Zoufalé ženy dělají zoufalé věci

Napřed krátká informace pro ty, kteří nemají se systémem náhradní rodinné péče osobní zkušenosti anebo zkrátka neví: děti do adopce "přiděluje" poradní sbor krajského úřadu, který se schází zpravidla jednou za měsíc. Jedná se o tým odborníků (sociální pracovnice, psychologové, pediatři, lékaři, ředitelé kojeneckých ústavů a dětských domovů), který vybírá konkrétním dětem vhodné rodiny. Ke každému dítěti je předem vybráno více žadatelů a poradní sbor vybírá pouze nejvhodnější pár - například mentálně retardované dítě se zrovna nehodí do rodiny dvou vysokoškoláků, kteří mají vysoké nároky na vzdělání dítěte. A pak jednoho dne zazvoní telefon a manželé Novákovi se dozví, že v kojeneckém ústavu v Horní Dolní je pro ně připraven malý úhledný řvoucí balíček…

Náš telefon ovšem nezvonil, a tak jsme volali my - jak psychologům, tak na odbor péče o dítě. Někdy na přelomu roku 1999/2000 se k nám díky tomu dostala informace, že na řadu přišli první žadatelé z roku 1996. V lednu jsme byli ujištěni, že náš řvoucí balíček je otázkou nejbližšího půlroku; že to sice těžko bude hned příští měsíc, ale na jaře určitě. V únoru údajně neměli kluky, ale jen holčičky (připomínám manželovu touhu po synovi :o), v březnu bylo dětí málo, v dubnu žádné a v květnu děti došly. Nedělám si legraci; takhle zněly informace z výše uvedených míst. V červnu jsme se dozvěděli, že přes léto poradní sbor nezasedá, neb jsou prázdniny a dovolené, že komise se sejde až v září, ale spíš v říjnu, ale pak už zase budou vánoce a že to bychom přece měli pochopit…?! Zkrátka bylo zřejmé, že obtěžujeme.

Telefon je opravdu příšerný vynález; spousty smutných manželských párů mlčí ve snaze nepohoršit si před úřadem "profil osvojitele", jiní volají každý měsíc a pak také nevěřícně mlčí - to když dostanou stejnou odpověď jako my anebo například paní M., která se na náhradní rodině ptá: "…Do jaké míry nás můžou naše sociální pracovnice tahat za nos a ničit nás?… Dokud jsme tam volali a řekli nám, že sice poradní sbor byl, ale žádné dítě k adopci nebylo, tak jsme to brali - i když pak jsme se dověděli, že byly. Potom - je to asi rok - nám zase řekli, že se pro nás něco rýsuje… ale zase nic. Po nějaké době jsme se dozvěděli, že to dítě už dostala jiná rodina, ale bylo jí doporučeno, aby se o tom nezmiňovala hlavně nám. A další šok jsme prožili nedávno, kdy nám řekli: vy už jste byli tolikrát zařazeni do výběru jako druzí, ale teď už vám to určitě vyjde, máme pro vás připraveného chlapečka, bude to v březnu nebo dubnu. Začali jsme se těšit, ale zase nic. Tak proč?…" Mimochodem, paní M., pokud čtete moje příspěvky, ozvěte se mi - opravdu by mě zajímalo, zda TO už nějak dopadlo.

Každopádně teprve teď vidím, že jsme nebyli sami, s kým si úřední šiml pohrával. Dopálil mě i článek jistého renomovaného psychologa v odborném tisku, který na adresu čekajících osvojitelů metal hromy a blesky, "že je nezajímá nic jiného než jak dlouho ještě budou čekat" a nechápou složitost celého procesu. No jistě, říkala jsem si, nechápou mimo jiné proto, že stejně NIKDY nedostanou konkrétní odpověď a všechno se tutlá, mlží a tají. Proč vlastně, to jsem nepochopila dodnes.

Nicméně když už jsme otravovali půl roku, někdy začátkem léta 2000 se sociální pracovnice z odboru péče o dítě zmínila o "asi půlročním mongolském chlapečkovi v brněnském kojeňáku", který byl právně volný k adopci a zatím ho nikdo nechtěl. Jedním dechem ovšem dodala, že stejně teď bude "to léto" (…kdy se poradní sbor neschází…) a pak už určitě dostaneme to krásné bílé blonďaté miminko, pac a pusu, nashledanou.

A bylo "to léto" a byli jsme sami.

