Česká rodina ve 2. polovině 20. století

Před druhou světovou válkou patřílo Československo k vyspělým demokratickým a prosperujícím evropským zemím. Hrubý domácí produkt nebyl o mnoho nižší než v sousedním Rakousku a ekonomická úroveň českých zemí byla dokonce vyšší. Další vývoj přerušila 2. světová válka, na jejímž počátku bylo Československo v březnu 1939 obsazeno nacistickým Německem. Po jeho porážce a krátké obnově demokracie se v únoru 1948 dostala k moci komunistická strana, jejíž diktatura trvala více než čtyři desetiletí. V šedesátých letech se začalo tempo hospodářského růstu opožďovat a v druhé polovině sedmdesátých let dokonce začalo klesat. K mnohým strukturálním deformacím ekonomiky a zejména průmyslové výroby došlo díky rozhodnutím, učiněným na půdě Rady vzájemné hospodářské pomoci - za mnohé zmiňme jen budování těžkého průmyslu v místech nesmyslně vzdálených od zdrojů primárních surovin a útlum rozvinutého a prosperujícího lehkého průmyslu.

Činnost vlády dělnické třídy, za jejíž předvoj se komunisté vyhlásili, byla po jejím nastolení v únoru 1948 namířena - ve jménu třídního boje - proti střední třídě soukromých podnikatelů a tzv. buržoazii, přičemž jedním z hlavních nástrojů tohoto boje bylo masové znárodnění soukromého majetku. Snahy komunistických vládců směřovaly k omezování, popř. likvidaci udržovatelů starých pořádků: kultury, rodiny, školy, soukromého majetku, církve a opoziční, odlišně orientované a jinak smýšlející skupiny obyvatelstva.

Socialistické vlastnictví, tzv. majetek všeho lidu, bylo vlastnictvím všech - a nikoho. Mytický „všeholid“ nejenže neměl žádná práva a povinnosti - jeho hlavním nedostatkem bylo to, že jakožto právní subjekt nikdy neexistoval. Pod tímto mytickým příkrovem se postupně formovaly kvazivlastnické struktury (Orwellovy „rovnější mezi rovnými“), které měly disponibilní právo libovolně nakládat s majetkem všeholidu. Kvazivlastnická práva neměla právní povahu - byla sankcionována samotnou strukturou politicko-ekonomické moci. Oprávnění, tj. možnost disponovat s majetkem, který jim nebyl právně svěřen, byla spojena jednak s postavením osob v mocenských nomenklaturních strukturách, jednak se sítí vztahů, příbuzenství a známostí s lidmi na těchto místech - proto se také hovoří o tzv. pozičním vlastnictví. Kvetl nepotismus a korupce, které svou odolnost prokázaly tím, že se jim daří i po sametovém převratu a staví nás tak před otázku, zda se nejedná o sociální trvalky české politické scény. Direktivní, centrálně plánovaná a řízená socialistická ekonomika, doplňovaná paternalistickou sociální politikou, odmítala - zejména v rovině ideologie - jak tržní mechanismy, tak soukromý majetek, včetně práv a odpovědností, jež z něho plynou.

Ideologové „dělnické třídy“ vnímali rodinu jako překážku rozvoje nového socialistického člověka, který již není sobeckým individualistou, kterého formuje buržoazní rodina a který je prost veškerých sociálních nectností a sociální patologie. Posledně jmenovaná nebude dokonce v novém řádu vůbec existovat, neboť nové sociální a vlastnické vztahy její existenci zcela znemožní. V budoucnu nebude zapotřebí ani rodiny (postačí zařízení velkokolektivní péče), ani specializovaných ústavů pro léčbu, nápravu a rehabilitaci nejrůznějších sociálních odchylek - sociální patologie prostě zmizí, a proto je třeba zrušit i tato specializovaná zařízení, což se také v poměrně krátké době stalo. Sociální deviace a patologie však nevymizely. Jejich novým prostředím, v němž se počaly novým způsobem rozvíjet, se naopak stala ona nová zařízení kolektivní péče, což státní ideologové (zejména z resortu školství) odmítali po dlouhou dobu vidět a odborníky, kteří na tuto okolnost poukazovali, považovali téměř za třídní nepřátele. Útok na rodinu byl veden počátkem padesátých let na několika frontách. Řada rodin byla rozbita či rozvrácena přímo - někteří z jejich členů (zejména potenciální oponenti a kritici režimu) byli pozavíráni, někteří stačili včas emigrovat. Někteří byli popraveni, někteří na dlouhá léta odsouzeni. Vězeními prošlo přes 260 tisíc, tábory nucených prací 80 tisíc lidí; 2,5 - 3 tisíce zahynulo. Z politických důvodů bylo odsouzeno a popraveno 230 lidí. Při pokusu o přechod československých státních hranic zahynulo kolem 300 lidí. Jen v letech 1945 - 1951 odešlo přes 25 tisíc osob ilegálně do zahraničí. Mnoho rolníků přišlo při násilné kolektivizaci zemědělství o svůj majetek; mnozí byli donuceni vstoupit do nově vznikajících Jednotných zemědělských družstev a přenechat jim své polnosti a hospodářství. Četné rodiny musely opustit vesnice, v nichž po dlouhá léta žily generace jejich předků; mnohdy byly rozestěhovány a jejich členům nebylo dovoleno se stýkat.

