Hra o dítě

Prázdninové lásky bývají sladké, říká se. Když se však pan A. ze zahraničí přistěhoval za svou přítelkyní, byla překvapená. Něco takového rozhodně neočekávala. Přesto však panu A. s pomocí svých rodičů poskytla zázemí a našla zaměstnání. Přítel k ní přistupoval suverénně a představoval se jako její snoubenec. Přijímala tuto roli pasivně. Za pana A. se však nakonec, navzdory varování příbuzných, upozorňujících na zvláštnosti v jeho chování, vdala. V manželství se cítila osamocená, využívaná a citově vydíraná. Pocity zanedbávání a omezování se jen vystupňovaly, když neplánovaně otěhotněla.

Rozhodla se manžela opustit. V žádném případě však přitom nechtěla syna připravit o otce: souhlasila, aby měli co nejširší styk. Pan A. mohl své dítě navštěvovat, kdykoli chtěl, mohl je brát na procházky, a to aniž by vyžadovala jakoukoli finanční podporu z jeho strany. Po několika měsících se však pan A. začal o syna zajímat méně a soustředil se na vyvolávání konfliktů s manželkou. Během návštěv ji v přítomnosti dítěte pravidelně slovně i fyzicky napadal, vybral jejich společné úspory z účtu, a začal dokonce vyhrožovat, že syna odstěhuje do zahraničí. V druhém roce života dítěte se pak situace natolik vyhrotila, že se paní A. musela s dítětem několik týdnů schovávat u kamarádek.

Útoky pana A. se postupně přenesly na půdu rozličných státních i nestátních institucí a soudů. Místo aby během mateřské dovolené své bývalé partnerky finančně přispíval na syna, vydával obrovské sumy za právníky, kteří připravovali desítky lživých obvinění na matku a dokonce i na její rodiče. Jako prostředek ubližování si vybral exmanželčinu hlavní slabost: její starost o dítě. Syna vracel z procházek pravidelně promočeného a podchlazeného nebo s průjmy po nevhodné stravě. Demostrativně před matkou dítěte ignoroval doporučení lékařů a pradoxně zároveň obviňoval matku, že mu informace o zdravotním stavu dítěte neposkytuje. Svou lásku k synovi na veřejnosti často deklaroval, ale během hospitalizací jej ani jednou nenavštívil. S bývalou manželkou a jejími příbuznými vedl najednou několik soudních sporů. Na svou fingovanou diskriminaci si neváhal stěžovat ani v celostátním tisku, ani u soudu v zahraničí.

O co jde

Případy partnerského násilí nekončívají rozchodem. Zneužívající partner je schopný pronásledovat svou oběť tak dlouho, dokud je cokoli spojuje. Může to být vše, na čem oběti záleží: majetek, životní prostor, příbuzní a v neposlední řadě společné děti.

V mysli násilníka je dítě ideální příležitostí k tomu, aby svou oběť nadále držel v moci a ovládal. Protože ji má dokonale přečtenou, důmyslně využívá její nejzranitelnější místa, mezi kterými je na prvním místě strach o dítě. Ve snaze udržet svou oběť v závislosti i po jejím odchodu tak násilník rozehrává nebezpečnou hru ,o dítě'. Její součástí je důmyslné a systematické vzbuzování strachu oběti o bezpečí dítěte stejně jako neustálé ataky na její rodičovskou kompetenci. Bohužel většinou nikdo kromě zneužívajícího a zneužívaného partnera neví, že ve velké ,hře o dítě' o dítě vůbec nejde. Paradoxně však právě ono nejvíce trpí.

Kde leží příčiny tohoto destruktivního procesu?

Lze se mu vyhnout? Jak nejlépe zajistit oběti partnerského násilí a především jejich děti před pokračováním útoků a jejich další eskalací? Oběti násilí jsou i zde, podobně jako ve všech jiných případech, odkázáni na pomoc a ochranu jiných lidí. Pracovníci v oblasti sociálně právní ochrany dítěte, policisté i soudci jsou schopni chránit práva obětí pouze tehdy, když je jako oběti rozpoznají. To je obtížný úkol zejména v těch případech, kdy je partnerské násilí zahalené do sporů o děti. Existují však určité varovné známky, upozorňující na pravděpodobnou manipulaci ze strany opuštěného partnera. Po rozboru mnoha podobných případů můžeme najít následující společné charakteristiky:

• přítomnost psychického nebo fyzického zneužívání ve vztahu;
• opakovaně neúspěšné pokusy o ukončení vztahu ze strany zneužívaného partnera;
• eskalace násilných projevů po jeho úspěšném odchodu;

Po těchto znacích je nutno pátrat aktivně. Účastníci sado-masochistických vazeb se k nim totiž málokdy přiznají. Sadistický partner o fyzickém či psychickém násilí ve vztahu nemluví proto, že má strach z trestu, a masochistický partner o něm nereferuje proto, že se stydí anebo je jako násilí nevnímá.

