| Ivule+Hony | 
 |
(14.11.2003 10:05:42)
Teda Evi,
normálně mám z toho asi kopřivku. K nám se teda chovají pěkně,ale asi jsem taky ta nechápavá, kterou zajímá, jak dlouho ještě.. :o(
|
| Marcela a Hanička 9/2002 | 
|
(26.4.2004 13:29:34)
Jak čtu strasti vaší "adopce popř. NRP" tak s vámi cítím, musíte ty úřady popohánět, úředníci nás berou jako věci a né jako lidi.
My jsme žádali o mimi /adopce/ do 1 roku v r. 2000 a po dlouhých psychotestech a vyšetřeních a...... nám bylo řečeno Magistrátem Brna, že budeme čekat asi do podzimu 2003. %Cekali jsme čekali a já nevydržela a šla se zeptat na jaře 2003 na Krajský úřad, jak to s námi vypadá, paní byla moc ochotná a říkala, že ještě asi rok čekat a pak se uvidí. Byli jsme dost v šoku, když nám už v srpnu 2003 volali, že je pro nás volná holčička....a za týden byla už u nás doma. Je to náše velké sluníčko, je velice inteligentní a moooc hodná a sympatická....kamarádská, vše papá a spinká obvykle celou noc a má už 1,5 roku. Měli jsme celkem "velké požadavky", a bylo nám několikrát taktně naznačeno, že budeme čekat dlouho a dlouho a jestli nechceme slevit. Chtěli jsme zdravé mimi do 1 roku, bez těžkých nemocí a s perspektivou aspoň střední školy a aspoň jeden z rodičů, aby byl SŠ. Dítě jiného než bílého etnika jsme odmítli, a odmítli jsme i dítě alkoholičky, feťačky.......
A přece náš malý brouček je tak skvělý, že vlastní dítě......vlastně je už naše ......v rodném listu jsme uvedeni jako rodiče už my!!!!
Myslím na všechny žadatele a držím palce!!!!!!
Macek
|
| Hanka bezdětná | •
|
(24.8.2007 11:07:47)
Je mi 33 let a s manželem jsme spolu 7 let. Už před svatbou jsem měla problémy s cyklem, přesněji řečeno, ovulace a menstruace se rozhodly TRUCOVAT!!!
Takže různé peripetie u gynekologů, kteří si nevěděli rady, nás nakonec dovedly po dvou letech po svatbě do centra "neplodných" v Brně. Kde mimo jiné zjistili sníženou plodnost i u manžela. Pak jsem získala kontakt na Imunologii v Praze, kde zjistili u mě vysoké protilátky proti manželovu spermatu a nasadili mi Prednison. I po roční léčbě se protilátky stále jevily vyšší, a tak nám doporučili chráněnou soulož. Trochu paradox v tom, že chceme brzo mít svoje miminko. Po 4 pokusech inseminace jsme stále bezdětní a je to už 3 roky. Na imunologii nám sdělili, že vysoké protilátky se tvoří i díky těmto umělým zákrokům, při pokusu mít vlastní dítě a že si to nikdo neuvědomuje.A aby toho nebylo málo, až po inseminacích jsem navštívila jen zkusmo Endokrinologa, a ten mi našel neúměrně vysoký Prolaktin, takže nějaké pokusy inseminací byly naprosto zbytečné. Ale hlavně, že si v centru v Brně brali za zákroky peníze, ale na důkladné vyšetření se vykašlali.
Po tady tomhle všem jsem si postupně začala stále více přiznávat a uvědomovat, že naše medicína bohužel nepomáhá léčit problém, ale snaží se vyhýbat řešení problému a nabízí nelidské a a neetické řešení - umělé oplodňování ve zkumavce s následným splachováním do WC, nevhodných jedinců. Do dnes nemohu pochopit, jak mohou ženy, které přijdou do tohoto centra se záměrem otěhotnět, dovolit to, že si nechají oplodnit 10 a více vajíček, nechat si zavést 3 a zbytek zamrazit nebo nedej Bože pak jako nepotřebný zboží vyhodit, zničit, zabít.
Jak jim pak je , když na úkor dvou nebo jednoho dítěte živého, zabili mu dalších několik možných sourozenců?
No nic, aby se dostala k věci problému. Všechny tyto problémy mě ničí v podstatě dodnes. Můj cyklus se prodlužuje stále více a má lékařka se tváří, že sama vidím, že ani po lécích nic nezabíralo a nebo to bylo horší, tak mi raději nedává nic.
