí správným způsobem postavit ke svému žalu a bolesti. Buď se naučili na důvod svého žalu útočit, nebo si naopak žal obracejí proti sobě a myslí si, že si to zaslouží.“ Z těch prvních se stávají lidé, kteří mají ostré lokty a dovedli svou obranu do extrému. Neútočí už jen v obraně, ale raději „preventivně“ jako první. Ve druhé skupině jsou lidé, kteří si fyzické i psychické týrání nechají líbit. Nenacházejí způsob, jak problém řešit, nebo ani nemají takovou potřebu.

Zrazená důvěra

Kde to všechno začíná? Když se malému dítěti děje nějaká bolest, újma nebo křivda, obrací se nejprve na své rodiče. Svou situaci zatím nedovede řešit samo, pomoc očekává od těch nejbližších. Vidí v nich ty, kteří si se vším poradí. „Rodiče si mnohdy neuvědomují, že samotný fakt, že se na ně obrátí jejich dítě s bolestí a žalem, je pro ně vyznamenáním. Je to znak důvěry dítěte vůči rodiči,“ vysvětluje Katarína Kuňová. V této chvíli rodiče a později učitelé velmi často dítě odmítnou nebo ho odbudou slovem „nežaluj“. V horším případě ho ještě zneváží či zesměšní, například před sourozenci nebo kamarády. Prvotní důvěra je najednou zrazena. Děti se po prvotním odmítnutí na rodiče se svými stesky obracejí ještě velmi dlouho. Většinou však s podobným výsledkem. Pak se najednou svěřovat přestanou a to je znak, že rodiči přestávají věřit.

Dítě, které se „úspěšně“ odnaučilo žalovat, se nemusí stát rovnou obětí šikany, nebo naopak násilníkem. Může mít například „nevysvětlitelné“ stavy podrážděnosti či smutku. Nelze se pak divit, že na otázku „Co je s tebou?“ nechce odpovědět. Často to při nejlepší vůli ani neumí. Tyto stavy mohou přetrvávat až do dospělosti. Projevují se například špatnou náladou, kterou si člověk nedokáže vysvětlit, protože důvod svého žalu už v sobě neumí ani dohledat.

První krok je naslouchat

Problém je i v tom, že rodiče, kteří stížnosti svých dětí odmítají, si sami se situací nevědí rady. Nechtějí mít z dětí posmívané žalobníčky, navíc často prošli podobnou výchovou. Nejraději by vše rychle „smetli se stolu“, což samozřejmě není řešení. Cesta, která vede z bludného kruhu ven, je delší a náročnější, směřuje ale k lepšímu výsledku. V první řadě bychom měli dětem naslouchat a nedělat při tom nic jiného. Mytí nádobí či sledování televize musí počkat. Dobré je dívat se dítěti přímo do očí. Nebudeme mu skákat do řeči, dělat si z něj legraci, zlehčovat situaci slovy „alespoň jedno oko ti zůstalo“, nebo ho dokonce ponižovat tvrzením „nediv se, když seš takovej trouba“.

Pochopení a kritika

Ať už je důvod stížnosti jakýkoliv, měli bychom dát najevo pochopení. A to i v případě, kdy jsme přesvědčeni, že si za své problémy dítě může samo. Obecně vzato, za své starosti si každý může dílem sám. To bychom měli hned v dalším kroku dítěti přiměřeně vysvětlit.

„Je velmi důležité, aby se dítě naučilo uznat i svůj podíl na celé věci,“ říká terapeutka Katarína Kuňová. „Je dobré naučit ho, aby dokázalo pojmenovat, v čem má pravdu a kde ostatní chybovali, ale zároveň také, v čem samo chybovalo. Dítě, které nechce kritiku slyšet, natož uznat, se zbavuje zodpovědnosti, a to není dobrý signál. Pokud mu rodiče nebudou připomínat jeho díl, vlastně ho utvrzují v tom, že je chudáček, kterému všichni jenom ubližují.“

Rada a pomoc

Na jedné straně není dobré dítě odbývat, druhým extrémem je řešit problémy za něj. V ideálním případě by měl rodič poradit nebo navrhnout nějaký postup. Dílčí pomoc pak nabídnout teprve v situaci, kdy dítě na řešení zjevně samo nestačí. V některých případech je možné dítěti řešení ukázat a chtít po něm, aby postup zopakovalo, například dohodu o půjčování hraček na pískovišti. Důležitá je samozřejmě nejen samostatnost dítěte, ale také povzbuzení a pochvala rodičů: „Fandím ti, dokážeš to, jsi šikovný.“

Dodržet uvedený postup ve chvíli, kdy za námi přijde jen jedno dítě a máme právě chvilku času, jistě není tak obtížné. Situace ale vždycky není jednoduchá. Když nemáme právě čas na detailní „rozbor případu“, můžeme jej odložit na později například slovy: „Rozumím ti, vyřešíme to cestou domů, ano?“ Svůj slib samozřejmě musíme dodržet, i kdyby se dítě samo nepřihlásilo.

Zmatek v duši

Jsou děti, které žalují extrémně často. Skoro by se mohlo zdát, že v konfrontaci se svými vrstevníky nic jiného neumějí ani nedělají. Přesto mají i takové děti ke svému jednání důvod a od dospělých potřebují pomoc, nikoliv odmítnutí. Pokud jsou to děti, které sami vychováváme, je jejich problém zrcadlením něčeho, co jsme my sami zanedbali nebo udělali špatně.

Děti mohou mít například celkový zmatek v pravidlech chování v rodině nebo ve škole. Jestliže rodič nebo učitel nastolí nějaká pravidla, na jejichž dodržení pak důsledně netrvá, některé děti se zcela logicky a oprávněně dožadují vysvětlení nebo změny. Někdy se jedná o hlouběji zakořeněný problém, kdy si dítě není jisto samo sebou a svým místem v kolektivu. Pak se snaží všemi možnými prostředky něčeho chytit, najít pevný bod, upoutat na sebe pozornost okolí. V tom případě se musíme zabývat tím, kde problém vznikl, nikoliv upírat dítěti právo na to, aby si stěžovalo. Je to podobné, jako kdybychom dítěti, které má angínu, zakazovali bolest v krku.

Jen jedna důvěra

Důvodů, proč za námi děti chodí žalovat, je nepřeberné množství, ale důvěra, kterou nám tím projevují, je jen jedna. A my bychom ji neměli zklamat. Pokud si myslíme, že si dítě stěžuje neprávem, zkusme si jeho problém vztáhnout sami na sebe. V situaci, na kterou sami nestačíme, se přece obracíme na kamarády, manželského partnera, policii nebo na soudy. Jak by se nám v takovém případě líbila odpověď: „Žalobníček žaluje, po nose si maluje?“

S použitím článku Kataríny Kuňové „Nežaluj!“ (www.avenna.cz)

Autorka je bioložka a publicistka.