Osobnost zavržených partnerů

Průběh takzvaných porozvodových sporů o dítě je do velké míry podmíněn osobnostními charakteristikami jeho dospělých účastníků, jak je patrné například v úvodním příběhu. Pan A. byl na první pohled milým člověkem, který si dokázal získat lidi. Vynikal schopností vzbuzovat soucit a lítost, čímž se mu na veřejnosti dařilo zakrývat agresivní a sadistické sklony.

Pod dojmem ,sociální geniality' osobností typu pana A. si u nich málokdo povšimne hluboké nejistoty, nedostatku sebevědomí. Nutkavou potřebou těchto osobností, které častěji nacházíme mezi muži, je potřeba za každou cenu prosazovat svoji moc a vůli. Této jejich vlastnosti si povšimne pouze odborník nebo člověk, který je s nimi v kontinuálním osobním kontaktu, například příbuzní nebo partner. V důvěrných vztazích se podobné typy osob chovají jako citově závislé, nezralé a naléhavé děti, které si pozornost a úctu vynucují fyzickou převahou a citovou manipulací. Příčiny takového chování můžeme spolehlivě najít v jejich prožitcích s primárními pečovateli, především matkami. Tyto prožitky zůstávají potlačeny hluboce a nekontrolovaně v jejich nevědomí. V důsledku nedostatků v uspokojování svých citových potřeb v raném věku se tito lidé cítí trvale emočně, někdy až existenčně frustrováni. Neustálé vyžadování pozornosti a dokazování intelektové či fyzické dominance slouží k tomu, aby se ubránili vlastním, většinou nevědomým pocitům špatnosti a nehodnotnosti. Od svých partnerů či blízkých spolupracovníků proto vyžadují porozumění i oddanost. Další typickou známkou těchto osobností je, že se jakoukoli kritikou cítí mimořádně zasaženi a ohroženi. Lidi kolem sebe vnímají podle toho, jak jsou schopni jejich výjimečnou hodnotu potvrzovat či zrcadlit. Podle toho je buď nekriticky milují a obdivují (a zároveň k nim cítí závist), anebo je naprosto nenávidí a odsuzují.

Nejspolehlivějším spouštěčem nekontrolovaného, jindy naopak promyšleného agresivního chování v partnerském vztahu jsou situace, kdy se jejich partner rozhodne ze vztahu odejít. V extrémních, nikoli však výjimečných případech se nenávist opouštěného partnera může natolik vyhrotit, že veškerou energii a schopnosti investuje do fantazií a konkrétních akcí s cílem znehodnotit a zničit opouštějícího partnera jako zdroj svého ponížení. V psychopatologické terminologii označujeme jedince s takto křehkými mentálními strukturami jako lidi s hraniční a narcistickou poruchou osobnosti. Tyto osobnosti jsou náchylné na každé, i domnělé odmítnutí reagovat s rozsahem svého vývojového deficitu získaného v důležitých raných vztazích. Prožívání a chování těchto osob po ztrátě vztahu vykazuje společné znaky, které bychom spolehlivě mohli shrnout do nového klinického pojmu ,syndrom zavrženého partnera'

Mimo výše uvedené dynamiky můžeme k chování osob vykazujících znaky syndromu zavrženého partnera doplnit i specifické nadání pro věřejnou komunikaci. Významná část těchto jedinců vyniká neobvykle rozvinutou schopností získávat lidi na svou stranu. Typickým objektem jejich sociální a komunikační manipulace jsou ženy ve středních letech, s historií ne zcela úspěšných partnerských vztahů: žen, které jsou ve své ženskosti nedostatečně potvrzené, v interakcích s muži nejisté anebo odmítané. Vůči ,úspěšnějším' ženám mohou pociťovat závist a nepřátelství, obzvláště když jsou samy bezdětné. Tyto ženy mohou v úřední interakci se zavrženými partnery vytvořit spojenectví založené na nepřátelství proti jejich bývalým partnerkám.