Rodiny podnikatelů, živnostníků a řemeslníků přišly o svůj majetek a ztratily své ekonomické zázemí

- soukromé podnikání bylo postaveno mimo zákon. Rodiny ve městech velmi obtížně hájily své soukromí proti vpádům zvědavého zájmu „uličních výborů“ a „domovních důvěrníků“, kteří tvořili důležitou součást rozšiřující se konfidentské sítě a svými posudky ovlivňovali mnohá rozhodnutí, týkající se bezprostředně života rodičů a nebo jejich dětí (přijetí na školu či do zaměstnání apod.). Pro leckteré dítě se tak stalo vyšší vzdělání nedostupným, mnozí rodiče i jejich děti byli navzdory dosaženému vzdělání odsunuti na nekvalifikovaná místa. Není divu, že se rodiny v této situaci začaly uzavírat do sebe.

Péče o děti a jejich výchova se stávala stále více záležitostí státního resortu školství, který měl převzít podstatnou část výchovy mladé generace. Již od mateřských školek bylo hlavním úkolem školy formování onoho „nového (kolektivního) socialistického člověka“, oproštěného od „buržoazních (individualistických) přežitků“ doby minulé. Řada schopných, slušných, ale nepoddajných učitelů musela ze škol odejít. Naštěstí se ne všichni, kteří zůstali, ujali prosazování komunistických výchovných ideálů s ochotou a nadšením. I tak se však, z hlediska mnoha rodin, rodina a škola ocitly na opačných stranách barikády - při nejmenším tím, jaké ideály, jaké pojetí skutečnosti a jaké hodnoty měla škola dětem vštěpovat (sovětští pionýři a komsomolci jakožto ideál pokrokového mládí, pohrdajícího tradicemi a hodnotami svých rodičů; princip nejvyšší a pronikající téměř do všech oborů lidské činnosti: „Sovětský svaz - náš vzor“, který měl být fixován jednou provždy: „Se Sovětským svazem na věčné časy a nikdy jinak“ apod.).

Počátkem padesátých let byla bez jakéhokoli varování a přípravy zrušena pěstounská péče, což mělo za následek, že tisíce dětí musely opustit své nové rodiny a jejich domovem se staly neosobní, velkokolektivní „Dětské domovy“, budované mnohdy narychlo v prostorách nedávno znárodněných zámků a šlech-tických sídel a spadající převážně do správy ministerstva školství. Právě tento „experiment“ v průběhu doby názorně ukázal, jak vzniká psychická deprivace v dětství, co je to deprivační syndrom a jakým způsobem se vyvíjí osobnost deprivovaného dítěte. Díky práci a osvětě pediatrů a psychologů - dunovského, Matějčka, Langmeiera a dalších - byla s těmito nálezy postupně seznamována i širší laická veřejnost. Stát si však brzy uvědomil, že se bez rodin neobejde - jakožto zdroj současné a budoucí pracovní síly se ukázaly být nenahraditelné. Proto se, po svém způsobu, přiklonil k tomu, že rodina je základem společnosti. Po svém pojal i emancipaci žen, která se stala líbivou nálepkou pro získání levných pracovních sil, zejména v profesích, o něž muži nejevili přílišný zájem. Zaměstnanost žen dosahovala v některých oblastech téměř 100 %. Práce na zkrácený pracovní úvazek byla spíše výjimkou, práce na směny poměrně častým jevem. Slogan a program „osvobozené domácnosti“ - komunálních služeb nabízených pracující ženě - nikdy nedošel svého naplnění. Nedostupnost, omezená nabídka a nedostatečná kvalita služeb měla za následek, že „emancipovaná“ pracující žena byla mnohdy štvanou a vyčerpanou bytostí, marně usilující zvládnout všechny své nakumulované role a úkoly. Bez jejího platu se ovšem naprostá většina rodin neobešla. Postavení mužů bylo oslabeno - mnoho drobných živnostníků, řemeslníků a soukromých podnikatelů přišlo o zdroj své obživy i o své sociální postavení - a jejich sebevědomí nutně utrpělo tím, že jejich výdělek nestačil na pokrytí základních potřeb rodiny.