Denně stále brečím a obviňuji sebe za to, že jsem prostě nemožná. V duchu se teď směji, protože jsem si vzpomněla na řeč jednoho lékaře, jak řekl mému manželovi (31let):" víte, vy sice máte sníženou plodnost, ale s jinou zdravou ženou by jste měl určitě děti." Tak to povzbudí a moc nepřidá.
Pak do toho kamarádky a známí, bylinky, chytré rady a léčitelé, brožurky, rady jak mít kluka či holku, změny gynekologů a nové peripetie. Děsné.Nenávidím to. Bolí to. Chci křičet, ale nejde to. Když vidím těhulu, musím se dívat jinam.
Po nějaké době neplodných a neoplodněných měsíců jsem v sobě cítila potřebu mít dítě i třeba nevlastní a začala jsem více uvažovat o adopci. Ale manžel furt doufal, že budeme vlastní. Já se v té době snažila být realista a když jsem měla už rok cyklus 90 a více dní (lékařka to nehodlala raději léčit, aby to nebylo ještě horší) tak jsem stále více mluvila o adopci. V našem bydlišti bydlí rodina, která si adoptovala 2 Vietnámky a tak jsme za nimi zašili a chtěli se o jejich zkušenostech poradit a vůbec, jak to zvládají a hlavně maminka.
Chtěla jsem slyšet důvody, jak se rozhodli, jak v sobě zlomili tu touhu pro "vlastní" dítě a oddat se cizímu.
V jejich rodině se nám moc líbilo a vůbec mi nepřipadlo, že by nebyli děti jejich vlastní. Tak nějak nevidět jejich tmavé tvářičky, řekla bych, že jsou z nich.Manžel o nich odcházel a něco se v něm natolik pohnulo, že souhlasil, že zajdeme na úřad a poptáme se na možnost adopce.
Byla jsem ráda.
Podali jsme si žádost a v podstatě teď jsme ve fázi čekání na psychologické testy.Odmítla jsem hned od začátku jakékoliv jiné etnikum, chceme bílé miminko a do 1/2 roku, zdravé.
Asi se ptáte, proč vlastně píšu a co Vám chci tím vším sdělit?
Je to už půl roku a já mám stále více problémy sama se sebou. Brečím denně nad sebou, nad naší situací a propadám depresi, že jsme se rozhodli špatně. Že touha mít dítě nás tak pohltila, že jsme ochotni podstoupit i adopci. Dříve bych všem řekla,nikdy!!
A já v sobě hledám ten cit a tu touhu, která byla na začátku. Bojím se to manželovi sdělit, mluvit o strachu a vlastní beznaději,vlastní neplodnosti. A bohužel stále to nemohu přijmout.
Přestávám sobě rozumět. Potkám na ulici dítě, malé nebo větší, to je jedno a dívám se na něho úplně jinak, představuji si, jestli by se mi takové dítě líbilo, jestli bych ho dokázala milovat, jestli by mě zaujalo na první pohled. A jen dojdu za roh, cítím, že nechci adoptované dítě, že mám strach a že prostě chci mít svoje dítě, z nás. Proč bych měla já mít cizí dítě, čím jsem si to zasloužila? A do toho, žádost o adopci je podaná a co teď?
Denně se modlím k Bohu o pomoc a sílu to vše unést.
Stydím se teď za svůj postoj a že najednou bych adopci chtěla zrušit a čekat na vlastní, i když vím, že je to tak malá šance.
Včera jsme měli návštěvu a v naší posteli spinkala jejich malá holčička. Rozvalená na jedné velké posteli. Byla to krása.Toužila jsem si k ní lehnout a schoulit se k ní a nebo nejlépe si ji u nás nechat. U známých s dětmi nemám problém, ráda si je beru do rukou a mazlím se s nimi a tolik si přeji mít jako oni vlastní. Tolik jim to závidím.
Ale jak pomyslím na cizí do dětského domova, tak konec.
