Re: :adopce, prosím o radu

Je mi 33 let a s manželem jsme spolu 7 let. Už před svatbou jsem měla problémy s cyklem, přesněji řečeno, ovulace a menstruace se rozhodly TRUCOVAT!!!
Takže různé peripetie u gynekologů, kteří si nevěděli rady, nás nakonec dovedly po dvou letech po svatbě do centra "neplodných" v Brně. Kde mimo jiné zjistili sníženou plodnost i u manžela. Pak jsem získala kontakt na Imunologii v Praze, kde zjistili u mě vysoké protilátky proti manželovu spermatu a nasadili mi Prednison. I po roční léčbě se protilátky stále jevily vyšší, a tak nám doporučili chráněnou soulož. Trochu paradox v tom, že chceme brzo mít svoje miminko. Po 4 pokusech inseminace jsme stále bezdětní a je to už 3 roky. Na imunologii nám sdělili, že vysoké protilátky se tvoří i díky těmto umělým zákrokům, při pokusu mít vlastní dítě a že si to nikdo neuvědomuje.A aby toho nebylo málo, až po inseminacích jsem navštívila jen zkusmo Endokrinologa, a ten mi našel neúměrně vysoký Prolaktin, takže nějaké pokusy inseminací byly naprosto zbytečné. Ale hlavně, že si v centru v Brně brali za zákroky peníze, ale na důkladné vyšetření se vykašlali.
Po tady tomhle všem jsem si postupně začala stále více přiznávat a uvědomovat, že naše medicína bohužel nepomáhá léčit problém, ale snaží se vyhýbat řešení problému a nabízí nelidské a a neetické řešení - umělé oplodňování ve zkumavce s následným splachováním do WC, nevhodných jedinců. Do dnes nemohu pochopit, jak mohou ženy, které přijdou do tohoto centra se záměrem otěhotnět, dovolit to, že si nechají oplodnit 10 a více vajíček, nechat si zavést 3 a zbytek zamrazit nebo nedej Bože pak jako nepotřebný zboží vyhodit, zničit, zabít.
Jak jim pak je , když na úkor dvou nebo jednoho dítěte živého, zabili mu dalších několik možných sourozenců?
No nic, aby se dostala k věci problému. Všechny tyto problémy mě ničí v podstatě dodnes. Můj cyklus se prodlužuje stále více a má lékařka se tváří, že sama vidím, že ani po lécích nic nezabíralo a nebo to bylo horší, tak mi raději nedává nic.
Denně stále brečím a obviňuji sebe za to, že jsem prostě nemožná. V duchu se teď směji, protože jsem si vzpomněla na řeč jednoho lékaře, jak řekl mému manželovi (31let):" víte, vy sice máte sníženou plodnost, ale s jinou zdravou ženou by jste měl určitě děti." Tak to povzbudí a moc nepřidá.
Pak do toho kamarádky a známí, bylinky, chytré rady a léčitelé, brožurky, rady jak mít kluka či holku, změny gynekologů a nové peripetie. Děsné.Nenávidím to. Bolí to. Chci křičet, ale nejde to. Když vidím těhulu, musím se dívat jinam.

Po nějaké době neplodných a neoplodněných měsíců jsem v sobě cítila potřebu mít dítě i třeba nevlastní a začala jsem více uvažovat o adopci. Ale manžel furt doufal, že budeme vlastní. Já se v té době snažila být realista a když jsem měla už rok cyklus 90 a více dní (lékařka to nehodlala raději léčit, aby to nebylo ještě horší) tak jsem stále více mluvila o adopci. V našem bydlišti bydlí rodina, která si adoptovala 2 Vietnámky a tak jsme za nimi zašili a chtěli se o jejich zkušenostech poradit a vůbec, jak to zvládají a hlavně maminka.
Chtěla jsem slyšet důvody, jak se rozhodli, jak v sobě zlomili tu touhu pro "vlastní" dítě a oddat se cizímu.
V jejich rodině se nám moc líbilo a vůbec mi nepřipadlo, že by nebyli děti jejich vlastní. Tak nějak nevidět jejich tmavé tvářičky, řekla bych, že jsou z nich.Manžel o nich odcházel a něco se v něm natolik pohnulo, že souhlasil, že zajdeme na úřad a poptáme se na možnost adopce.
Byla jsem ráda.
Podali jsme si žádost a v podstatě teď jsme ve fázi čekání na psychologické testy.Odmítla jsem hned od začátku jakékoliv jiné etnikum, chceme bílé miminko a do 1/2 roku, zdravé.

Asi se ptáte, proč vlastně píšu a co Vám chci tím vším sdělit?
Je to už půl roku a já mám stále více problémy sama se sebou. Brečím denně nad sebou, nad naší situací a propadám depresi, že jsme se rozhodli špatně. Že touha mít dítě nás tak pohltila, že jsme ochotni podstoupit i adopci. Dříve bych všem řekla,nikdy!!
A já v sobě hledám ten cit a tu touhu, která byla na začátku. Bojím se to manželovi sdělit, mluvit o strachu a vlastní beznaději,vlastní neplodnosti. A bohužel stále to nemohu přijmout.
Přestávám sobě rozumět. Potkám na ulici dítě, malé nebo větší, to je jedno a dívám se na něho úplně jinak, představuji si, jestli by se mi takové dítě líbilo, jestli bych ho dokázala milovat, jestli by mě zaujalo na první pohled. A jen dojdu za roh, cítím, že nechci adoptované dítě, že mám strach a že prostě chci mít svoje dítě, z nás. Proč bych měla já mít cizí dítě, čím jsem si to zasloužila? A do toho, žádost o adopci je podaná a co teď?
Denně se modlím k Bohu o pomoc a sílu to vše unést.
Stydím se teď za svůj postoj a že najednou bych adopci chtěla zrušit a čekat na vlastní, i když vím, že je to tak malá šance.
Včera jsme měli návštěvu a v naší posteli spinkala jejich malá holčička. Rozvalená na jedné velké posteli. Byla to krása.Toužila jsem si k ní lehnout a schoulit se k ní a nebo nejlépe si ji u nás nechat. U známých s dětmi nemám problém, ráda si je beru do rukou a mazlím se s nimi a tolik si přeji mít jako oni vlastní. Tolik jim to závidím.
Ale jak pomyslím na cizí do dětského domova, tak konec.
Nevím, jestli mi rozumíte a jestli jste něco podobného zažila a nebo aspoň slyšela. Potřebovala bych poradit, protože sama sobě nerozumím. Asi nejsem ten pravý typ na takový odpovědný úkol jako je adopce. Děkuju za jakoukoliv radu a odpověď. Hanka