Nepustím tě, dokud se nesmíříme

Někdy zas dítěti řekneme, ať nám nechodí na oči a když se chce s pláčem přivinout, je odmítnuto.

Proti takovému chování se staví dětská psycholožka Jiřina Prekopová. Místo pořádného výprasku radí dítě pevně chytit, a tak mu dát fyzicky pocítit, co se v nás odehrává. Tento přístup – tzv. terapii pevným objetím – využívá ve své psychologické praxi k uzdravení vztahů v rodinách, a to nejen jako terapeutický prostředek. Mluví o něm také jako o životním stylu.

„Archaickým obrazem pevného objetí je starozákonní zápas Jakuba s andělem. Anděl s Jakubem zápasil, drželi se a když chtěl anděl odejít, tak ho Jakub pěkně podržel a řekl mu: „Nepustím tě, dokud mi nepožehnáš.“ To znamená – nemůžeme od sebe odejít, dokud jsme se nesmířili,“ přibližuje Jiřina Prekopová myšlenku své terapie. Tu převzala od Američanky Marthy Welchové a rozvinula ji vlastní cestou. Sama Welchová pojímala tuto metodu víceméně pouze pragmaticky – pro ni bylo cílem metody například, aby dítě bylo v životě úspěšné. Takto ji však Prekopová nechtěla přijmout, pro ni se stalo cílem metody obnovení lásky. „Vlastně o více nejde – než aby se obnovila láska mezi rodičem a dítětem a mezi rodiči vzájemně,“ říká Jiřina Prekopová.

Dětský psycholog PhDr. Jaroslav Šturma, který je propagátorem terapie pevným objetím v České republice, říká: „Pevné objetí tváří v tvář je celostním setkáním nejen na úrovni intelektuální, ale umožňuje skutečnou konfrontaci emocí i skrze jejich tělesné projevy a napomáhá obnově sblížení.“ V praxi se nejedná jen o napravování vztahu mezi matkou a dítětem, ale i o další vztahy mezi osobami, které k sobě podle přirozeného řádu patří: tj. mezi manželi, dospělými dětmi a stárnoucími rodiči. Napravit vztah je možné i s blízkými, kteří již zemřeli – k tomu dochází imaginačně, v náručí člověka, který zemřelého zastoupí.

Terapie pevným objetím má svou vypracovanou metodiku, jsou pevně stanoveny hlavní kroky a principy. V pevném objetí je třeba vyjádřit a konfrontovat vzájemné city, a to nejprve ty negativní (vzájemné výhrady). Ty musejí být vyjádřeny autentickým, pro druhého vnímatelným způsobem, tedy nejen slovně. Tváří v tvář mají dva lidé možnost svůj konflikt vyjádřit: vykřičet, vyplakat, vynaříkat všechen smutek, vzdor, hněv a strachy – tedy všechno, co jejich vztah zatěžovalo. Podstatné je vcítit se do sebe navzájem a využít své schopnosti empatie. Terapeutické setkání lze považovat za úspěšné teprve tehdy, když se mezi oběma zúčastněnými znovu rozproudí vzájemná láska –´nepustíme se dřív, dokud nám spolu nebude dobře. Je třeba navzájem si dát najevo, že přes všechny výhrady patříme k sobě a máme se rádi.