Nevím, jestli mi rozumíte a jestli jste něco podobného zažila a nebo aspoň slyšela. Potřebovala bych poradit, protože sama sobě nerozumím. Asi nejsem ten pravý typ na takový odpovědný úkol jako je adopce. Děkuju za jakoukoliv radu a odpověď. Hanka
|
| Lelek | 
|
(5.4.2008 23:51:59)
Hani,kdybych ti měla vykládat naši cestu za dětma,vydalo by to za román,teprve po deseti letech zdlouhavé cesty jsem se dopracovala k adoptovanému miminku...náš Vojtíšek....ale tomu rozhodnutí předcházela sposta inseminací,umělých oplodnění....což ty máš vskutku zvláštní názor,jsi asi věřící,ale já taky věřím,že někde je někdo kdo mi moc pomohl....nezoufej nebuť v depresi....já když byl Vojtíškovi rok a 3 měsíce otěhotněla a máme holčičku teť 1.5 .....jo jestly chceš vědět podrobnosti ráda tě podpořím -manžel špatné spermie a já dokonce vrozenou vadu dělohy a taky jsem pět let nemenstruovala....to chce rozebrat....lenka.gregorka@atlas.cz...měj se a když budeš potřebovat dej o sobě vědět na tento email....mám úžasné děti...Vojtíkovi bylo 6 týdnů,když jsme si ho braly,je to velice šikovný a inteligentní kluk...je mu 3.5 a umí písmena počítata do deseti a dokonce některá anglická slovíčka a to ho to nikdo neučil...jen tak v rodině odposlouchal....mám z něj strašnou radost a strašně mě těší že má sestřičku ktero má opravdu rád i když na ní žárlí!dopadne vše dobře,jen se rozhodni a jdi si za svým cílem!!!
|
|
|
|
| Marcela a Hanička 9/2002 |
|
(26.4.2004 13:32:47)
Jak čtu strasti vaší "adopce popř. NRP" tak s vámi cítím, musíte ty úřady popohánět, úředníci nás berou jako věci a né jako lidi.
My jsme žádali o mimi /adopce/ do 1 roku v r. 2000 a po dlouhých psychotestech a vyšetřeních a...... nám bylo řečeno Magistrátem Brna, že budeme čekat asi do podzimu 2003. %Cekali jsme čekali a já nevydržela a šla se zeptat na jaře 2003 na Krajský úřad, jak to s námi vypadá, paní byla moc ochotná a říkala, že ještě asi rok čekat a pak se uvidí. Byli jsme dost v šoku, když nám už v srpnu 2003 volali, že je pro nás volná holčička....a za týden byla už u nás doma. Je to náše velké sluníčko, je velice inteligentní a moooc hodná a sympatická....kamarádská, vše papá a spinká obvykle celou noc a má už 1,5 roku. Měli jsme celkem "velké požadavky", a bylo nám několikrát taktně naznačeno, že budeme čekat dlouho a dlouho a jestli nechceme slevit. Chtěli jsme zdravé mimi do 1 roku, bez těžkých nemocí a s perspektivou aspoň střední školy a aspoň jeden z rodičů, aby byl SŠ. Dítě jiného než bílého etnika jsme odmítli, a odmítli jsme i dítě alkoholičky, feťačky.......
A přece náš malý brouček je tak skvělý, že vlastní dítě......vlastně je už naše ......v rodném listu jsme uvedeni jako rodiče už my!!!!
Myslím na všechny žadatele a držím palce!!!!!!
Macek
|
|
|
V její náručí
Rekonstrukce husitské bitvyJičín 
Orchestr na dotek – ZápadPraha 1 
Mandaly obrácenou technikou s Monikou BrýdovouČeské Budějovice 
Řípská pouťLitoměřice 
Mezinárodní den tancePraha 1 
Rekonstrukce husitské bitvy
Orchestr na dotek – Západ
Mandaly obrácenou technikou s Monikou Brýdovou
Řípská pouť
Mezinárodní den tance
Bramborová roláda s masem/Simča, dcery *1988 a 1997
Košíčky Mon Cheri/Simča, dcery *1988 a 1997
Čokoládový krém/Simča, dcery *1988 a 1997
Churros/Simča, dcery *1988 a 1997
Banánové omeletky/Simča, dcery *1988 a 1997
Brusinkový punč/Simča, dcery *1988 a 1997
Pedrocotta (smetanový dezert s želé Pedro)/
Citronový gel a krém (Lemon curd)/Simča, dcery *1988 a 1997
Tvarohový chesecake/Simča, dcery *1988 a 1997
Dýňoví šneci/Simča, dcery *1988 a 1997
Pedrocotta (smetanový dezert s želé Pedro)