Rozrůstající se síť jeslí a mateřských školek sloužila primárně potřebám zaměstnaných matek, méně již potřebám dětí. Objevila se nová instituce: týdenní jesle, označené ženským týdeníkem Vlasta jako „dětský ráj“. Ve skutečnosti však pro řadu dětí představovaly předčasnou a časově neúměrnou separaci od matky a od známého prostředí domova a následné psychické strádání, s nímž se pediatři a dětští psychologové dosud setkávali převážně jen v případech dlouhodobé ústavní péče. Jednoznačně se prokázalo, že předškolní výchova a péče je přínosná a funkční pouze tehdy, je-li správně načasována (s ohledem na individuální vývoj dítěte) a je-li primárně péčí doplňkovou, nikoli péčí nahrazující rodinu. Poznatky zde získané mohou být varovným a korektivním mementem pro mnohé nekritické západoevropské a americké propagátory „day care“.

Vzdělanost žen se sice průběžně zvyšovala, avšak vyšší vzdělanost ještě neznamenala zvýšené zastoupení žen na místech s vyšší kvalifikací ani jejich vyšší platové ohodnocení. Ženy byly objektem ideologické manipulace, díky které se mnohá povolání (školství, administrativa, zdravotnictví) stala typicky ženskými profesemi s nízkou úrovní platů, za něž by muži nebyli ochotni tato povolání vykonávat.

Výměnou za lidskou svobodu nabízel stát „sociální jistoty“ v podobě stálého zaměstnání, bezplatné zdravotní péče, předškolní a školní výchovy, levného školního a závodního stravování a plošných sociálních dávek - to vše na poměrně nízké, avšak ještě dostačující úrovni. Jiné volby však nebylo. Právo na práci se stalo pracovní povinností a pracoviště, resp. jeho vedení, dalším dozorčím orgánem jediného zaměstnavatele - státu. (Kdo nepracoval, byl, či mohl být, stíhán pro příživnictví.) Pokud jedinec nepatřil k rodinám občanů, považovaných za „rovnější mezi rovnými“, byl odkázán (nejen v oblasti zdravotní a sociální péče) na běžné státní služby bez dalších alternativ. Rodiny se snažily novým podmínkám pokud možno bezbolestně přizpůsobit, což se mnoha z nich do značné míry dařilo. Povětšinou se uzavřely do sebe a pro vystupování navenek si vytvořily rozmanité mimikry, počínaje účelovým a situačním přebíráním rozvíjejícího se (v tisku, rozhlase, na pracovištích, úřadech, školách) bolševického newspeaku - „novořeči“ - a konče, popřípadě, pionýrskými šátky na krku dětí bývalých podnikatelů či různým stupněm a formou „společenské angažovanosti“ někoho z rodičů. Vytvořilo se dvojí pojetí skutečnosti, vznikla dvojí řeč, která o ní vypovídala: řeč a realita pro vystupování na veřejnosti a skutečnost a řeč domova a rodiny. Vnější tlak zároveň vedl ke vzniku a rozvoji specifických solidarizačních mechanismů - pouze v rodině (a do jisté míry, i když s menší jistotou, mezi přáteli) bylo možné být kritický a otevřený.

Dílčí, byť okleštěná a kontrolovaná autonomie četných rodin pak umožnila, že mnohé podstatné hodnoty a mravní standardy evropské civilizace neupadly v zapomnění a byly tradovány dále.

V šedesátých letech započalo pozvolné uvolňování společenské atmosféry. Prvé výraznější změny bylo možné zaregistrovat na poli kultury: objevila se řada nekonformních „divadel malých forem“, vzedmula se nová vlna českého filmu, začala vycházet nekonformní původní i překladová literatura. Týdeník Literární noviny otevřel diskusi k řadě aktuálních témat (přestože mnohá témata zůstala i nadále tabu), mj. též témat, vztahujících se k problematice rodiny a výchovy.