(Předpokládám, že kdybych teď pravila "…a pokračování příště…", členky našeho fan-klubu by na mne navždy zanevřely. Mimochodem, už minule jsem vám všem, milí čtenáři a čtenářky, zapomněla poděkovat za všechny milé povzbuzovací e-maily; až se dotazy a další podněty nastřádají, stvořím z nich další intermezzo :o) Mějte se krásně a díky!)

V září jsme si chtěli ověřit, zda se situace s nedostatkem dětí zlepšila nebo ne; pracovali jsme v té době na nějakém reklamním materiálu pro brněnský Magistrát, a tak jsme se při bloudění budovou zastavili na příslušném odboru. Tehdy došlo asi k nejhorším chvílím, které jsem v průběhu adopce zažila. Úřednice nás přivítala, že na nás zrovna myslela, protože do nejbližšího poradního sboru chce předložit papíry jakéhosi dítěte ukrajinských rodičů (nevím jak dnes, ale v roce 2000 byla spousta dětí v kojeňácích původem z Ukrajiny; Ukrajinky jezdily do České republiky rodit a odkládat děti, které by za normálních podmínek měly svůj domov, ovšem v tamní svízelné životní situaci se jich raději vzdaly); prý že je to kluk, jsou mu čtyři měsíce, je tady v Brně, je zatím zdravý a byl by pro nás možná ideální, ale protože o rodičích neví vůbec nic a nejsou schopni zaručit se za další zdravotní prognózu, tak asi raději dají přednost jinému páru, který čeká kratší dobu, ale je natěšenější.

Dokázala jsem se rozzuřit až na ulici, ale přiznám se, že tomu nerozumím doteď (byť jsem nikdy jsem neměla odvahu se té paní zeptat, jak to tenkrát myslela - a nakonec teď už je to fuk). Jednak nechápu to natěšení; skoro to vypadá, že si příslušné odbory dělaly nějaké své průzkumy a žebříčky, jak moc se který žadatel domáhá mimina. Možná bychom udělali lépe, kdybychom místo seriózního jednání a požadování strohých statistických informací chodili na úřad průběžně povykovat a jásat, jak moc už se na to miminko těšíme, ťu ťu ňu ňu budliky budliky… Nevím. Nedostatek informací v průběhu celé čekací lhůty, jejich tutlání, zkreslování a zamlčování pro nás bylo velmi ponižující a hloupé; na jednu stranu to sice chápu, na druhou stranu jsme si mnohdy připadali jak idioti. Postupem času jsme se oba naučili, že na co se člověk nezeptá, to se nedozví, a já začala navíc uplatňovat své oblíbené heslo "líná huba - holé neštěstí", posílené novinářskou profesí - podle některých přátel - až k naprosté nesnesitelnosti :o)

Dalším kamenem úrazu byla ta zdravotní prognóza. Podotýkám, že ano, odmítli jsme sebemenší tělesné či mentální postižení (v mezích možnosti, mentální retardace se s výjimkou Downova syndromu stejně projeví až později spolu s vývojem), ale drobnou zdravotní vadu jsme byli nuceni připustit, protože tyhle děti - nakonec stejně jako řada dětí vlastních - skoro vždycky něco mají, ekzémy a dietními opatřeními počínaje a nevím čím konče. Neúspěšně jsme se bránili, že u žádného dítěte se nedá říct "je zdravé a jednou provždy zdravé zůstane", ale bylo to zbytečné.

Něco se zlomilo. Úředních šimlů jsem měla až po krk a pochopila jsem, že po vzoru svých dávných hrdinů z Divokého Západu nastal čas vzít věci do vlastních rukou a jednat. Zvedli jsme sluchátko - sic! - a zavolali do brněnského kojeňáku, jako jestli tam toho ukrajinského chlapečka mají. Vůbec nevím, co jsme chtěli dokázat nebo udělat, ale v té době jsem měla pocit, že aspoň tohle musím vědět, jinak bych se zbláznila. Ke svému velkému překvapení jsme se dozvěděli, že o ukrajinském miminu nic neví, zato tam pořád mají toho mongolského chlapečka, kterého pořád nikdo nechce.

"Aha," řekla jsem já nebo manžel do telefonu - už vážně nevím, kdo tehdy telefonoval. "A nemohli bychom se na něj přijít podívat?"

To bylo 6. září 2000. Následující den jsme se seznámili s naším synem.