Proč se děti musí ptát

Zamysleli jste se někdy nad tím, z čeho pramení dětská zvědavost? Proč chtějí děti všechno vědět? Proč se nejraději ptají PROČ?

Od prvních měsíců života dítě ,,nasává" s údivem všechno, co se kolem něho děje. Sleduje, pozoruje, učí se postupně poznávat a třídit jednotlivé skutečnosti tak, jak se s nimi setkává. Po čase si začíná všechno to ,,už známé" uspořádávat a v dětské hlavičce nastane zlom. Dítěti najednou nejde do hlavy, proč je to tak, proč to funguje právě takovým způsobem. Od toho okamžiku se začne vyptávat na všechno možné i nemožné. Samozřejmě, že chceme na jeho zvědavé otázky najít správnou odpověď. Zpozorníme, zalovíme v paměti, někdo možná začne listovat i v lexikonu. Dítě na takovouto fundovanou odpověď zareaguje po svém a rodič se najednou diví, kam se ztratil jeho zájem. Taková reakce nedokazuje nezájem dítěte, ale to, že my jsme jeho otázku nesprávně pochopili. Dítě totiž nechce vědět, že Slunce je od Země vzdálené 150 milionů km. Chce jen vědět, proč svítí. Dítě je zvědavé na věci, které se nám dospělým zdají úplně samozřejmé. Odpověď na tuto otázku ve smyslu ,,protože živé bytosti potřebují světlo a teplo" je lepší než každé racionální vysvětlení. Takovými odpověďmi získávají děti důvěru v okolní svět. Všechno je správné tak, jak to je. Děti se potřebují ubezpečit, že i zítra bude všechno tak jako dnes. Důkazem toho jsou stále stejné otázky. Tak jako chce dítě každý večer poslouchat stejný příběh, vyprávěný přesně tak, jak ho slyšelo včera, tak chce slyšet vždy stejnou odpověď, když klade vždy znovu a znovu stejnou otázku.

Dětské otázky neznají tabu. Vše, s čím se dítě setkává, chce mít zařazené, zaškatulkované, zodpovězené. Je úplně jedno, zda jste v přeplněném autobuse, nebo v kostele. ,,Mami, proč má ten strejda takové divné vlasy?" zeptá se dítě tak nahlas, aby to bylo srozumitelné i pro všechny kolem. V takové situaci by se určitě nejeden z nás raději propadl do země. Lidé si vás kriticky prohlížejí a čekají na odpověď. V takovém případě pomáhá vážné ,,Nevím" a pozdější rozhovor o tom, že lidé nemají rádi, když se o nich hovoří na veřejnosti. Nepříjemné jsou též otázky o smrti. ,,Proč musíš tak brzy zemřít?" nejednou překvapí otázkou dítě rodiče nebo prarodiče. To, že staří lidé musí zemřít, už ví. Proč by však teď nemělo uplatnit a prohloubit své dosavadní vědomosti? Otázku smyslu smrti je těžké zodpovědět. Ale musíme mít vždy na vše připravenou pohotovou a jednoznačnou odpověď. Nemůže být taková otázka podnětem pro společný rozhovor, ve kterém i my nanovo popřemýšlíme o pro nás již samozřejmých věcech? Žádná otázka nevyžaduje bezpodmínečnou odpověď, ale vždy rozhovor…

Naléhavým přáním dítěte vyvolat rozhovor jsou jeho tzv. řetězové otázky. Proč jde ta teta tak rychle? Protože pospíchá. Proč pospíchá? Aby stihla autobus. Proč…? Neustálým navazováním otázky na předešlou odpověď děti ukazují, že nejsou spokojené s odpověďmi a chtějí komunikovat. Jednoduchá protiotázka dospělého:,,Co si myslíš, proč asi běží ta teta tak rychle?" může malého zvědavce zaskočit a zároveň pobídnout dítě, aby samo hledalo odpověď.

Společné hledání odpovědí

S nástupem dítěte do školy se mění i kvalita otázek. Dětem už nestačí jen informace, chtějí pochopit i souvislosti. Naše vědomosti jsou někdy pořádně

zkoušené. Běží klokan rychleji nežli liška? ,,Nevím" - tuto odpověď by měli rodiče raději používat co nejméně. Pokud dítě příliš často slyší takovou odpověď, může lehce ,,zlenivět" ve hledání odpovědí. Už dopředu ví, jakou odpověď dostane, tak proč se bude ptát? A jeho počáteční zvědavost, zanícenost poznávat svět je pryč. Namísto ,,Nevím" volíme raději ,,Uvidíme" nebo ,,Dozvíme se". Dítě určitě potěší, když spolu půjdete do knihovny a budete spolu hledat, zkoumat. Dítě se zároveň učí poznávat nástroje, se kterými brzy může samo vyhledávat odpovědi na své nezodpovězené otázky. Taková společná hledání vám oběma přinesou mnohem více nežli nějaká dobře didakticky zpracovaná kniha.

,,Jaké to bylo, když jsi měla tolik roků jako já?" - otázka, kterou znají snad všichni rodiče i prarodiče. Žádná kniha nedá dítěti odpověď na otázku takového typu. Jen rodiče, resp. prarodiče, kteří dítěti detailně a živě vyprávějí, jak žili kdysi. Vynikající příležitostí na laskavý, citlivý rozhovor může být i situace, kdy matka čeká dítě.. Samozřejmě, že dítě zajímá, jak sourozenec zrovna vypadá, jestli může v bříšku jíst a pít a jak se vlastně dostal dovnitř.

Každá otázka, kterou nám děti položí, ukazuje, že je zvědavé na svět a že spolu s námi, jeho rodiči, by chtělo porozumět životu. Měli bychom být hrdí, že se zajímá o všechno, co ho obklopuje.

Článek je ze zářijového čísla časopisu Máma a já, jeho obsah najdete zde. Časopis si můžete předplatit (a získat i super dáreček pro vaše zlatíčko) i prostřednictvím internetu zde.