Díky úsilí pediatrů, dětských psychologů, právníků, pedagogů a dalších zastánců práv rodiny vznikl v roce 1963 zákon o rodině, který postavil rodinu znovu na první místo mezi výchovnými institucemi. Zároveň otevřel cestu k vytváření nových forem náhradní rodinné péče o osiřelé a sociálně osiřelé děti. V nepříliš novelizované podobě platí tento zákon dodnes. V jeho hlavních zásadách můžeme mj. číst: Článek I.: Manželství v naší společnosti spočívá na pevných citových vztazích mezi mužem a ženou. Oba jsou si v něm rovni. Hlavním společenským účelem manželství je založení rodiny a řádná výchova dětí. Článek II.: Rodina založená manželstvím je základním článkem naší společnosti, která všestranně chrání rodinné vztahy. Článek III.: Mateřství je nejčestnějším posláním ženy. Společnost poskytuje mateřství nejen svou ochranu, ale i veškerou péči, zejména hmotnou podporu matky a dětí a pomoc při jejich výchově. Článek VI.: Všichni členové rodiny mají povinnost si vzájemně pomáhat a podle svých schopností a možností zabezpečovat zvyšování hmotné a kulturní úrovně rodiny a Článek VII.: V duchu těchto základních zásad je třeba používat ustanovení tohoto zákona a práva i povinnosti v něm upravené vykonávat. O manželství pak zákon mj. říká: Paragraf 1.: Manželství se uzavírá na základě dobrovolného rozhodnutí muže a ženy vytvořit harmonické, pevné a trvalé životní společenství.

Postupné uvolňování politické a společenské atmosféry dostalo spád na jaře 1968, načež bylo krátce nato - ještě na nějaký čas - paradoxně vystupňováno sovětskou okupací a poté zdušeno léty husákovské normalizace. Podobně jako před dvaceti lety dochází k nové masové vlně politické emigrace, poznamenavší život mnoha rodin. (Podle odhadů odešlo z bývalého Československa v letech 1968 - 1969 ilegálně více než 100 tisíc lidí; za celé období 1968 - 1989 odešlo asi půl milionu lidí. Podle jiných odhadů se jednalo dokonce o 700-800 tisíc osob.) Období normalizace zahájily stranické čistky. Z komunistické strany bylo vyloučeno 480 tisíc členů, mnozí z nich přišli současně o zaměstnání. Stejně postiženi byli i angažovaní nestraníci. Nové čistky postihly zejména vysoké školy, vědecké ústavy, vedení podniků a organizací. Mnoho lidí zlhostejnělo a začalo se znovu starat jen o sebe a o svou rodinu. Znovu nastal útěk na chalupy a chaty, započalo znovubudování sociálního kapitálu - konexí, protekcí a privilegií při získávání „dispozičních práv“, tj. práv disponovat se socialistickým majetkem „všeholidu“, aniž by z nich vyplývala právní odpovědnost za jeho správu. Konkurencí rodiny širších příbuzenských sítí se staly jiné rodiny a jejich příbuzenské sítě. Při prosazování svých zájmů pak rodina, řečeno slovy brněnského sociologa Iva Možného, „stát nakonec úspěšně kolonizovala“. Familiarismus se stal, podle možného, „vlivnou filosofií žitého světa“, která „ve své krajní poloze staví rodinu do ostré kontrapozice vůči loajalitě k vyšším celkům a i pokud jde o tradiční normy, naprostá disloajalita k mimorodinným zájmům je v zájmu rodiny: „kdo nekrade, okrádá rodinu“ - tak znělo oblíbené úsloví z normalizačních let. Tyto postoje sice sdílela značná část obyvatelstva, nikoli však celá populace - vedle zmíněných rysů vývoje vztahů mezi státem a rodinou existují ještě jiné významné znaky dokreslující a korigující obraz české rodiny v normalizačních letech sedmdesátých a osmdesátých.