A co děti

Následující případ ukazuje, že potřeba převahy ve vztahu k ostatním lidem, nutnost vyhnutí se pocitům selhání a nedokonalosti a touha po prosazení se za každou cenu může být natolik silná, že překryje zdravý úsudek i ohledně jejich vlastních dětí. Dvanáctiletá Denisa byla svědkem bezpočtu konfliktů mezi rodiči. Mnohé z nich končily fyzickým napadením matky a vyhnáním z domova. Během hádek se dívenka zavírala do pokoje a schovávala pod peřinu. Ze strachu o maminku nemohla v noci usnout a ve škole pak bývala unavená a nesoustředěná. Když se matka po několika letech trvajícího domácího násilí nakonec rozhodla od manžela odejít, Denise se ulevilo. Po několika týdnech ukrývání se u příbuzných se obě usadily v novém domově doufajíce, že násilí bude konec. Když však otci defintivně pohasla nadejě, že se k němu manželka vrátí, začal obcházet úřady se žádostí o styk s dcerou, která byla svěřena do její péče. Násilí otce vůči matce nepřímo pokračovalo dál. V soukromí a beze svědků jí vyhrožoval, že ji zabije, a jindy zase, že Denisu unese. Hrubě ji před dcerou urážel. Dívka se z návštěv u otce vracela s pláčem, protože před ní matku pomlouval a nutil ji, aby se k němu nastěhovala. Pod dojmem těchto zážitků a prožitků v rodině se s otcem odmítala vídat. Když s ním měla jít třeba i jen na procházku, zamkla se v pokoji anebo na balkóně, kde dokonce vykřikovala, že vyskočí, pokud jí k návštěvě otce bude kdokoli nutit. Otec tvrdil, že dcera se s ním odmítá stýkat proto, že ji bývalá manželka proti němu navádí. Vytrvale navštěvoval státní i nestátní instituce, kde se stavěl do role oběti, která byla zbavena práva o své milované dítě pečovat. Zaměstnanci orgánu sociálně-právní ochrany dítěte se k případu Denisy stavěli jako k problému jejích neposlušných rodičů. Když jednou Denisa na ulici od otce utekla, sociální pracovnice, která byla opatrovnicí dítěte, dívce pohrozila, že pokud nepůjde s otcem, umístí ji do dětského domova. Úřednice se namísto prošetření psychického stavu dítěte soustředily na kárání a soudní penalizaci matky za to, že dceru na styk s otcem ,řádně nepřipravuje'.

Klinické zkušenosti i výzkumy prokazují, že dítě má na konfliktním vztahu otce a matky přímou emoční účast. To znamená, že v průběhu hádek rodičů prožívá intezivní pocity strachu o své bezpečí či o bezpečí mladších sourozenců. Za neštěstí rodičů se cítí často vinné či dokonce přímo odpovědné. Nevědomě si vyčítá například to, že není pro rodiče ,dost dobré', že svou existencí ničí jejich životy. Ne náhodou je rodinné násilí podle definice Světové zdravotnické organizace součástí psychického týrání dítěte.

Pro každého, kdo se dětem po rozpadu vztahu rodičů věnuje, je nesmírně důležité uvědomit si i to, že v případě násilí mezi rodiči se dítě identifikuje s rodičem, který mu je citově bližší, a samo se jako oběť prožívá. Citově bližším rodičem je ve většině případů, i když zdaleka ne vždy, matka. Když dítě cítí anebo je přímým svědkem toho, že je jeho matka otcem stresovaná, trápená či přímo napadaná, prožívá její strach stejně intenzivně, jako kdyby byl jeho vlastní. Pokud má s napadaným rodičem pevný citový vztah, nemůže své pocity od něho oddělit, i když chápe, že druhý rodič jemu samotnému přímo neubližuje. Při násilí mezi rodiči dítě nedokáže být nestranné ani nezaujaté.

Pokud je násilníkem otec, odpor dítěte vůči němu nemusí být vůbec vyvolán účelovou manipulací matkou. Odborníci, kteří se dětem systematicky věnují nejen diagnosticky, ale i terapeuticky, vědí, že děti ve svých postojích vycházejí mnohem více z vlastních prožitků a zkušeností, než se všeobecně soudí. To neznamená, že v některých případech k jejich manipulaci ze strany matky skutečně nedochází. Tyto případy však nelze posuzovat bez pečlivého zkoumání vztahu dítěte s otcem v celém rodinném kontextu a v kontextu jeho osobnostní struktury.