Čistky mezi učitelstvem na školách a opětovně zavedené kádrování dětí při přechodu na střední a vyšší stupeň vzdělání vedly k tomu, že mnohé rodiny musely samy převzít na svá bedra starost o vzdělávání svých dětí. (Při tomto kádrování a výběru bylo dětí často užíváno jako rukojmí, jehož prostřednictvím stát - tj. paradoxně jiné, nomenklaturní rodiny - vydíral jiné rodiče a manipuloval jejich postoji.) Rodiny nejenže sháněly nejrůznější formy doplňkového vzdělání v jazykových, hudebních či lidových uměleckých školách, ale snažily se vývoj svých dětí ovlivnit i výběrem literatury, probouzením zájmů a bezprostřední výchovou a vzděláváním v rodině. Ředitelka programu Občanského institutu „Rodinné hodnoty“ Michaela Freiová ve svém pokusu o zmapování vztahu mezi totalitním režimem a rodinou právem dovozuje, že „se v této společnosti udržely určité standardy mravní i intelektuální především zásluhou fungujících rodin, v nichž nevyhasla prostá lidská odpovědnost“. Mnohé rodiny a jejich přátelské okruhy byly - spolu s jinými společenstvími z oblasti paralelní kultury, disentu a některých užších odborných zájmových a profesních skupin - oněmi „ostrůvky pozitivní deviace“, kde byly předávány jiné než rodinně sobecké a povětšinou převážně konzumní hodnoty a hodnotové orientace. Rodina byla v takových případech často zdrojem, kolébkou a školou občanských ctností. A také, což je - s ohledem na přítomnost a budoucnost této země - neméně důležité: byla zde mnohdy poskytována zkušenost vzájemné důvěry, jejíž deficit dnes zakoušíme v řadě sociálních oblastí a jež je fundamentem a tmelem fungující svobodné občanské společnosti. Na míře této důvěry závisí podstatným způsobem povaha přítomné i budoucí společnosti, její sociální ekologie i sociální zkušenosti a podoba dětství. K těmto zdrojům může mířit a z nich může čerpat ozdravné sociální a politické úsilí. Také proto je třeba o tyto zdroje pečovat.

Literatura

Alan J., a kol., 1988, Problematika současné rodiny, VÚSRP, Praha, Bratislava
Alan J., 1989, Východiska a perspektivy rodinné politiky, Informační týdeník 43/89
Bubleová V., 1994, Děti vyrůstající v dětských domovech, Zpráva z 6. etapy výzkumu, Praha
Dějiny zemí Koruny české II., 1995, Paseka, Praha
Dunovský J., 1986, Dítě a poruchy rodiny, Avicenum, Praha
Dunovský J., 1979, Sociální a právní problematika v dětském lékařství
Dunovský J., 1995, Rodina v transformaci společnosti, Čs. pediatr ročník č. 50
Freiová M., 1995, Česká zkušenost, Sociální experimenty a rodina, Současný stav politické diskuse, Studie Ol č. 6, Občanský institut, Praha
Haberlová V., a kol., 1988, Mladá rodina po pěti letech, VÚSRP Výzkumná práce č. 109, Praha
Kovařík J., 1992, Childhood as a Social Phenomenon, National Report - Czechoslovakia, Eurosocial, Vienna
Kovařík J., Šmolka P., 1996, Současná rodina - proměny, konstanty, problémy, naděje, Asociace manželských a rodinných poradců, Praha
Langmeier J., Matějček Z., 1974, Psychická deprivace v dětství, Avicenum, Praha
Matějček Z., 1987, „Pojem psychické subdeprivace“, Psychológia a patopsychológia dieťaťa, vol. 22, 5/1987
Matějček Z., 1992, Dítě a rodina v psychologickém poradenství, SPN, Praha
Matějček Z., 1994, O rodině vlastní, nevlastní a náhradní, Portál, Praha
Možný I., 1991, Proč tak snadno ... (některé rodinné důvody sametové revoluce), SLON, Praha
Možný I., 1994, Šance pro normální společnost - autonomní sebevědomí a étos služby ve správě i v politice, Lidové noviny 5.11.1994
Občanský institut, 1/1993, Rodinné hodnoty a český právní řád 11.4.1993
Šturma J., 1988, Nemocnost dětí v jeslích, (nepublikováno)
Šturma J., 1995, Rodina jako místo ochrany života a jeho hodnot, Rodinné hodnoty a česká společnost, Studie Ol, 8, Praha
Večerník J., 1995, Ekonomické (ne) jistoty a politické postoje, Lidové noviny 1. 3. 1995
Večerník J., 1995, Změny v rozdělení příjmů domácností 1988 - 1992, Demografie č. 2 1995
Večerník J., Matějů P., 1/1995, O novou strukturu společnosti, Nová Přítomnost, Květen 1995